foto: Masoud Shahrestani / Wikimedia commons / CC-BY/Protest proti americké politice vůči Íránu v roce 2018
Trauma z cizího vměšování není v Íránu jen prázdným politickým heslem, ale hlubokou ranou, která hnisá už dvě století. Než se v teheránských ulicích poprvé ozvalo skandování proti „Velkému Satanovi“, musel národ projít očistcem, v němž si britská a ruská impéria podávala kliku paláce jako u veřejných záchodků. Proč se z Íránu stal „stát bez práva“ a jak hladomor za druhé světové války definitivně zlomil důvěru lidu v monarchii?
Dnešní paranoidní nedůvěra Teheránu vůči Spojeným státům, Izraeli, Evropě, ale především také mezinárodním diplomatickým jednáním má své kořeny v době, kdy v Persii ještě žádné dohody neplatily. Írán pod vládou šáhů z dynastie Kadžárovců měl velmi daleko do státu v moderním slova smyslu. Zatímco v Evropě se většina zemí mohla chlubit více či méně propracovanými ústavami, v Persii si šáh dopřával neomezenou moc, která nebyla omezena zákonem ani smlouvou, ale pouze jeho momentální náladou.
Psali jsme
Oficiální propaganda íránského režimu nepoužívá označení „Velký Satan“ pro západní země náhodou. Tato ideologie má kořeny v dobách, kdy Rusko a Británie...
Toto mocenské rozvržení samozřejmě neslo mnohé výhody. Šáh vládl z hlavního města a měl úplnou kontrolu nad obrovským impériem skrze svoje místodržící v jednotlivých provinciích. Veškerý majetek, pozemky i lidské osudy tak v podstatě podléhaly totální libovůli šáha, který nenechal svůj lid nic vlastnit a pouze jedincům „půjčoval“ privilegia, která však mohl kdykoliv smazat jediným slovem. Tento systém predátorského absolutismu vytvořil společnost bez loajality: lidé ke státu nic necítili, protože stát pro ně nebyl ochráncem, ale nepředvídatelným rizikem.
Hra o Persii: Koncese na tabák i lesy
Zatímco uvnitř země šáhové tyranizovali vlastní lid, navenek se předháněli v tom, komu dříve rozprodají národní bohatství, aby měli na svůj luxusní život v Evropě. Persie se stala hřištěm „Velké hry“ mezi Británií a Ruskem. Britové zemi fakticky kolonizovali skrze tzv. koncese a v jednu chvíli ovládali perské celnice, banky, a dokonce i státní lesy. Když šáh delegoval veškerou produkci tabáku na cizince, vyvolal tím první masový odpor, v jehož čele stálo šíitské duchovenstvo. Ulámové se stali jedinou silou, která lidu zbyla, zatímco šáh byl vnímán jako bezpáteřní obchodník s vlastní suverenitou.
1941: Když se historie opakuje jako noční můra
Tento vzorec ponížení se s děsivou přesností vrátil v srpnu 1941 během operace Countenance. Přestože šáh Rezá Pahlaví vyhlásil neutralitu, pro Brity a Sověty byl Írán v podstatě jen překážkou na mapě. Hitler tehdy drtil Sovětský svaz a spojenci zoufale potřebovali bezpečnou trasu pro přepravu amerických zbraní z Perského zálivu ke Stalinovi. A v cestě jim stál právě Írán, který potřebovali získat na svou stranu. Bylo proto rozhodnuto, že bude do Íránu provedena invaze. Jako záminku k útoku využili spojenci přítomnost německých techniků v zemi, a i když šáh nabízel ústupky, tanky se daly do pohybu.
Invaze byla pro Íránce šokem, který rozbil mýtus o síle jejich armády. Britské a sovětské jednotky rozmetaly odpor během necelých čtyř dnů. Pro hrdý národ to nebyl boj za osvobození světa od nacismu, ale brutální obsazení jejich strategických cest a železnic. Ponížení navíc bylo dokonáno, když spojenci donutili šáha Rezu k abdikaci a doslova ho deportovali do exilu. Na trůn dosadili jeho jednadvacetiletého syna Mohammada Rezu, čímž národu jasně vzkázali: váš král Vám vládne jen proto, že jsme mu to dovolili.
40 tisíc Američanů a hlad v ulicích
Situace se dramaticky vyostřila o rok později, kdy do země dorazilo více než 40 000 amerických vojáků s jediným cílem: aby zajistili hladkou průchodnost „perského koridoru“. Okupace, která nakonec trvala neuvěřitelné čtyři roky až do roku 1946, přinesla zemi raketovou inflaci a kritický nedostatek potravin. Zatímco spojenecké armády měly plné sklady, běžní Íránci čelili hladomoru. Pocit, že o osudu íránského dítěte rozhodují generálové v Londýně nebo Washingtonu, definitivně zničil legitimitu monarchie. Zatímco se mladý Mohammad Rezá učil roli krále pod dohledem cizích poradců, jeho národ v ulicích skutečně hladověl.
Podhoubí pro budoucí explozi
Hlad a ponížení 40. let vytvořily v Íránu výbušné politické podhoubí. Po odchodu spojeneckých vojsk se v zemi zformovala generace, která už nechtěla jen přežívat. Tato skutečnost měla samozřejmě své politické důsledky a v zemi začal bujet politický život. Íránci se angažovali v různých politických hnutích od komunistů až po náboženské aktivisty. Všechny však spojovalo jedno přesvědčení: že Západ je predátor, který si přijde, kdy chce, vezme si, co chce, a nechá zemi v troskách.
Právě v rozvalinách poválečného Íránu začal růst sen o muži, který se velmocem postaví a vezme jim to nejdražší: ropu. Jmenoval se Mohammad Mosaddek a jeho vzestup měl brzy otřást základy celého světa.
Zdroje:
- Keddie, Nikki R. “The Iranian Power Structure and Social Change 1800-1969: An Overview.” International Journal of Middle East Studies, vol. 2, no. 1, 1971, pp. 3–20.
- Ramazani, R. K. “Independence Without Freedom : Iran’s Foreign Policy.” Charlottesville: University of Virginia Press, 2013.
Tagy