Íránský režim dynastie Pahlaví, který je často prezentován jako nejmodernější stát blízkého východu, rozhodně ani zdaleka nepřipomínal západní demokracie. I když po tom velmi toužil. Pod povrchem tryskových letadel a oceláren se totiž skrýval sultanismus – systém, kde se státní správa mísila s absolutní, takřka božskou libovůlí panovníka.

Sultanismus není jen politický termín. Jedná se o diagnózu nemocného systému, kde oddanost nahrazuje strach a ideologii vytlačuje vidina okamžité odměny za poslušnost. Pro obyvatele Persie nebyla tato forma vlády ničím novým, protože v jejím sevření žili po staletí. Když se však ve 20. letech minulého století k moci dostal Rezá Šáh a podle vlastních prohlášení chtěl z Íránu vytvořit demokracii, v srdcích mnoha Íránců svitla naděje, že nekonečný cyklus panovnické libovůle je u konce.

 

 

Íránská demokracie, co plynule přešla do sultanismu

Obyvatelé Persie očekávali, že nová éra s sebou přinese stát založený na pevném právu, nikoliv na náladě jediného muže. Opak se však stal krutou pravdou. Místo konce absolutismu přišel jeho modernizovaný, technologicky vyspělejší a o to neúprosnější potomek. Starý sultanismus jen oblékl moderní uniformu a pod maskou pokroku začal Rezá Šáh budovat impérium, ve kterém se občan opět stal pouhým dlužníkem panovníkovy milosti.

Šáh Rezá tak byl ztělesněním drsného, arogantního vůdce, který věřil, že jeho hněv je hněvem celého národa. Jeho syn Mohammad, ač plachý a žijící ve stínu otcovy popularity, tuto „mesiášskou“ hru po druhé světové válce dotáhl k dokonalosti. Rozumný dialog v jeho paláci neexistoval; vzduch vyplňoval pouze šáhův monolog. Zbylí členové íránské společnosti - politici, armáda i miliony občanů – byli odsouzeni k roli mlčících posluchačů. Šáh byl skálopevně přesvědčen, že on je sluncem, bez kterého by v Íránu nastala věčná noc.

Sultanismus - všechna moc v rukou šáha

 

Mrazivým jádrem íránského sultanismu byla totální absence skutečného práva. Před oběma Pahlavími i za nich neexistoval majetek, který by vám šáh nemohl vzít. Vše od posledního políčka nejbídnějšího rolníka až po úřad nejvyššího ministra v zemi bylo pouhou „výpůjčkou“ od panovníka. Šáh daroval privilegia jako milostivý polobůh, ale se stejnou lehkostí je také mohl jediným slovem smazat. Jednalo se o situaci, která byla téměř totožná se způsobem vládnutí íránských šáhů 19. století. 

Tento systém vytvořil společnost bez kořenů a loajality. Bohatý kupec se mohl přes noc stát žebrákem, chudák mohl vystoupat k moci, ale nikdo si nebyl jistý zítřkem. Mezi lidmi nebujela věrnost ke státu, jak si Mohammad Rezá tolik přál, ale naopak hluboký oportunismus. Stát pro ně nebyl ochráncem, ale nepředvídatelným predátorem. V momentě, kdy šáh ztratil svou auru neomylnosti, národ se k němu otočil zády s děsivou rychlostí. Nebylo totiž k čemu být loajální, kromě strachu.

Zlatá klec absolutní kontroly

Šáhové toužili po totální moci, ale ta se stala jejich největší slabinou. Rezá Šáh rozmetával strany, které mu měly původně sloužit, protože se bál jakékoliv nezávislosti, která by nevycházela přímo z něj. Jeho syn Mohammad však zašel ještě dál. V roce 1975, tedy jen několik let před reovolucí, nařídil všem občanům Íránu povinné členství v jediné straně, Rastachíz. Kdo odmítl vstoupit do tohoto politického náboženství, stal se člověkem „bez ochrany“. Byl totiž vyvrhelem, kterému systém odepřel i lékařskou pomoc.

Tato koncentrace moci v rukou jednoho muže vytvořila ze státu monstrum bez mozku. Armáda i byrokracie byly vycvičeny tak, aby se bály pohnout bez šáhova pokynu. Když pak v krizovém roce 1978 šáh psychicky ochrnul pod tlakem ulice, ochrnul s ním i celý stát. Generálové, navyklí na slepou poslušnost sultánovi, jen bezmocně přihlíželi, jak se země hroutí. Miliardy dolarů investované do zbraní byly k ničemu, protože v celém Íránu nebyl nikdo, kdo by se odvážil velet bez svolení krále, který právě plakal v paláci.

Nacionalismus jako maska pro Washington

Šáhové však udělali i další ideologickou chybu a vlastně nejvýznamnější chybu, která celé dynastii Páhlaví nakonec zlomila vaz. Pokusili se totiž nahradit islám umělou modlou: paníránským nacionalismem a sekulárním modernismem. Šáh Mohammad nařídil policii násilím strhávat ženám šátky na ulici a nutil muže nosit evropské klobouky v marné snaze vyvolat v nich stud za vlastní tradice. Tato modernistická propaganda, která měla Íránce přesvědčit o jejich nadřazenosti, však byla jen nablýskanou maskou, pod kterou se schovávalo absolutní nepochopení vlastního lidu.

Největší tragédií tohoto systému však bylo jeho pokrytectví. Zatímco šáh Mohammad v televizi hřímal o slávě Persie, v soukromí se úzkostně chvěl, zda jeho kroky schválí Bílý dům. Zatímco tajná policie SAVAK brutálně drtila jakýkoliv náznak svobodného myšlení a politizovala i soukromé rozhovory přátel, královská rodina se topila v nekalých spekulacích a korupci. Sultanismus tak nakonec nepadl v boji, ale vyhnil zevnitř. Pod nablýskaným povrchem moderního impéria nezbylo v roce 1979 nic než prázdnota, strach a národ, který už odmítal hrát roli v šáhově osamělém divadle.

Sekulární šáhovo náboženství

 

V konečném důsledku se tak potvrdila teorie Jamese Gregora, že totalitní systémy nejsou nic jiného než sekulární náboženství, která pouze vyměnila oltáře a svaté za tribuny. Šáhové dynastie Pahlaví sice navenek vzývali modernismus a západní pokrok, ale ve skutečnosti sami sebe pasovali do rolí neomylných polobohů, jejichž úsudek nepodléhal kritice.

 

Tato víra v charismatického spasitele nebyla historickým omylem, ale mistrně provedenou krádeží národní identity – šáhové totiž parazitovali na nejhlubších citech lidu, na šíitském mesianismu. Íránci, kteří po staletí v modlitbách vyhlíželi návrat skrytého 12. imáma, tak místo božské spravedlnosti dostali jen muže v uniformě. Muže, který sice tvrdil, že on jediný zná pravdu a cestu k záchraně, ale který nakonec svůj národ obětoval na oltář vlastní osamělé moci a obrovského množství pro úzký okruh kolem něj.

Zdroje:

• GREGOR, A. James. Totalitarianism and Political Religion: An Intellectual History. Stanford, Stanford University Press, 2012.
• GRIGOR, Talinn. Recultivating "Good Taste": The Early Pahlavi Modernists and Their Society for National Heritage. Iranian Studies, 2004, vol. 37, no. 1, s. 17-45.
• KATOUZIAN, Homa: The Pahlavi Regime in Iran, in: CHEHABI, H. E. a LINZ, Juan, J.: Sultanistic Regimes. London: The Johns Hopkins University Press, 1998, s. 182-205.
• KEDDIE, Nikki R. “The Iranian Power Structure and Social Change 1800-1969: An Overview.” International Journal of Middle East Studies, vol. 2, no. 1, 1971, s. 3–20. 

 

Tagy