foto: Pixabay, Public domain
Před rokem, když se blížil Mezinárodní den připomínky obětí holocaustu, jsem v mnoha mediálních komentářích zaznamenal obavy z toho, že se tato pieta stává příliš formální a téměř bezobsažnou.
Jakoby si politici na všech různých úrovních, od světových po lokální, potřebovali splnit úkol, který od nich veřejnost tak či onak očekává. Za sebe jsem toto vždy odmítal. Jsem totiž přesvědčen, že největší tragédie moderních dějin by pro nás už navždy měla zůstat trvalým mementem, a to právě pro svůj obsah a kontext. Letošní připomínka osvobození koncentračního tábora Auschwitz mi bohužel dala za pravdu. Z téměř formálního aktu se stala nanejvýš aktuální výzva, která by měla opět burcovat svědomí lidstva. Ale stalo se to opravdu? Nevím. Vždyť pouhý den předtím, 26. ledna, vydal Mezinárodní soudní tribunál v Haagu (ICJ) své rozhodnutí, týkající se žaloby Jihoafrické republiky, podle které Izrael v Gaze páchá genocidu.
Už jen symbolika toho, jak bylo vydání soudního nálezu načasováno, by měla všechny přimět k tomu, aby se nad letošním výročím zamysleli opravdu pořádně. Zrůdná nacistická ideologie před osmi desetiletími nejen zahájila smrtelné tažení proti svým vlastním občanům, ale postupně zavlekla do války celý svět. Ve své zaslepenosti a iracionální nenávisti pošlapala veškeré morální a lidské hodnoty, na kterých do té doby sála lidská civilizace. Svět ve své většině zpočátku mlčel, případně se odvolával na nemožnost zasáhnout. A pak už bylo pozdě. Teprve poté, kdy nesmyslné vraždění a válečná vřava utichly, se ukázala celá šíře a hloubka tragédie. Všichni se shodli – i vonom bipolárním světě studené války – na tom, že nikdo nesmí připustit, aby se něco takového opakovalo.
Bohužel 7. října loňského roku se ale něco takového opět stalo. Došlo k nejhoršímu masakru Židů od holocaustu. Z prvotního šoku civilizovaného světa jsme se ale postupně dostali do situace, kdy je pachatel vydáván za oběť a obráceně. Jen pár dní po děsivém masakru zaplavily Evropu a svět palestinské vlajky, bez ohledu na to, že právě pod tímto symbolem byl tak strašný zločin spáchán. A nezůstalo jen u toho, o čemž svědčí právě verdikt ICJ. Nechci zde rozebírat stanovisko respektovaného soudního dvora, to přenechám právním expertům. Ale bude mne zajímat, stejně jako širokou veřejnost, jak budou ti, jichž se verdikt týká, dále postupovat.
Izrael sice mnohokrát poukazoval na nevhodnost použití termínu genocida v tomto kontextu, stím, že obsah takto vážného a důležitého termínu bude devalvován, ale přes své výhrady by měl do měsíce prokázat, zda jsou opatření ICJ plněna. Můžeme – společně s Izraelem – ocenit ustanovení soudu, které nařizuje okamžité propuštění rukojmích, které Hamás drží jako své živé štíty (pokud jsou ještě živé). Ale udělá to? To jsou – ano, i zjiného kontextu známá – tzv. legitimní očekávání. Zaráží mě však jedna skutečnost a nemohu si odpustit, abych na ni nepoukázal. Velmi se totiž podivuji nad tím, kdo žalobu proti Izraeli podal.
Jak může Jihoafrická republika žalovat jakoukoli zemi z genocidy, když má na svém kontě dodnes nevyřešené trauma zvraždění a mučení bílých farmářů. Že o tom svět neví? Ale ví, stačí se podívat na les bílých křížů na internetu, dokonce i na Wikipedii. Není toto genocida? A neměl by nějaký stát – a tím nemyslím Izrael – podat u Mezinárodního soudního dvora žalobu proti Jihoafrické republice ze spáchání genocidy?
Jan Bartošek (KDU-ČSL), místopředseda Poslanecké sněmovny PČR
Tagy