Poslední hodiny íránské monarchie: plačící šáh a záhadná krabička

19. 04. 202615:45

Poslední hodiny íránské monarchie: plačící šáh a záhadná krabička

foto: Picryl/Šáh a jeho manželka Farah na návštěvě USA těsně před svržením režimu

Zatímco teheránské ulice hřměly skandováním milionů lidí, v paláci Niavaran se rozhostilo ticho. Mohammad Rezá Pahlaví, muž, který chtěl z Íránu vytvořit moderní světovou velmoc, seděl osamocen se svými generály a paralyzující úzkostí. Proč jedna z nejlépe vyzbrojených armád světa nakonec nezasáhla a co cítil monarcha v momentě, kdy naposledy políbil íránskou půdu?

Mohammad Rezá Pahlaví nebyl rozený diktátor. Na rozdíl od svého autoritativního otce to byl muž, který v klíčových chvílích potřeboval vždy potvrzení zvenčí, ať už šlo o jeho rodinné příslušníky nebo spojence ve Washingtonu. Když v roce 1978 začala dlouhodobě bublající vnitřní situace v Íránu vřít, šáh psychologicky zamrzl. Pod obrovským tlakem amerického prezidenta Cartera na dodržování lidských práv se bál vydat rozkaz k totálnímu potlačení nepokojů, kterým již nešlo zabránit.

Duchovním se velmi efektivně podařilo sjednotit masy nespokojené s modernizačními metodami šáha a především korupcí, která byla spojena s jeho nejbližší rodinou. Potenciální otevřený konflikt a krev v ulicích navíc mohla navždy zničit jeho obraz „osvíceného modernizátora“. A tento obraz v očích západního světa byl pro něj vším. Výsledkem této situace tedy nakonec bylo to, že v momentě, kdy země potřebovala jasné vedení, šáh nedělal prakticky nic.

Íránci protestující proti šáhovi v roce 1979

Černý pátek: Bod, odkud nebylo návratu

Zlom přišel 8. září 1978, v den, který vešel do dějin Íránu jako „Černý pátek“. Na jednom z teheránských náměstí, kde se konal protest proti šáhovi, zahájila armáda palbu do davu demonstrantů. Počet obětí byl obrovský a propast mezi trůnem a lidem se definitivně stala nepřekonatelnou. Od toho momentu už šáh nebojoval s politickou opozicí, ale s celým národem. Armáda, i se všemi svými tanky, byla psychologicky poražena. Vojáci, kteří měli střílet do vlastních sousedů a bratrů, začali masově dezertovat.

Tragédie pahlavíovského režimu spočívala i v jeho vnitřním uspořádání. Šáh vybudoval armádu a tajnou policii SAVAK jako nástroj absolutně závislý na jeho osobě. Generálové totiž nesměli bez jeho přímého souhlasu pohnout ani jednou jednotkou. Když se pak zlomený monarcha stáhl do ústraní paláce a přestal komunikovat, celá vojenská mašinérie osiřela. Neuvěřitelně moderní arzenál, nakoupený za miliardy z ropy, byl k ničemu, protože mu chyběl mozek, který by ho ovládal. Zatímco kazety s Chomejního projevy dodávaly lidu jasný směr, šáhovy tanky jen nečinně stály na křižovatkách a čekaly na povel, který nikdy nepřišel.

Šáhovo poslední rozloučení s Íránem

Okamžik, kdy šáh konečně pochopil, že mu nezbyde jiná možnost, než před situací utéct, byla velmi dramatická. V úterý 16. ledna 1979 dorazil šáh doprovázený plačící manželkou Farah na teheránské letiště Mehrabád. Ten, který před pár lety v Persepolis hostil světové státníky jako král králů, teď prchal jako vyhnanec před zuřícím davem. Aby zůstal alespoň v nějakém spojení se svou zemí v zahraničí, do kapsy si schoval malou krabičku s íránskou půdou. Šáh svou zemi nepochybně miloval, ale naprosto jí přestal rozumět. Na ranveji se šáh zhroutil a plakal. Před odletem sám usedl ke kniplu svého Boeingu 727, jako by chtěl mít aspoň v posledních vteřinách nad svým životem absolutní kontrolu.

Šáh a jeho manželka Farah prchající z Teheránu v lednu 1979

V momentě, kdy se kola letadla odlepila od země, propukly v Íránu nepopsatelné oslavy. Lidé strhávali šáhovy sochy a řidiči v ulicích bez přestání troubili. Mohammad Rezá Pahlaví odletěl do Egypta, čímž skončilo 2500 let perské monarchie. Zanechal po sobě zemi v absolutním mocenském vakuu. Na jedné straně stály naděje liberálů a studentů v novou svobodu, na druhé straně se k návratu z exilu chystal muž, který měl o budoucnosti Íránu mnohem radikálnější představu. Starý svět skončil, ale ten nový měl být pro mnohé ještě mrazivější.