Autor fotografie: Flickr (CC BY 2.0)|Popisek: Ilustrační obrázek
Zatím poslední kniha spisovatele Benjamina Kurase s názvem „Poslední naděje civilizace“ vyšla začátkem července a částečně navazuje na předchozí autorův doplněný bestseller „Jak zabít civilizaci“ z konce minulého roku.
Kniha rozhodně nepatří mezi odpočinkové čtení, a to jak z důvodu své drsné náplně, tak kvůli zběsilému tempu deskripce stávajícího stavu, které nutí čtenáře ke zhltnutí dvousetstránkového díla na jeden zátah. Co se událo za ten více než půl rok mezi prvním dílem a volným pokračováním na evropské politické scéně poznamenané masivním migračním tokem, asi každému, kdo se jen minimálně zajímá o dění kolem sebe, nemohlo uniknout. Ne všechny informace však česká média přejímají a pakliže je přijmou, tak rozhodně ne všem věnují náležitou pozornost a hlubší rozbor.
Kuras shrnuje na několika stranách, jak pokročila islamizace ve hlavních evropských mocnostech jako Francie, Německo a především ve Velké Británii, k níž má jako britský občan nejhlubší vztah. Ve výčtu nezákonností a ohýbání zákonů denně páchaných na území Spojeného království se autor zaměřuje na všechny vrstvy společnosti, a to jak z pohledu „útočníků tak z pohledu domnělých obránců.
Spisovatel se nikdy netajil svým vřelým vztahem k něžnému pohlaví, a dá se to koneckonců evokovat z jeho dosavadní bibliografie. Zvláštní důraz je proto v podkapitole nejen o Velké Británii přiřazen právě násilí páchaného na ženách pomocí praktik, které si muslimští přistěhovalci s sebou přinesli ze zemí původu.
„15 případů genitálního mrzačení dívek (chybně zvaného ženská obřízka) denně, podle britských zákonů trestný čin, nikdo není souzen. Případy prznění nezletilých hlášené policii narostly o 60%. Televize Skynews potvrzuje znásilnění sotva devítiletých dívek muslimskými gangy v několika městech i po zatčení gangu rotherhamského obžalovaného z organizování znásilňování 1400 dívek.“ Za zmínění hodnou považuje autor rovněž studii Sněmovny lordů, která potvrzuje systematický útlak žen šaríatskými soudy, kterých je v celé zemi zjištěno na 85.
Servilita církve, politiků i soudů pokračuje
Ústupky tradičních institucí, o něž se stále ještě opírá, nebo by se mělo opírat majoritní obyvatelstvo Velké Británie, je možno dokladovat podle autora i na pilíři, kterým je bezesporu Anglikánská církev. Kuras si bere na mušku přímo vysoce postavené duchovní. Prvním z nich je vikář z londýnské čtvrti Waterloo, který pořádá muslimské motlitby. Tím druhým je samotný londýnský biskup Richard Charters, jenž zase doporučuje vikářům nechat si narůst plnovous, aby prý byli sympatičtější muslimům. A primas Anglikánské církve biskup Canterburský se pak nezmůže na nic jiného než na strohé konstatování stavu, že „ mládež se obrací na islám, protože hlavní proud křesťanství není pro ně „dostatečně vzrušující,““ uzavírá Kuras.
Oklešťování a pokřivování původních zákonů a principů, na nichž Británie staletí stojí na úkor Islámu, autorem označený termínem dhimmikracie, vychází rovněž od oficiálních představitelů země či jednotlivých měst. Nit suchou nenechává Kuras tradičně na dnes již expremiérovi Davidu Cameronovi, jenž na straně jedné vyhlašuje pětiletý boj proti extremismu a na straně druhé paradoxně dodává, že islám je náboženstvím míru. Na paškál se ale dostávají i další britští politici
„Ministr pro komunity rozesílá dopis tisícovce imámů, žádající jejich pomoc v boji proti terorismu a kázání nenávisti. Jejich odpověď viní vládu z podněcování islamofobie a žádá omluvu. Londýnský starosta Sadiq Khan navrhuje vládní průzkum příčin, proč muslimové tvoří 27% vězňů a zda to není „mrhání jejich talenty“.
Ani soudnictví staletí stojící na tradičním zvykovém právu podle autora dostatečně nelpí na svých zásadách a „zrady“ na nich se dopouští samotní soudci.
„ Muslimským ženám by mělo být v soudní síni umožněno zahalení tváře a soudci,musí chápat odlišné kulturní a společenské zvyky,“ cituje Kuras předsedu Nejvyššího soudu Velké Británie.
Policisté k smíchu i k pláči
Zvláštní pozornost věnuje autor také bezpečnostním složkám země, na nichž je rozkazy shora páchána dhimmikracie, případně se jí dopouští dobrovolně samy. Kuras připomíná, že situace pokročila už natolik, že si britští policisté v „etických čtvrtích“ museli odpárat z rukávů britskou vlaječku, aby prý etnika neuráželi. Situace v hrabství Preston zašla prý až tak daleko, že policisté smí vstoupit do jednotlivých čtvrtí pouze na základě svolení vůdců tamní muslimské komunity. V hrabství Lancashire se zase strážci zákona stávají častými terči útoků a je jim doporučeno nenosit uniformu ani ve vlastním voze! Až komicky, resp. tragikomicky působí událost z podzimní noci minulého roku, kdy do „ mrazivé listopadové vody jednoho z londýnských průplavů naskákali policisté zachraňovat hromadu Koránů. Při zjišťování islamofobních pachatelů se v místní mešitě dovídají, že tam Korány naházeli muslimové záměrně, protože utopení je tradiční způsob vyřazování opotřebovaných Koránů.“
Na vině jsou podle Kurse i další instituce vycházející islamizaci země vstříc. Velké banky, známí herci, charity nebo třeba tradiční obchodní domy.
„Marks & Spenser a House of Fraser začaly prodávat islámské dámské plavky pokrývající celé tělo, zvané „burkíny“. Jedním z hlavních návrhářů je Dolce & Gabbana…Imploze bývalého impéria je dokonána, dějiny Británie zvolna končí. Vše bylo jinak. Oxford založili Arabové a Shakespearovo pravé jméno bylo Šejk Zubir,“ uzavírá Benjamin Kuras podkapitolu.
Autor: Jan Blažek