Jak jsem přežila kurz sebeobrany

Jak jsem přežila kurz sebeobrany
Popisek: Jak to vypadalo na kurzu
08 / 10 / 2016, 05:00

„Jdeš se mnou na kurz sebeobrany,“ oznámila mi jednoho dne kamarádka. Asi se holka uhodila do hlavy, říkám si, když ji napadla taková věc, aby mě, osobu zcela nebojovou a nesportovní, lákala na podobnou záležitost. Nebo jsem se stala terčem nejapného žertu?

Humor mě však brzy přešel. Kamarádka to myslela vážně a nebylo v mých silách najít fungující výmluvu. Prý už jednou byla, jde zas a já prý prostě musím s ní a přes to nejede vlak.

A tak se stalo, že jsem se navzdory urputným protestům jednoho rána ve vypůjčené teplákové soupravě a s teniskami v batohu vyskytla před jakousi tělocvičnou, s pocity kéž by aspoň smíšenými. Představa, že se mnou brzy nějaký urostlý mládenec řízne o žíněnku, mě radostí vskutku nenaplňovala. Ale šla jsem, rozhodnuta, že to odtrpím, následně zhodnotím jako ztrátu času a peněz a tím to pro mě skončí. Všechno ale dopadlo úplně jinak.

Skladba naší skupiny byla vskutku pestrá. Byli tam hoši v pubertě i v nejlepších letech, křehké i méně křehké dívčiny, ba dokonce i jedna starší paní – zkrátka všechny generace. Jen co jsme se trochu rozkoukali, nastoupili na nás pánové, jejichž vojenská i policejní praxe v rozmanitých speciálních útvarech by zde vydala na samostatný odstavec, a my brzy pochopili, že se tady s námi nikdo nebude mazat. Začali s teorií, která po pár minutách nenechala nikoho na pochybách, že tohle nebude jen tak obyčejné školení typu „sem ho praštíš a utečeš“. Několik videí z ulice, od přepadení až po přestřelky, nám názorně vysvětlilo, že realita nemá nic společného s tím, co známe z filmů, že na fair play se na ulici nehraje, a že než odtud odejdeme, budeme se muset vzdát mnohých předsudků a takzvaných pravd. Předně jsme se dozvěděli, že nejdůležitější je prevence, pozornost a instinkty, a že sebelepší sebeobrana nám nemusí být nic platná, a tudíž že kdo uteče, vyhraje. A pak to doopravdy začalo. Kdy utéct, kdy se bránit, kdy útočit a jak, kam a čím a tak dále a tak dále. Vše velmi podrobně a systematicky, a následně bez pardonu hybaj a zkuste si to na vlastní kůži. Některé triky, třeba jak se dostat ze sevření několikanásobně silnějšího útočníka nebo jak se nadechnout s igelitovým pytlíkem na hlavě či se strunou zaříznutou v krku, mě doslova dostaly. Přistihla jsem se, že každý detail hltám a snažím se zafixovat do paměti, jako by mi šlo o život. A následně si uvědomuji, že mi o něj možná skutečně jde.

Vyzbrojeni tréningem a informacemi, zatímco venku padla tma, přesouváme se do terénu, kde si máme prý vyzkoušet v praxi vše, co jsme se naučili. Nejdřív si říkám, že se asi popereme na trávníku nebo tak něco, ale brzy zjišťuji, že když instruktoři říkají „v praxi“, myslí tím doopravdy. Po jednom nás posílají do neprostupné tmy se základní informací, kam máme dojít a co tam dělat, a že nás možná cestou někdo přepadne. Kde, kdy, jak a jestli vůbec, už nám nikdo neřekl. Zato nám nezapomněli říct, že nemohou zaručit, že tam někde není skutečný útočník, protože jsme venku a tam se může stát cokoliv. Nejdřív tomu nevěřím, ale když ujdu několik metrů a ocitnu se sama uprostřed lesa, teprve mi to dochází. Každé šustnutí mi způsobuje malý infarkt, oči třeštím do tmy zcela marně, skoro nedýchám a pomalu jako Indián postupuji vpřed. Připadám si jako myš v hadím teráriu. Náhle kdesi praskne větvička a já zjišťuji, že běžím jako o život. Někdo za mnou dupe a rychle se přibližuje. Z houští naproti mně vybíhá další postava a pak už nevím. Moje tělo funguje jen pomocí instinktů. Kopu, škrábu, odhazuji imaginární peněženku a mobil a zase běžím, a je mi úplně jedno, že jsem se vyválela v bahně. Přežila jsem.

Podobných simulací jsme si každý z nás návštěvníků kurzu vyzkoušeli hned několik. Jednou jsem utekla zcela bez kontaktu s útočníkem kamsi do polí, podruhé jsem si ho včas všimla a obešla ho, jednou mě ale dostal a uškrtil kdesi na hrázi rybníka. Nikdy bych nevěřila, s jakou silou a rychlostí takové přepadení může přijít, bylo to děsivé a poučné zároveň.  Když jsem se unavená jako pes, špinavá jako čuně a s adrenalinem na maximu probrala zpět v tělocvičně při vyhodnocení kurzu, věděla jsem tři věci:

Zaprvé vím, že kamarádka dostane čokoládu, a možná i flašku něčeho hodně dobrého za to, že mě sem dokopala. Zadruhé vím, že tohle byly jedny z nejlépe investovaných peněz, kam až moje paměť sahá.  A zatřetí jsem si jista, že na tenhle den už nikdy nezapomenu. Něco se totiž stalo. Něco někde hluboko uvnitř mě už ví, že můžu přežít. A to je sakra dobré zjištění. 

Chcete si to zkusit taky? Přihlaste se na kurs sebeobrany pro ženy:-)

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace