foto: The Punch / Picryl/Karikatura ruského medvěda a britského lva, kteří si hrají s perskou kočkou
Oficiální propaganda íránského režimu nepoužívá označení „Velký Satan“ pro západní země náhodou. Tato ideologie má kořeny v dobách, kdy Rusko a Británie s Íránem jednaly jako s kusem majetku. Druhý díl série o zemi, kde se národní hrdost střetla s cynickou diplomacií velmocí a kde se zrodil kult odporu.
V minulém díle jsme si vysvětlili, proč není současný íránský autoritativní režim jen náboženským fanatismem, ale je navíc také produktem hlubokých historických šrámů. Abychom pochopili, proč dnešní Teherán tak chorobně nedůvěřuje Západu, musíme se vrátit do 19. století. Tehdejší Persie pod vládou Kadžárovských šáhů byla fascinujícím a zároveň křehkým systémem, kde slovo panovníka, šáha, bylo zákonem, ale jeho skutečná moc končila hned za branami hlavního města. Devatenácté století navíc pro Írán znamenalo množství vojenských konfliktů ve kterých perské impérium přišlo o mnoho strategických pozic.
Šáhova libovůle: Systém bez jistot
Povaha perské autokracie v 19. století byla pro Evropana takřka nepochopitelná. V říši v podstatě neexistovalo právo v evropském smyslu založené na smlouvě nebo zvyku. Vše záviselo na momentální náladě panovníka. Nejen právo, ale také majetek podléhal ve velké míře svévoli panovníka. Stát, tedy šáh, lidem majetek pouze „půjčoval“ formou privilegií, která mohl kdykoliv bez udání důvodu odebrat. Tento systém sice způsoboval neuvěřitelnou sociální mobilitu, ale v tom nejhorším slova smyslu. Bohatý kupec se mohl přes noc stát žebrákem a z nikoho se mohl stát vezír.
Absence dědičné aristokracie znamenala, že nikdo neměl dostatečnou sílu postavit se panovníkovi. Tato situace má však jednoduché důsledky, protože kde není právo a ochrana majetku, tam není ani věrnost obyvatel ke státu. Pokud Íránci cítili, že se moc hroutí, neměli problém spolupracovat s nepřítelem. Stát pro ně nebyl ochráncem, ale nepředvídatelným predátorem. Šáh navíc mimo Teherán neměl skoro žádnou moc a musel se spoléhat na svoje delegáty, kteří vládli v provinciích. Tato distribuce moci sice fungovala relativně dobře, ale panovník nebyl skoro vůbec spojený se svými obyvateli.
Velká hra: Jak si impéria porcovala Persii
Zatímco uvnitř země vládl šáh pevnou rukou skrze své delegáty, navenek byla Persie jen bezbranným hřištěm, tzv. Velkou hrou, mezi Ruskem a Británií. Právě zde se zrodilo národní trauma, které dodnes slyšíme v projevech íránských vůdců. Mezi roky 1804 až 1828 vedla Persie dvě hlavní války s Ruskem o Kavkaz, v nichž přišel Írán o Azerbajdžán, Gruzii a Arménii. Ztráta území potvrzená smlouvami z Gulistánu a Turkmenčaje byla pro Peršany národní katastrofou.
Velká Británie zase kontrolovala Írán skrze finance. Šáhové, fascinovaní luxusem Evropy, si od Britů brali obrovské úvěry na své cesty a rozmařilý život. Výměnou za to rozprodávali suverenitu země formou tzv. koncesí. Britové tak v jednu chvíli ovládali perské celnice, telegrafy, banky a dokonce i státní lesy. Vrcholem byla „tabáková koncese“, kdy šáh delegoval veškerou produkci tabáku na cizince. Tyto kroky šáha vyvolaly velký odpor veřejnosti.
Role ulámů: Jediné zastání íránského lidu
V tomto chaosu a bezpráví rostla popularita šíitského duchovenstva. Na rozdíl od sunnitských zemí si íránští ulámové udrželi nezávislost na státu a úzké vazby k lidu. Spravovali školství, právo a charitu. Když šáh selhal v ochraně země před cizinci, byli to právě oni, kdo se postavil do čela odporu. Vzorec spojení náboženství a národního odporu proti „západnímu imperialismu“ se stal základním kamenem íránské politiky, který vyšel na povrch při explozi o století později v roce 1979.
Cesta k revoluci v Íránu a nástup „silného muže“
I přes vzájemné konflikty se do konce 19. století Rusko i Velká Británie snažily různými diplomatickými způsoby získat vliv v zemi. Tyto tlaky vyvolávající odpor veřejnosti společně s absencí ústavní reformy a finanční krizí vyvrcholily revolucí v roce 1905. Lidé už nechtěli jen milost panovníka, chtěli zákon, parlament a konec cizího vlivu. První parlament sice vytvořil ústavu a zavedl soukromé vlastnictví, ale šáh ji brzy za pomoci ruských kozáků rozmetal. Následovalo období totálního chaosu.
Velká Británie i Rusko této situace využily, když si v roce 1907 bez jakékoli konzultace s Teheránem zemi diplomaticky rozdělily na sféry vlivu. Británie dostala jižní část země s pobřežím, kde byla zanedlouho nalezena ropa, a Rusko získalo volnou ruku na severu, kde se nacházel i Teherán. Rusko po revoluci v roce 1917 ztratilo velkou část svého vlivu v Íránu, ale Britský dopad byl i nadále velmi silný. Z tohoto chaosu v roce 1921 vystoupil kozácký důstojník Reza Chán, pozdější Reza Šáh Pahlaví. Reza byl nacionalista, který těžce nesl úpadek své země. S britskou podporou, která převzala ruské kozácké jednotky, provedl převrat a nechal se jmenovat ministrem obrany.
Přestože Reza Šáh Pahlaví původně koketoval s myšlenkou na vytvoření republiky, narazil na odpor konzervativních duchovních, kteří se děsili sekularismu. Nakonec tedy zvolil cestu zachování monarchie. Parlamentem nechal sesadit starou dynastii a sám se nechal provolat šáhem. Jeho vláda sice na chvíli zastavila rozklad země, ale zároveň položila základy nového typu totality. Ta v kombinaci s neustálým tlakem velmocí nakonec dovedla Írán k dalšímu výbuchu. Hlavním aktérem příštího dějství už ale nebudou Britové ani Rusové, nýbrž Spojené státy.
Zdroj: Keddie, Nikki R. “The Iranian Power Structure and Social Change 1800-1969: An Overview.” International Journal of Middle East Studies, vol. 2, no. 1, 1971, pp. 3–20.
Tagy