Autor fotografie: Thor Tactical
REPORTÁŽ / Česká společnost Thor Tactical vyslala jednoho ze svých instruktorů do Saúdské Arábie ke školení a výcviku řidičů, kteří zajišťují dopravu zahraničních diplomatů působících v tomto pouštním království.
Navázání potřebných kontaktů a vůbec získání víza pro tuto aktivitu nebylo již od počátku jednoduchou záležitostí. Po příletu do Rijádu na mezinárodní letiště Krále Khalida stojíme na pasovou kontrolu ve frontě spolu s ostatními „nováčky“ z Afghánistánu, Bangladéše, Pákistánu, Indie, Filipín a dalších převážně asijských zemí, expatriantů, kteří, dá se říci, drží saúdskou ekonomiku a vůbec fungování království na nohou.
Žádné rozdíly, žádné úlevy, vyfotí nás a vezmou otisky prstů, chtějí mít v cizincích přehled a pořádek. Naše zavazadla jsou podrobena při vstupu do země stejné kontrole jako klasicky před odletem z důvodu toho, aby nebyly dováženy zakázané komodity. Pokud ano, pak hrozí vězení, pokuta a deportace.
Všichni se k nám však chovají velice přátelsky, ale již toto první setkání napoví, že jsme ve zcela jiné kultuře, kterou zkrátka musíme nekompromisně respektovat, když tu chceme být. Tresty za porušení kodexu jsou velmi přísné.
Po úspěšném absolvování vstupní procedury máme cestu volnou a pocity se rozjedou naplno, když vyjdeme z klimatizované haly ven a i když do půlnoci nezbývá mnoho, teplota atakuje 40 stupňů.
Vzhledem k dlouholetému působení v regionu a potřebným zkušenostem a znalostem se z počátku zdálo, že nic nemůže překvapit, avšak opak byl pravdou, a hned následující den.
Především skladba účastníků našeho výcviku byla ze zemí, jejichž příslušníky jsme mohli potkat ve frontě na letišti, mnohdy bez jakýchkoli, byť základních znalostí o bezpečnosti, povědomí o vážnosti a odpovědnosti jejich práce. Zákonitě nás musí napadnout, že přístup některých států k ochraně a bezpečnosti svých diplomatů je minimálně tristní.
Pokud jde o vozový park, setkáváme se většinou s SUV, z nichž některá jsou i pancéřovaná, všechna s benzínovými motory. Při místních cenách benzinu nikdo neřeší spotřebu, takže se svezeme i s takovými lahůdkami jako je pancéřované GMC Suburban s obsahem motoru 6.8 l a váhou přes sedm tun. Toto vozidlo svou manévrovatelností a zrychlením předčilo i některé hojně zastoupené Toyoty Land Cruiser.
Je nutné ještě poznamenat, že v Saúdské Arábii nemůže vlastnit a provozovat pancéřované vozidlo jen tak někdo, avšak diplomatické mise patří mezi skupinu vyvolených. Nemáme ani mnoho možností ke kvalitnímu servisování těchto vozů, což klade další nároky na řidiče, protože zkrátka takové auto musí co nejvíce šetřit v běžném provozu, při zachování všech bezpečnostních a taktických zásad.
Po krátkém průzkumu města Rijádu, který měl sloužit k ujasnění, a přizpůsobení koncepce výcviku nabydeme dojmu, že jezdit v tomto chaosu a dopravních zácpách je opravdu výzva. Vůbec se vyznat v tomto obrovském městě dá dost velkou práci, když zpočátku se zdají úplně všechny silnice a budovy stejné, žádné orientační body na první pohled.
Vše je ještě umocněno takřka všude přítomnými rekonstrukcemi a dopravními omezeními vzhledem k výstavbě metra. Tedy plánování mise vyžaduje skutečně dokonalou znalost a orientaci, ale i obrovskou trpělivost, neboť mnohdy se nedá vyhnout tomu, že zůstaneme trčet v dopravní zácpě. Z hlediska bezpečnosti a dopravy chráněných osob skutečná noční můra.
Běžná hlavní silnice je minimálně tříproudá, Rijád je protkán i sítí rychlostních silnic. Místní řidiči však hravě umí udělat ze tří pruhů i šest, zelená na semaforu signalizuje, že všichni mají začít používat klakson a proudy aut se dají do pohybu, až když naskočí znovu červená.
Běžně se na křižovatce otočíme do protisměru a musíme počítat s tím, že vůz odbočující doleva tak může učinit z pruhu zcela vpravo tak, že dokáže zastavit provoz v celé křižovatce. Jediným pozitivem je snad jen to, že vždy svítí zelená jen v jednom proudu a ostatní tři stojí, tedy chaos je tímto alespoň trochu limitován.
Na většině silnic ve městech je povolena rychlost 80 km/h, na dálnicích a rychlostních silnicích pak 120 km/h. Nutno říci, že rychlost a jízdu na červenou hlídají kamery a pokuty jsou velmi vysoké. Fotka z radaru spolu s pokutou vám přijde, i když jedete v diplomatickém autě jako součást oficiální kolony za přítomnosti protokolárních vozidel a policie, která však nikdy nejede předepsanou rychlostí.
Začátek výcviku byl pojat tak, že se napřed musel „vycvičit“ na místních podmínkách instruktor a pak zvolit vhodnou skladbu výuky, aby se během několika málo dnů dalo předat frekventantům maximum.
Muselo se ustoupit od naší filozofie, že „zbytečně velkou teorií nebudeme plýtvat vaším časem, tu si přečtěte sami nebo si zvolte jinou výcvikovou agenturu“. Tady bylo třeba teorii na začátku naopak rozvinout a některým připomenout vůbec ta nejzákladnější řidičská pravidla nebo třeba jak vůbec jezdit s manuální převodovkou.
Až po té jsme se mohli dostat k vysvětlení toho, jak má takový řidič-ochránce fungovat, plánování tras, taktické a bezpečnostní zásady, pravidla defenzivní a ofenzívní jízdy, nástražné výbušné systémy apod. Dva celé dny plné teorie, ale bez toho to nešlo.
Učili jsme se tak nějak vzájemně. V praktické výuce, která následovala, jsme řešili především problém ten, že jsme neměli nikde žádný pořádný prostor na provádění manévrů, nechtěli jsme budit zbytečnou pozornost a navíc být tak nějak pořád v dosahu, neboť jsme trénovali na „ostrých“ autech.
Nemohli jsme si dovolit se mnoho přiblížit k limitu vozidel a už vůbec ne je nějak poškodit. Nakonec jsme zaimprovizovali a obsadili velkou vyasfaltovanou plochu, na které jsme pomocí papírových krabic vyznačili výcvikový prostor, což bylo naprosto dostatečné pro splněné požadovaného cíle praktického výcviku.
Pozornosti jsme se stejně nevyhnuli, neboť díky nedaleké mešitě jsme museli přerušovat jízdy kvůli lidem jdoucím na pravidelné motlitby, čehož rádi využili i někteří kurzisté. I policie se na nás přijela podívat, a nejenom, že si zkusili projet naši trať, ale dokonce nám na dvě hodiny zablokovali z obou stran náš výcvikový polygon svými auty se zapnutými majáky, aby se nám tam nikdo nemotal. Sympatičtí oficíři, kteří sledovali, co provádíme a perfektní angličtinou se vyptávali na podrobnosti a účel toho kterého cvičení.
Nutno říci, že pět dnů strávených výcvikem v saúdskoarabském království ve velmi, nejen národnostně, zajímavé společnosti, bylo skutečně velkým přínosem pro obě strany. Navázali jsme důležité kontakty a získali skutečně hodnotné zkušenosti, které nám pomohou nadále zkvalitňovat náš přístup nejen k výcviku, ale i ke klientům.
Na závěr jsme si slíbili, že se jistě ještě setkáme, s některými i u nás v republice.