Jak Chomejní porazil šáhovy tanky kazetami

18. 04. 202614:30

Jak Chomejní porazil šáhovy tanky kazetami

foto: Store Norske Leksikon / Free license/Rúholláh Chomejní se vrací do Íránu po 14 rocích v exilu

Zatímco okolní arabské země zažívaly vojenské převraty vedené důstojníky v uniformách, v Íránu se k moci dostal starý muž v černém turbanu. Proč se náboženství stalo v roce 1979 silnější zbraní než tanky a v čem spočívá specifická síla šíitského islámu, která dokázala smést jednu z nejmocnějších monarchií světa?

Abychom pochopili úspěch Rúholláha Chomejního, je nejdříve nutné nastínit, co vytváří šíitskou identitu. Na rozdíl od většinového sunnitského islámu, který historicky kladl důraz na stabilitu a poslušnost vládci, se šíitský příběh zrodil z odporu a to konkrétně proti neprávem vládnoucí autoritě. Jeden z imámů, kteří vládli muslimům po smrti Muhammada, jeho vnuk Husajn, v 7. století padl v boji proti tyranskému vykonavateli světské moci, chalífovi Jazídovi. V šítské tradici není Husajn jen postavou z historie, ale věčným symbolem: kdokoli bojuje proti nespravedlnosti, je Husajn, a kdokoli utlačuje lid, je tyran Jazíd.

Postupem času se tedy kvůli zásahům šáha Rezá a jeho syna do pravomocí šíitských duchovních a především kvůli jeho necitlivým reformám s cílem radikálně modernizovat společnost, začal v Íránu formovat odpor věřících. Duchovní si totiž omezování ze strany šáha nechtěli nechat líbit a masám věřících začali panovníka vykreslovat právě jako moderního Jazída, tedy nespravedlivého a tyranského vykonavatele světské moci. Tato alegorie fungovala prefektně, šáh se postupně v očích lidu opravdu stal moderním Jazídem a nevyhnutelná politická revoluce se proměnila v náboženskou povinnost.

Chomejní: Asketický imám proti luxusu paláců

Rúholláh Chomejní nebyl jen obyčejný klerik. Jako postava, která už v roce 1963 otevřeně šáha napadla a následně na 14 let skončila v exilu, se pro věřící Íránce stal Imámem, titulem s obrovským spirituálním nábojem. Zatímco šáh Muhammad Rezá mluvil o technologiích a pokroku, Chomejní hovořil o důstojnosti, chudých (mostazafin) a zkaženosti elit. Jeho asketický životní styl byl navíc v ostrém kontrastu s miliardovým luxusem dynastie Pahlaví. Právě tento životní styl a silné zázemí v šiítském učení z Chomejního v očích veřejnosti udělalo nezkorumpovatelného svatého muže, který jako jediný nabízí morální alternativu pro masy nespokojené s Páhlavího modernizačními reformami vynucovanými tvrdými zásahy armády a tajné policie SAVAK.

Muhammad Rezá Pahlaví se svou ženou Farah ve Finsku v roce 1970

Osoba Chomejního však nebyla jediným důvodem pádu sultanistikého režimu dynastie Páhlaví. Šáhova modernizace byla totiž velkým množstvím občanů Íránu vnímána jako „výchova k odcizení“. Lidé sice získali ledničky a televize, ale měli pocit, že ztrácejí svou identitu a stávají se pouhými kopiemi Západu. Chomejní jim nabídl návrat ke kořenům, k hrdosti a k řádu, který dával jejich životům hlubší smysl než jen nákup spotřebního zboží. Víra se tak stala posledním útočištěm proti sultanismu, který ovládal těla, ale nedokázal naplnit duše obyvatel.

Specifikum Íránu: Nezávislá církev, síť mešit a kazety

Írán se od ostatních islámských zemí lišil zásadním faktorem: jeho duchovenstvo bylo již po staletí ekonomicky i politicky nezávislé na státu. Díky náboženským daním a podpoře od obchodníků z bazaru mohl Chomejní a jeho síť mešit fungovat v podstatě jako „stát ve státě“. Šáh mohl zpřísnit cenzuru, zakázat politické strany, ale nemohl zavřít všechny mešity. Ty se tak pro formující se skupiny odporu staly bezpečnými ostrovy svobodného slova, kde se náboženská kázání plynule měnila v politické manifesty, které tajná policie SAVAK nedokázala umlčet. Chomejní byl za svou činnost proti státu několikrát vezněn a následně byl v roce 1964 poslán do nuceného exilu.

Rúholláh Chomejní mluví k davu věřících

Mešity byly sice útočištěm pro odpůrce šáha v Íránu, ale pro jejich přežití bylo nutné spojení s duchovním vůdcem Chomejním v exilu. V Íránu se proto v sedmdesátých letech stalo to, co můžeme nyní pozorovat třeba u radikálních islámských hnutí. Náboženské skupiny v boji proti „západní“ modernizaci totiž využily v té době nejnovější dostupnou technologii, audiokazety. Kazety s Chomejního projevy se kopírovaly v tisících a následně se pašovaly zpět do Íránu, kde byly distribuovány mezi nespokojené masy. Tento decentralizovaný informační boj, probíhající v každé zapadlé vesnici, byl mnohem účinnější než státní televize. Stát mohl sledovat jednotlivé disidenty, ale nedokázal zastavit miliony magnetofonových pásek, které zněly v obývacích pokojích po celém Íránu.

Velájat-e faqíh: Radikální vláda učence

Chomejní přinesl do šíitského islámu revoluční novinku – koncept Velájat-e faqíh. Tato islámská teologie tvrdila, že v nepřítomnosti skrytého imáma, tedy šiítského spasitele, který má podle víry jednou nastolit spravedlnost, by v Íránu neměl vládnout král, ale nejvyšší náboženský učenec. Tento nápad byl sice radikální i pro mnohé jiné duchovní, ale pro mnohé občany silně nespokojené s dynastií Páhlaví a směřováním země se postupně začal jevit jako jediný jasný plán, co dělat po pádu monarchie.

Chomejní navíc takticky sliboval, že duchovní nebudou zasahovat do běžné politiky, čímž ukolébal liberály a marxisty, kteří věřili, že starý ajatolláh zůstane pouze morálním symbolem země, která bude i nadále spravována sekulárním panovníkem. Historie však ukázala, že mesiánské myšlenky na příchod spasitele, silná symbolika přirovnání boje Husejního s Jazídem a především Chomejním proklamovaný návrat ke kořenům a perské hrdosti nakonec na obyvatelstvo fungovala víc přesvědčivě, než cokoli jiného.

Když šáh v roce 1978 nechal v novinách otisknout urážlivý článek o Chomejním, vyvolal lavinu, kterou už nešlo zastavit. Rozhořčené protesty vedly k prvním obětem, což spustilo šíitský rituální cyklus: každý pohřeb se po 40 dnech stal příležitostí k dalšímu, ještě většímu protestu. Tento „cyklus 40 dní“ režim definitivně vysílil. Šáh, paralyzovaný strachem z vlastní krutosti i z reakce USA, nakonec čelil síle, kterou nebylo možné zastřelit: síle víry, která se smrti nebála, ale vítala ji jako cestu ke spravedlnosti a svržení moderního Jazída.

Zdroje:

Farazmand, Ali, “Religion and Politics in Contemporary Iran: Shia Radicalism, Revolution, and National Character.” International Journal on Group Rights, vol. 3, no. 3, 1995, pp. 227–257.
Ciasc, Rustin-petru, “From the White Revolution to the Islamic Revolution - The Social, Economic, Legal and Religious Context That Led to the Fall of Monarchy in Iran.” Cogito: Multidisciplinary Research Journal [online]. 2013, 5(2), 58-62
Keddie, Nikki R., and Yann Richard. “Modern Iran: Roots and Results of Revolution.” Yale University Press, 2006.
Keddie, Nikki R. “The Iranian Power Structure and Social Change 1800-1969: An Overview.” International Journal of Middle East Studies, vol. 2, no. 1, 1971, pp. 3–20.
Matsunaga, Yasuyuki. Revisiting Ayatollah Khomeini’s Doctrine of Wilāyat al-Faqīh (Velāyat-e Faqīh) [online]. Orient 2009, 44, 77