Autor fotografie: Montecruz Foto (CC BY-SA 2.0)|Popisek: Ilustrační foto
V jedné z mnoha zajímavých kapitol knihy „ Jak zabít civilizaci“ si autor Benjamin Kuras pokládá pro chápaní islámu v myslích tradičních Evropanů a jinověrců zcela zásadní otázku – zda existuje jeho umírněná verze, soft islám.
„Radikální islamisté jsou naprostým zlomkem naší populace,“ píše mi o Vánocích 2014 v emailu výstražném, i když ještě ne zcela výhružném český muslim s albánským jménem, zřejmě sám sebe pokládající za umírněného a k onomu „naprostému zlomku“určitě nepatřící,“ cituje autor svou vlastní korespondenční zkušenost a zároveň se táže jak velký je onen zlomek. Místo odhadů však čtenářovi předkládá argumenty vyplývající z historie a nedávných veřejných výzkumů.
Islámský stát čítající v době psaní knihy devět milionů obyvatel ovládla minorita o deseti tisících radikálech,“ konstatuje Kuras. My dnes víme, že postupem se počet vyšplhal na 50 tisíc těch nejradikálnějších stoupenců, kteří ve jménu Alláha sekají hlavy, znásilňují a mučí, a i když podle posledních informací se počet bojovníků Islámského státu vlivem dezercí a úmrtí smrskl na 20 tisíc, je to pořád vysoké číslo. Nehledě na skryté bojovníky, kteří už dnes popíjí kávičku v Berlíně na Unter den Linden, jak v listopadu trefně pojmenoval emigraci mladých bojeschopných Syřanů ze země, namísto její obrany, polský ministr zahraničí.
Státy zavádí právo šaría
Podle Kurase kromě jednotlivých radikálů či dílčích území přibývá ale také počet státních celků, které trhají své pokrokové ústavy a vracejí se ke koránu či spíše řečeno k právu šaría, jako k všeobsažné doktríně legislativní, exekutivní a soudní. Jednou z posledních zemí, které re-implementovaly právo šaría, je třeba Brunej v srpnu 2015. Ke konzervativnějšímu výkladu islámu se ale přidává i sousední Malajsie a Indonésie. Velké překvapení vyvolala na podzim dosud málo známa informace, že na právu šaría fungují třeba i Maledivy, oblíbený ráj zámožnějších turistů.
„Jak dokáže ona naprostá menšina radikálů ovládnout tak obrovskou většinu umírněných nám možná vysvětlí sondáže instituce Pew research z roku 2013. Ta zjistila, že v 17sondovaných státech muslimská většina, i kdyby se třeba otřásala znechucením nad některými metodami Islámského státu, vyznává tutéž víru v zákony šaría coby bohem daný jediný správný sytém politického uspořádání,“ popisuje Kuras studii a přidává výsledky.
„Statistiky vypadají v procentech takto: Afghánistán 99, Irák 91, Palestinská území 89, Malajsie 86, Niger 86, Pakistán 84, Bangladéš 82, Džibuti 82, Jordánsko 81, Indonésie 72, atd…jak jsme poučeni z historie, nastolení totality usnadňuje podpora, či přinejmenším absence odporu oněch „umírněných“.
Podle Kurase tedy umírněný islám neexistuje, nicméně ve zbytku kapitoly připouští, že existují umírnění muslimové, kteří si zaslouží obdiv a úctu. Jmenuje konkrétně zavražděného islámského redaktora francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo nebo afrického muslima, který při masakru v Paříži ukryl několik židů do bezpečí mrazáku a zavolal policii.
„Pořád nám ale zbývá jeden problém, jak na první pohled odlišit nebezpečného extremistu od bezpečného umírněnce. Kdo na to má nějaký lakmusový papírek, sem s ním. Urgentně. A i kdyby to bylo jen jedno jedinké, mrňavé titěrné procentíčko, povídáme si o 15 milionech hrdlořezů, pardon radikálů, pardon božích bojovníků. A to je přibližně tolik, kolik měl dohromady Hitler a Hirohito,“ uzavírá a zároveň odpovídá na citovanou korespondenci s umírněným muslimem o pouhém zlomku.