V dnešním článku bych rád čtenáře seznámil s problematikou některých aspektů vyživovací povinnosti.
Nejprve je nutno určit charakter vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost je majetkovým právem, neztrácí však současně svojí osobnostní povahu. Vyživovací povinnost vzniká přímo ze zákona a nelze ji smluvně převést na jiného. Vyživovací povinnost si pak i nadále uchovává jistá specifika rodinněprávního institutu, kdy lze např. neplnění vyživovací povinnosti postihnout trestněprávní sankcí, včetně možnosti uplatnění předběžné vykonatelnosti, kdy vyživovací povinnost je zařazena mezi předběžné pohledávky.
Vyživovací povinnost rodičů k dětemvzniká narozením dítěte a trvá do té doby, dokud není dítě samo schopno se živit, nebo smrtí oprávněného či povinného, nebo osvojením dítěte.
Obvykle dítě žije ve společné domácnosti rodičů a výživné je plněno v naturální formě. Tento způsob zahrnuje uspokojování všech běžných potřeb dítěte jako je bydlení, strava, ošacení, uspokojování kulturních a sociálních potřeb, hrazení výdajů spojených s léčením, studiem apod. Jde o plnění potřeb, které mají dítěti zajistit životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj.
Nežijí-li rodiče spolu, pak zde není žádný zákonný důvod, aby tím byla dotčena vyživovací povinnost k dětem. Proto i poté, co již rodiče nežijí ve společné domácnosti, trvá vyživovací povinnost rodičů k dítěti zásadně ve stejném rozsahu.
Jak jsem již uvedl, vyživovací povinnosti se nelze vzdát. Z tohoto důvodu je tedy i případná dohoda rodičů o tom, že jeden z nich na děti nemusí platit výživné, neplatná a nemá tak žádný vliv na trvání vyživovací povinnosti. Dalším důležitým aspektem je dle platné judikatury i závěr, že přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči (resp. dalších dávek) nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit.
Jsou však i případy, kdy rodiče dítěte nejsou schopni plnit svoji vyživovací povinnost. Z toho důvodu zákon umožňuje řešení, kdy tuto povinnost plní prarodiče a další předci. Vyživovací povinnost prarodičů a dalších předků vůči dítěti nastupuje tehdy, jestliže rodič nemůže své vyživovací povinnosti dostát z objektivních důvodů (příprava na budoucí povolání, nepříznivý zdravotní stav apod.), a je-li vyloučeno, aby plnění vyživovací povinnosti mohlo být na rodičích vymáháno.
Vyživovací povinnost prarodičům a dalším předkům vůči dítěti stanoví soudy v rozsahu odpovídajícím odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Životní úroveň dítěte však nemá být zásadně shodná s životní úrovní prarodičů a dalších předků.
Již dřívější soudní judikatura stanovila, že plnění vyživovací povinnosti prarodičů vůči dítěti není solidární povinností, ale jde o tzv. plnění parciální. Soudy stanovily např. to, že je namístě stanovit vyživovací povinnost prarodičům, jestliže se otec dítěte zdržuje v cizině na neznámé adrese a výživné od něho nelze právně vymáhat za situace, kdy otec se svým právním zástupcem komunikuje prostřednictvím internetové sítě z veřejných internetových kaváren, cestuje po světě a žádné bližší údaje o něm známy nejsou, a dále např. v jiném případě soud správně nestanovil výživné prarodičům dítěte, jestliže otec dítěte vykonával trest odnětí svobody pro trestný čin zanedbání povinné výživy a ve vězení byl zaměstnán.
Občanský zákoník stanoví, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Jinak je tomu ovšem ve vztahu mezi dítětem a jeho prarodiči, kde se zásada shodné životní úrovně neuplatní, neboť je výslovně vázána jen na vztahy mezi rodiči a dětmi. Proto nelze i po 1. 1. 2014 (datum nabytí účinnosti nového občanského zákoníku) dovodit, že by životní úroveň dítěte měla být zásadně shodná s životní úrovní jeho prarodičů. To ovšem nevylučuje, aby soud při stanovení vyživovací povinnosti prarodičům nevycházel např. tak, že určí výživné ve výši umožňující tvorbu úspor.
Na závěr si ještě krátce něco řekneme o soudem schválené dohodě rodičů dítěte o výživném. Takováto dohoda je rozhodnutím, z něhož soud při nové úpravě výživného vychází při posouzení, zda od poslední úpravy poměrů nastala taková podstatná změna poměrů odůvodňující novou úpravu výživného k nezletilému dítěti. Z odůvodnění rozhodnutí proto musí být zřejmé, jaké byly oprávněné potřeby dítěte a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinných a jejich životní úroveň na straně druhé, s přihlédnutím k tomu kdo a v jakém rozsahu o dítě osobně pečuje a to alespoň v takovém rozsahu, aby při případném novém rozhodování o výživném bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, zda od poslední úpravy výživného došlo ke změně poměrů. Správně proto soudy v odůvodněních schválených dohod o výživném uvádějí, zda potřeby dětí jsou zvyšovány s nástupem do školy a jaké jsou mezi rodiči nerozporované výše jejich příjmů a k jakému datu mají rodiče vyživovací povinnost k dítěti za splněnou.
Řízení o výživném je ovládáno zásadou vyšetřovací a soud není návrhem rodičů na schválení dohody vázán. Soud dohodu neschválí, jestliže výše výživného zjevně neodpovídá oprávněným potřebám dítěte a schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinných a jejich životní úrovni na straně druhé.
Ve všech výše uvedených oblastech je naše advokátní kancelář připravena Vám poskytnout právní pomoc.
Autor:
Mgr. Zbyněk Kašpárek, advokát
Advokátní kancelář Kašpárek
Krakovská 22, 110 00, Praha 1
www.akkasparek.com