Jednoho z našich klientů vybrali ke speciálním jednotkám, říká instruktor kurzů pro přežití Amar Ibrahim

Security magazín přináší rozhovor se zkušeným instruktorem kurzů přežití a majitelem společnosti Outdoor Survival Amarem Ibrahimem. Ten se rozpovídal mimo jiné o tom, co vše obnáší takový kurz, kdo se do něj hlásí a jaký je vlastně zájem běžných lidí o tento netradiční zážitek. Na přetřes však také přišly extrémní situace, do nichž se člověk může dostat podle Ibrahima velice rychle, ale o to hůře je pak řeší.

Amare, jak jste se dostal k profesi instruktora přežití?

Začalo to jednoduše. Byli jsme parta kluků, chodili jsme spolu do lesa, někteří z nás byli trampové či vojáci. Jednou za námi přišli kamarádi, že by si chtěli udělat kurz přežití v Prostějově u vojáků, že by se potřebovali něco naučit – rozdělat oheň křesadlem a další věci. Řekli jim ale, že je to jen pro novináře. Tak jsme ten kurz udělali, později se to rozneslo, a tak to vlastně začalo. Někteří mí instruktoři si prošli kurzy v zahraničí, i já jsem si něčím prošel, například zdravotními kurzy. Stále se přitom zdokonalujeme. Zdravotní kurzy nám vede jeden kolega, co létal v Afghánistánu vrtulníkem a jako medik zachraňoval lidské životy. Takže jsme založili firmu, na trhu je firma Outdoor Survival přibližně 14 let, a ty kurzy přežití jsou otevřené úplně pro každého, protože děláme kurzy přežití pro děti, pro rodiče s dětmi a tak dále. Kurzy jsou rozděleny do obtížností 1-4. Jako novinku máme i Urban Survival, což je kurz přežití ve městě, třeba kdyby nastal ve městě blackout – vypnutí elektřiny, jak se člověk má chovat a co dělat. Tento blackout před několika lety nastal mimochodem ve Slovinsku.

Jaký zájem mají Češi o zájem o kurzy přežití?

Zajímavé je, že 95% našich zákazníků jsou pracovníci IT, generální ředitelé společností, protože my děláme i firemní kurzy, což jsem nezmínil na začátku. Vždy když se někde ,,něco stane”, tak ten trend je stoupající, pak se to zase vrací do ,,starých kolejí,” takže zájem je menší, lidi nechtějí vystoupit ze své komforní zóny. Ale my lidi z tohoto komfortu na našich kurzech dostaneme. Nesmějí si zapálit například cigaretu, sebereme jim mobilní telefony apod.

Stává se běžně, že někdo vzdá, nebo kurz na poslední chvíli vůbec nenastoupí?

Samozřejmě, je to časté, každý kurz nám někdo vzdá. My nejsme takoví blázni, že bychom na lidi křičeli, to vůbec, kurz přežití je hlavně o psychice. Poslední dobou se rozšířila u mužů migréna, což je poměrně zajímavé, ale na druhou stranu nám žena vzdala jen jednou. Stupně 2,3,4 už se nevzdávají, protože účastníci jsou už na ně připravení. Zaznamenali jsme také rekord, kdy nám kurz vzdal během dvou hodin muž, protože nevěděl, že bude spát ve spacáku na zemi. V nějakém dalším kurzu, který proběhl, chtěl po mně další účastník cigaretu, což jsem samozřejmě odmítl. Nakonec to vzdal.

Co vše musí účastník zvládnout, aby úspěšně završil Váš kurz?

My tam účastníky učíme různé dovednosti, které se jim mohou hodit. Například rozdělávání ohně křesadlem, filtrování vody, protože voda je to vůbec nejdůležitější. Dále je učíme si postavit jednoduchý přístřešek, což je také důležité v kurzu přežití. Chceme vidět, jakou má účastník kurzu zručnost, která není samozřejmě u všech stejná. Také záleží na počasí, pokud je hezké počasí,tak kurzy ztížíme a podle toho si to koordinujeme.

S čím mají frekventanti kurzů největší problémy?

V poslední době skoro se vším. Ale hlavně je hodně z nich závislých na mobilních aplikacích, vadí jim, že na ně zvyšujeme hlas, protože jak jsem řekl, řada účastníků jsou generální ředitelé firem, kteří jsou zvyklí někomu ,,velet”. My na ně ale neřveme, my jen zvýšeným hlasem řekneme, že se teď vstává a rozděláváme oheň. Jeden z problémů pro účastníky je třeba vykuchání slepice, my samozřejmě dodržujeme všechna nařízení podle platné legislativy. A mohl bych jmenovat další problémy. Já vždy říkám, že přežití je návrat do dob našich prababiček. Lidé jsou zvyklí na to, že je všude dostatek jídla, pití, to ale kdysi nebylo. V Africe si někde chodí pro vodu 10 kilometrů a já bych si v tom neumyl ani ruce. 

Jak se liší český kurz přežití od toho zahraničního? Existují rozdíly v náročnosti?

Ne, my jsme ze začátku chtěli dělat armádní kurzy přežití, ale zjistili jsme, že lidé se vice zajímají o ten civilní. Tak jsme ten armádní vyškrtli. Asi před 12 lety u nás byla francouzská televize a chtěla natočit o nás pořad, protože jsme jediní v Evropě, kteří dělají civilní kurzy přežití. V civilním a armádním kurzu jsou rozdíly. Civilní kurz je o tom být vidět, dát o sobě vidět, abychom tě mohli najít, kdežto armádní naopak dostat se z bodu A do bodu B skrytě.   

Zaměřujete na teorii i praxi zejména v extrémních situacích. Co jsou pro Vás konkrétně extrémní situace?

To je různé. Dám vám příklad: jdete někde po horách, změní se počasí a vy nejste patřičně vybaven, přijdete o batoh a můžete se najednou v extrémní situaci ocitnout. Extrémní situace může nastat v podstatě v mžiku, jedna z potíží je ta, že lidé nemají dobré vybavení. Před nějakým časem zemřel jeden člověk na Novém Zélandu, ale to bylo dáno nepřipraveností, neměl vhodné oblečení do tamního počasí, ale tomu se nelze divit. Nebo řeknu příklad, kdy na výšlapu ve Vysokých Tatrách jde žena v lodičkách a nese na zádech dítě. Extrémní situace může v přírodě nastat prakticky kdykoliv. 

Vy osobně jste zažil onu extrémní situaci, kde jste v praxi uplatnil znalosti z kurzů přežití?

Já se snažím být na tyto extrémní situace připraven, když jdu například do lesa, mám u sebe čokoládu, sušené maso, křesadlo, nádobu s vodou, menší batůžek na zádech a další věci. Já se do těchto situací nedostávám. Ale řeknu Vám jiný příklad extrémní situace. Jeden z mých instruktorů přijel k autonehodě, běžel okolo aut, ale nikdo nevystoupil a nikdo nezavolal záchranku, řidiči místo toho psali SMSky, ale sražené ženě nikdo nevěnoval pozornost. Takže tomu já říkám také extrémní situace.

Nejedná spíše člověk v těchto situacích spíše instinktivně, než že si přehraje v hlavě znalosti či poučky, které si odnesl z kurzů přežití?

Mně hodně lidí, kteří absolvovali naše kurzy, řekli, že jim to k něčemu bylo, a že ty znalosti i využili. Jeden z účastníků kurzu mi řekl, že byl někde v Jižní Americe, že si sahal na dno, byla mu zima, a díky kurzu přežití si vzpomněl, jak se rozdělá oheň. Samozřejmě extrémní situace vyžaduje chladnou hlavu a klid. Já také říkám, chovej se jako zvíře a přežiješ. Zajímavé je, že jednoho z našich klientů, který byl na třech našich kurzech, později vybrali ke speciálním jednotkám.

Dnes máme všechno k dispozici - pitnou vodu, jídlo, je to pro nás denní samozřejmost. Mají i
Vaše kurzy upozornit na to, abychom si těchto věcí více vážili, protože třeba v Africe nejsou zdaleka tak samozřejmé?

Ano, a právě absolventi našich kurzů si těchto věcí váží více. Lidé mi pak říkají, že k životu potřebují jíst, pít, být v teple a suchu a být zdrávi. Dnes se na nás valí ze všech stran reklamy na nová auta, mobily, oblečení a člověk, který absolvuje náš kurz pak zjistí, že všechno je to pozlátko. Když se zamyslíte, člověk vlastně potřebuje k životu, jídlo, pití, teplo a sucho.