Už mě ty neustálé dohady kolem izraelských MADR (tj. radarů, které je možné převážet), jejich nekompatibilitě se systémy NATO, nebezpečnosti, zranitelnosti a já nevím co ještě začínají unavovat. Jsou to zčásti výmysly, zčásti fantazie novinářů „jak to vidím já, a zčásti placená reklama firem, kterým tento „stav neurčitosti“ vyhovuje. Tak jak to tedy s radary EL/M-2084, které jsou součástí v boji se vzdušnými cíli ověřeného izraelského systému protivzdušné a protiraketové obrany Iron Dome, vlastně je?
Tak především není pravda, že jediná země NATO se zájmem o tento systém je ČR. Využívá ho i Kanada (člen NATO), a aktuálně ho testuje vedle italské armády minimálně dalších 5 zemí Aliance. Je pravda, že Kanada má tyto radary zapojeny v rámci národní PVO a nemá zájem je připojovat do aliančního systému. Z čehož by si podle mého názoru měla ČR vzít minimálně u části radarů příklad.
Psali jsme: Ministryně Karla Šlechtová obětí vydírání kvůli radarům?
Každopádně izraelská ELTA zvítězila v řádném výběrovém řízení, jehož výsledky se snaží zvrátit firmy, které se svými nabídkami neuspěly, a „přetlačují se“ s Izraelci prostřednictvím různých zájmových skupin na resortu obrany. Asi nejaktivnější je aktuálně skupina, prosazující švédský systém Giraffe G4A firmy SAAB. S neukončeným vývojem, méně výkonný, neověřený při řešení reálných bojových situacích, zato vehementně tlačený společností Omnipol.
Situace kolem nákupu radarů je ve skutečnosti o dost složitější, než nám ji líčí čeští novináři. V rámci NATO je velmi intenzivně prosazován a postupně aktivován program ACCS. Jeho cílem je do roku 2021 vytvořit nad většinou území Evropy (o ploše cca 10 miliónů kilometrů čtverečných) jednotný integrovaný systém velení a řízení protivzdušné a protiraketové obrany s cílem řídit centrálně letecké operace a protiraketovou obranu NATO nad Evropou i mimo ni.
Součástí aktivit v rámci tohoto programu je i zřízení Air and Missile Defence Command and Control Security Acreditation Board (ASAB). Jeho úkolem je mimo jiné zajistit kybernetickou bezpečnost a spolehlivou funkci celého systému, který má být schopen fungovat plně automaticky, zcela mimo kontrolu ozbrojených sil národních států, na jejichž území se budou nacházet jeho prvky. Řídicí centra systému se nacházejí vesměs na území „starých“ zemí NATO – Německa (sídlo hlavního velitelství je v Ramsteinu, další je v Uedenu), Španělska (Torrejon) a Itálie (Poggio Renatico). Další pomocná místa velení budou v Belgii a Francii. Systém má v rámci funkcionality převzít a centralizovat i dosud ryze národní funkci Air Policing, jehož řízení postupně nad celou Evropou již testuje centrum v Poggio Renatico.
Psali jsme: Šlechtová: Úřad kybernetiky neschválil připojení radarů z Izraele
Aktuálně v systému PVO Aliance bez větších problémů funguje cca 40 různých typů radarů ve více než 30 zemích, včetně páteřních radarů NATO, podobných tomu u Kobylí a Nepolis, a radarů PRO v Polsku a Rumunsku, v Británii, Belgii a jinde. Sdílení informací, včetně informací z civilních středisek řízení letového provozu, jako je to české v Jenči u Prahy, probíhá v rámci integrovaného systému výměny informací o vzdušné situaci plně automaticky a bez větších problémů. Rozhraní mezi národními vojenskými systémy, civilními systémy a systémem PVO/PRO NATO jsou řešena na principu "černé skříňky" (výrobce Thales/Raytheon), která zabezpečuje datovou a signálovou kompatibilitu i bezpečnost nadřazeného systému. ALE ...
NATO uzavřelo v roce 2011 smlouvu na dodávky zařízení pro program ACCS s konsorciem Thales/Raytheon. Samozřejmě jde o obrovské peníze, garantované po desítky let provozu systému. Ale NATO jako organizace de facto nemá nástroje, jejichž prostřednictvím může předepisovat členským zemím, jaké systémy si mají pořídí. Nanejvýš může na základě konsensu všech členů nastavovat standardy, které by měla daná zařízení splňovat. Navíc na summitu Aliance vystoupí prezident Donald Trump s jeho agendou America First a nekompromisně požaduje, aby členské země Aliance ročně utrácely za nákupy (amerických) zbraňových systémů 4 % HDP (nenechte se mýlit těmi 2 %, to je mlha vyděšených politiků). A aby toho nebylo málo, na tomtéž summitu je podepsána (bez mandátu členských zemí Unie) jakási dohoda EU – NATO, o jejímž obsahu není téměř nic známo.
V této atmosféře proběhne jedno z prvních zasedání výboru ASAB, jehož se zúčastní i dva zástupci ČR – jeden za MO, jeden za NÚKIB. A co se nestane. Zástupce ČR informuje výbor o připravené akvizici radarů EL/M-2084. Načež povstane jeden z členů komise, shodou okolností Američan, a prohlásí víceméně ke zděšení všech zúčastněných, že systémům, které nebudou splňovat podmínku certifikace ovládacího a komunikačního SW (což aktuálně splňují pouze výrobky již zmíněného konsorcia R/T), nebude dovoleno se připojit do jednotného systému ACCS. Na následující poměrně bouřlivou diskusi reaguje předseda komise Michael Bauer informací, že tento problém nechává otevřený a rozhodne o vypracování zprávy, která má jednoznačně říci, zda se skutečně jedná o bezpečnostní riziko, a jak podobné situace řešit.
Psali jsme: Nekompatibilní izraelské radary se systémy NATO a výzbrojí armády ČR? Opak je pravdou
Takže taková je aktuální situace kolem radarů. Navíc to vypadá, a to nebylo zatím nikde otevřeno, že SW izraelských EL/M-2084 má certifikaci US Army pro přístup k systémům na úrovni "SECRET". Vzhledem k tomu, že nejen jednotlivé radary, ale celé národní systémy sdílení informací o vzdušné situaci jsou v rámci systému ACCS NATO připojeny přes „černé skříňky“ Thales/Raytheon, z mého pohledu působí celá mediální kampaň jako hodně umělá šaráda. Pseudoaféra, jejímž hlavním cílem je vyřadit na poslední chvíli firmu ELTA z "boje" o dodávky MADR pro ČR a budoucí zakázky na jejich servis, a vnutit resortu obrany předražené, a především stále ještě vyvíjené švédské Giraffe G4A. Nic z toho se samozřejmě čeští novináři neobtěžují zjišťovat. Ostatně většina článků o "problémech" izraelských radarů je i podle slov několika redaktorů, s nimiž jsem o tom mluvil, ve skutečnosti jen placenou antireklamou firem spojených se švédským SAABem.
Jaroslav Štefec (autor působil jako ředitel Národního Úřadu pro vyzbrojování)
Tagy