ANALÝZA
Konference o bezpečnosti, která se už více půlstoletí koná vždy začátkem roku v bavorské metropoli, přitahuje pozornost celého světa. Právem, protože politici a vojáci zde diskutují o tom, jak zajistit klid a mír na zeměkouli. A stále se jim to nedaří. Ostatně, takový byl i úděl toho letošního setkání v Mnichově.
Co Trump vzkázal
V předvečer konference o bezpečnosti se upírala pozornost evropské veřejnosti do bruselského sídla NATO, kam zavítal americký ministr obrany James Mattis.
Přinesl jednoznačné poselství amerického prezidenta Donalda Trumpa, který nechal několik týdnů představitele Evropské unie a Severoatlantické aliance na pochybách, jak to vlastně myslí. Tvrdě totiž kritizoval NATO jako zastaralou organizaci, která navíc si svou vlastní bezpečnost ani dostatečně neplatí.
Teprve později potvrdil neotřesitelnou základní pozici transatlantického spojenectví, jako nezpochybnitelnou součást americké politické a vojenské orientace.
Naznačil ale několik problémů. Právě o nich jednal v sídle NATO americký ministr obrany James Mattis. Nejde o nic menšího než o budoucnost Severoatlantické aliance. Ministr v intencích Donalda Trumpa apeloval na 27 evropských ministrů obrany, aby jednak plnili své finanční závazky a jednak se intenzivněji zapojili do protiteroristického tažení.
Prvním krokem v tomto smyslu je plánované zřízení speciálního komanda se sídlem v Neapoli. Na zasedání by mělo padnout rozhodnutí, že se v tomto koordinačním centru budou soustřeďovat informace z jižních krizových států jako je Libye, Sýrie a Irák. V budoucnu by odsud měly být centrálně řízeny útoky proti tzv. islámskému státu. A jak bylo oznámeno těsně před Mattisovou návštěvou, změna se týká i flotily průzkumných letadel AWACS se sídlem v Německu. Do roku 2035 by zbrojaři měli dodat letadla zcela nové koncepce.
To je jeden aspekt Mattisovy návštěvy v centrále NATO. Tím druhým a neméně závažným je změna evropského vojenského kursu. Současná forma je zastaralá, říká Donald Trump. A vedení NATO s ním souhlasí. Jak uvedl předseda Vojenského výboru NATO generál Petr Pavel pro server Aktuálně.cz: „Jde o legitimní otázky a náměty, kterými se v Alianci zabýváme už dlouho. A určitě budou patřit i mezi hlavní body agendy vrcholné schůzky hlav států a vlád zemí NATO v květnu.“
Na pořad dne se dostává samotná politická a vojenská doktrína Aliance, jež vznikla v roce 1949 jako vojenský pakt na kolektivní obranu svých členů proti vnějšímu nepříteli, kterým byl během studené války Sovětský svaz. Po pádu socialismu ve střední a východní Evropě a po rozpadu samotného SSSR však NATO neztratilo smysl existence. Anexe Krymu či útok na celistvost Gruzie jsou dokladem toho, že Rusko se nezbavilo svých agresivních choutek a je trvalým nebezpečím. Toho si je nový americký prezident dobře vědom a proto se americká 10. bojová letecká brigáda na čas stěhuje do Evropy. Bude rozmístěna v několika zemích Evropy a bude mít k dispozici více než 80 vrtulníků. Důraz na boj s islámskými teroristy tedy neoslabuje pozornost Aliance na bezpečnost ve východních oblastech Evropy.
Vojáci už diskutují o nutnosti změny vojenské doktríny NATO, ale politici zatím před touto otázkou strkají hlavu do písku. Jednou z čestných výjimek je místopředseda české vlády Andrej Babiš, který už loni prohlásil, že by se NATO mělo transformovat na útočný pakt. Na otázku „A proti komu by mělo útočit?“ odpověděl:„Proti terorismu.“ Zda je to oficiální postoj české vlády není zatím jasné. Mlčí i česká pravice.
Co Mnichov potvrdil
Svět se každý rok dívá k Mnichovu pozorně a s nadějí. Jinak tomu nebylo ani letos. Hlavní témata Konference o bezpečnosti jsou totiž vždy výsostně aktuální. Konference je pořádána už od roku 1963 každoročně, pravda s dvěma výjimkami. V roce 1991 za to mohla válka v Zálivu a v roce 1997 změna ve vedení konference.
Do Mnichova zavítali už představitelé jednotlivých mocností, naftoví šejkové a novodobí králové, o desítkách ministrů, generálů, žurnalistů i špionů nemluvě. V různých sálech a na diskusních pódiích v honosném hotelu Bayerischer Hof diskutují celé dny až do pozdních nočních hodin o tom, jak učinit svět bezpečnějším.
Loni se například poprvé v rámci konference sešli nejvyšší agenti nejdůležitějších tajných služeb. Na pořadu byl totiž také terorismus. Bylo to průlomové rozhodnutí, protože u většiny těchto „superšpionů“ nezná veřejnost ani jejich jména, natož tváře.
Loni byl v centru pozornosti válečný konflikt v Sýrii, který se začal stupňovat. Bohužel, nepodařil se urovnat a teroristé stále útočí a tisíce lidí trpí nebo umírají. O Sýrii se tedy hovořilo i letos, i když všichni čekali na názor nového amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Převážně levicově orientovaná evropská reprezentace totiž minulý rok vsadila na zvolení Demokratky Hillary Clintonové americkou prezidentkou. Po její prohře znejistěla a po vítězném nástupu dravého a na první pohled nekompromisního Republikána Trumpa někteří představitelé Evropské unie začali dokonce panikařit. V evropských médiích, ta česká nevyjímaje, začali šířit pomluvy o tom, že Trump je pro izolaci USA, protože tvrdí „Amerika především“, a to prý znamená, že se spojí s ruským prezidentem Putinem a o Evropu ztratí zájem. Rozpoutali doslova mediální kampaň, že Trump vydá Ukrajinu na pospas Rusku a že nechá Putina a jeho agresorské choutky bez odezvy. Mnichov potvrdil pravý opak.
Kyselé hrozny senátorů
Americká vládní delegace se intenzivně snažila tyto neoprávněné obavy rozptýlit. Dařilo se jí to však obtížně, protože na konferenci byli přítomni i někteří američtí senátoři, kteří Trumpa silně kritizují. Ti z Demokratické strany to mají v popisu práce, ale přiletěli i dva američtí jestřábi z Republikánské strany, kteří v Americe patří k nejhalasnějším odpůrcům prezidenta Trumpa.
Ten z Washingtonu sice ujišťoval Evropu svou přízní a dokonce Putinovi vzkázal, že musí vrátit okupovaný Krym, ale senátoři jeho slova zpochybňovali. Republikán Lindsey Graham na závěr konference v Mnichově ostře zaútočil proti údajnému vměšování Ruska do prezidentských voleb v USA. Americký kongres podle něj letos prý – cituji „nakope Rusku zadek“.
To jsou diplomatická slova, která mají naladit Rusko ke společnému boji se společným nebezpečím, a sice islámským terorismem? Ne, to jsou zoufalé výkřiky zneuznaného politika, který tak nenávidí Donalda Trumpa, ať to stojí co to stojí.
Dvaašedesátiletý Lindsey Graham se totiž chtěl ucházet o kandidaturu na prezidenta. Žije sám a není proto divu, že se v médiích objevily pochyby o jeho sexuální orientaci. Nicméně proto v primárkách Republikánské strany neprohrál. Prohrál kvůli svému slabému politickému programu. Po té začal veřejně vystupovat po celý loňský rok proti Donaldu Trumpovi. Ten mu nezůstal nic dlužen a dokonce zveřejnil jeho telefonní číslo. Trumpovi příznivci potom Grahamovi volali, aby odešel z politiky, až mu mobil zkolaboval.
I druhý republikánský senátor, John McCain, v Mnichově nabádal zcela veřejně účastníky konference, aby Trumpovi nevěřili. Ve Washingtonu vládne chaos. Nesledujte jeho slova, ale jeho činy, říkal zcela otevřeně.
Postoj senátora McCaina je také pochopitelný. V jedněch německých novinách jej nazvali velmi trefně – nejlepší Trumpův nepřítel. Jednaosmdesátiletý John McCain našel na konci svého politického života novou roli a stal se vůdčí postavou skupinky Republikánů, kteří nesouhlasí s politikou Donalda Trumpa. A důvod?
Senátor McCain, hrdina vietnamské války, který byl dokonce několik let v komunistickém vězení, prohrál boj o prezidentský úřad s Barackem Obamou. Tato porážka jej zřejmě psychicky natolik poznamenala, že začal vystupovat proti Trumpově kandidatuře. Ten, na oplátku, prohlásil, že má raději ty vojáky, kteří se nedali zajmout nepřítelem.
Takže důvodem přítomnosti těchto dvou senátorů v Mnichově byly kyselé hrozny, zklamání, že se nestali americkým prezidentem a nikoliv ušlechtilý zájem o bezpečnost světa.
Čas nazrává
V Mnichově byl kromě ministra obrany Jamese Mattise také ministr zahraničních věcí Rex Tillerson a viceprezident Mike Pence. Právě ten přijel předat poselství přímo od Donalda Trumpa.
Směrem k Rusku viceprezident uvedl, že Donald Trump se snaží nalézt „společnou půdu". Spojené státy jsou však kritické ke „snaze Ruska přepisovat silou mezinárodní hranice". A k ujištění těch, kteří jsou ruskou asertivní politikou nejvíce ohroženi, se Pence v Mnichově setkal s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem a také se zástupci Estonska, Lotyšska a Litvy.
Všichni zdůrazňovali fakt, že je nezbytné, aby členové NATO plnili své závazky. USA hradí dlouhodobě 70% nákladů Aliance a plní tak svůj závazek vydávat na obranu minimálně 2% HDP. Je více než logické, že to samé požadují i po dalších členech. Z 28 zemí plní totiž tento závazek jen 4 státy USA (3.61), Řecko (2.38) UK (2.21) a Polsko (2). Nejhůře je na tom Lucembursko (0.44), Belgie (0.85) a Španělsko (0.91). Česká republika vydává 1.04%.
Zvýšit příspěvky evropských států na smluvní úroveň požadoval už loni Barack Obama, ale ničeho nedosáhl. Zřejmě ho nikdo nebral vážně a on se s tím smířil.
Nová americká administrativa se s tím však smířit nehodlá. A tak Německo přislíbilo nápravu, i když sociální demokracie souhlas kancléřky relativizuje.
Je potěšitelné, že Česká republika se ke svému závazku hlásí. Ministr obrany Martin Stropnický je pevně přesvědčen, že jsme schopni vynakládat na obranu 1,4 procenta v roce 2020. A postupné navyšování bude pokračovat do roku 2025 na 2% HDP.
Trapas na úrovni
Je obtížné slušně pojmenovat projev Jeana Clauda Junckera, předsedy Evropské komise, který prohlásil, že Evropa nemusí a nemá zvyšovat výdaje na svojí obranu a plnit smluvní závazky, protože na rozdíl od USA vynakládá i značné prostředky na rozvojovou a humanitární pomoc a tím nedostatečné výdaje na obranu v podstatě kompenzuje.
Součástí NATO jsou totiž jednotlivé členské země a nikoliv EU a závazek 2% se týká vojenských a žádných jiných výdajů. Smysl postrádá i jeho představa, že bezpečnost země by neměla záviset na silné armádě, ale na tom, kolik poskytne prostředků na humanitární a rozvojovou pomoc.
Zkušenosti posledních 50 let nás jasně poučily o tom, že dříve Sovětský svaz a nyní současné Rusko rozumí jen síle. Jen díky strategii Ronalda Reagana se podařilo SSSR „uzbrojit“, což vedlo ke zhroucení celé komunistické soustavy. Představa, že by nás Rusové respektovali proto, že sice nemáme pořádné armády, ale že to vyrovnává naše humanitární pomoc Palestincům, je zcela absurdní.
Tanec mezi vejci
Pevným Transatlantickým společenstvím se cítí být zaskočeno Rusko. V Mnichově to bez diplomatických ubrousků přiznal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.
Podle něho prý „expanze NATO vyvolala v Evropě v posledních třiceti letech bezprecedentní napětí.“ Nikoli ruská protizákonná okupace Krymu nebo části Gruzie, ale aktivity NATO. A s patosem sobě vlastním zvolal: „NATO je pořád institucí studené války, a to jak v myslích, tak v srdcích.“
Tato rétorika se očekávala a má zastírat skutečně dychtivé očekávání dalších kroků Donalda Trumpa. Rusko se potácí v silném ekonomickém propadu a zahraničně-politické izolaci. Putin byl postaven na pranýř. Není divu, že mu takové pozice nevyhovuje a hodně si slibuje od možné protiteroristické aliance.
Lavrov proto vyzýval Alianci, aby se snažila o obnovu spolupráce s Moskvou. O to ovšem NATO i USA usilují, ale samozřejmě za vzájemně přijatelných podmínek. Vyjednavači prezidenta Trumpa na řešení zapeklité situace tajně pracují a intenzivně hledají schůdná řešení. Jde především o to, aby NATO, v tom počítám i USA, společně s Ruskem dotáhly do konečného vítězství válku s tzv. islámským státem. V tomto ohledu se Trump s Putinem vzájemně potřebují.
Taková vyjednávání lze bez přehánění přirovnat k tanci mezi vejci. Úspěch mu nepřejí Trumpovi političtí nepřátelé v USA, kteří chtějí dokázat, že prezident je neschopný. Úspěch mu samozřejmě nepřeje ani mezinárodní terorismus. Pod tímto pojmem se skrývají miliardové obchody převaděčů, obchodníků se zbraněmi i s kradenou ropou.
Trump se setká se svým ruským protějškem až v okamžiku, kdy se bude moci americké i světové veřejnosti pochlubit jako autor nebo alespoň aktér kompromisní dohody, jež vyřeší syrský konflikt.
Potom se můžeme těšit na jeho vítězoslavné tažení evropskými metropolemi. Žádné datum není zatím pochopitelně stanoveno, ale příležitostí se na jaře naskytne několik.
Například 26. května se v nádherném sicilském městečku Taormina sejde G7, představitelé sedmi nejvyspělejších států světa. Koncem května se bude také konat summit NATO, a to v užším formátu. Jeho hlavním cílem má být schůzka lídrů členských států Aliance s novým prezidentem USA Donaldem Trumpem, řekl generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. „Něco podobného jsme měli v roce 2001 po zvolení (George) Bushe, byl to také menší summit v této budově. Podobná schůzka se konala také v roce 2009," řekl Stoltenberg novinářům.
Na červen je do Hamburku svolána konference nejvyspělejších států světa G20, což má být vyvrcholení dosavadní politické kariéry Angely Merkelové. Ta už Donalda Trumpa pozvala.
Vše nasvědčuje tomu, že závěr letošního jara bude nadějný.
Autor: Karel Sedláček
Tagy