Kdo opravdu vyhrál ve Švýcarsku?

Kdo opravdu vyhrál ve Švýcarsku?
25 / 05 / 2019, 18:00

Švýcarská přímá demokracie umožňuje švýcarským občanům rozhodovat i v zásadních politických záležitostech na základě výsledků občanského referenda. Ve dnech 18. a 19. května 2019 referendem švýcarští občané rozhodovali o zavedení tzv. evropské zbrojní „zákazové“ směrnice do švýcarské legislativy.

Švýcarsko sice není členem Evropské unie a toto členství aktuálně stále odmítá, ale je členem tzv. Schengenského prostoru, umožňujícího volný pohyb osob mezi státy Schengenské dohody, do níž patří především členské státy EU. Obchodní a občanské výhody takového cestování bez hraničních kontrol jsou pro Švýcary samozřejmě obrovské, a to zejména pro mladé lidi, kteří zpravidla studují a rádi přitom poznávají svět. Schengen na svých členech pochopitelně vyžaduje určitá pravidla a jedním z nich je i legislativní soulad ve věcech méně, i více důležitých. Tato pravidla nastavuje dominantní společenství Schengenu, kterým je Evropská unie, kde legislativu vytváří Evropská komise. Zmíněná evropská zbrojní „zákazová“ směrnice silně regulující oblast legálních zbraní je jedním z takových pravidel, která musí akceptovat i Švýcarsko. O této směrnici se vedly národní i nadnárodní vášnivé spory hned od jejího vzniku, a dnes již v EU prakticky panuje jakási neoficiální a v některých státech EU i oficiální politická shoda, že se jedná o směrnici velmi nekvalitní, nesmyslnou, a že její záměr bojovat s terorizmem skrze omezování i odebírání zbraní slušným občanům prostě nefunguje a fungovat nikdy nebude.

Přesto všechno jsou členské státy EU (a také Švýcarsko) nuceny tuto směrnici implementovat do své legislativy a každý z nich se nyní nachází v určitém stadiu implementace. Jelikož tato směrnice ve svých důsledcích znamená (zřídkakdy oficiálně přiznávanou) bezpečnostní hrozbu (např. menší šance občanů se bránit a velký únik zbraní do ilegality) a hlavně, je zásahem do vnitřních bezpečnostních záležitostí členských států EU (což je dokonce v rozporu s příslušným ustanovením v Lisabonské smlouvě), tak se mnohé státy více či méně implementaci brání nebo ji dělají tzv. po svém. Že se jedná o velmi vážnou otázku, potvrdilo Švýcarsko tím, že na ni bylo vypsáno federální referendum, kde se hlasovalo doslova „ANO“ či „NE“ přijmout tuto silnou evropskou regulaci. Kdo zná historii švýcarské demokracie a svobody, švýcarské tradice ve střelectví a zdejší osvědčený miliční systém obrany celé federace, jistě uzná, že taková otázka by ve Švýcarsku vůbec neměla padnout. Proč totiž regulovat tuto oblast v zemi, kde kriminalita s legální palnou zbraní téměř neexistuje? A naopak je to oblast, která se podílí na vnitřní i vnější bezpečnosti Švýcarska.

Kdo již delší dobu sleduje dění ve zbrojní legislativě EU a ví, jak evropská zbrojní legislativa kopíruje tu německou, mohl by její kvalitu popsat na příkladu řeky Rýn. Na německém břehu Rýna již dávno platí přísné regulace v nošení např. obranných sprejů, nožů i obušků a jak ukazují výsledky v praxi, Německo se i přesto potýká se vzrůstající násilnou kriminalitou. Na švýcarském břehu Rýna doposud platila důvěra v občana a v jeho slušné tradiční vychování, a tak zde nebyly zbraně dlouho nijak omezovány, dlouho se nezamykaly domy ani auta, a přitom kriminalita se zbraní i beze zbraně je zde jedna z nejnižších na světě. Tento „Rýnský úkaz“ vytvářející jasný důkaz toho, že německá zákazová politika nemá na zločinné chování žádný vliv a jen šikanuje řádné občany, je samozřejmě dlouhodobým trnem v oku všech takto smýšlejících německých, zejména ultra levicových politiků. Tyto novomarxistické tendence spolu s ostatními politickými ambicemi již přinejmenším tři desetiletí podprahově pronikají do myšlení zejména mladších Švýcarů a snaží se z nich udělat „Evropany“ podle představ na sever od Rýna.

Důležitou otázkou však je, jestli takové postupné bourání národních států začínající vždy bouráním národních hodnot a tradic, přinese kvalitnější budoucnost těm zodpovědným lidem, kteří se živí normální každodenní prací a kterým zázemí k vytváření hodnot poskytuje systém tradiční rodiny. A vůbec nejdůležitější otázka nastane, zda v takové západní Evropě budou lidem zachovány jejich občanské svobody a záruky bezpečného života, jako doposud. A ještě k tomu v případě Švýcarska, kde hodnoty svobody, bezpečnosti a důvěry v občana byly historicky nastaveny vždy nejvýše. Výsledky plošných zákazů a regulací v oblasti zbraní a sebeobranných prostředků totiž hovoří zcela jasně a nejlepšími příklady v rámci EU jsou opět Německo a pak Velká Británie: kriminalita zde roste, počty obětí násilných činů se zbraněmi (nelegálními) tragicky stoupají a např. ve Velké Británii už i oficiální místa přiznávají, že jde přímo o národní krizi. Zejména na příkladu zákazu držení a nošení většiny typů nožů je vidět, že mnozí noví obyvatelé Německa a Británie regulaci zbraní nikdy respektovat nebudou a že jejich zločinnost (což ale oficiální místa již nepřiznávají) je jedním z krvavých neúspěchů evropské imigrační politiky.

Proč tedy při znalosti toho všeho a při všeobecné atmosféře potřeby jakési reformy Evropské unie, i přesto, Švýcarští občané nyní v referendu rozhodli ANO a vzdali se jednoho z pilířů své svobody tím, že přijmou prokazatelně škodlivé legislativní opatření Evropské komise?

Proč občané neposlechli varování armádních kruhů a zejména tradičního švýcarského svazu záložních vojáků, směrnici nepřijmout? Již měsíce před tímto referendem probíhala kampaň obou stran snažící se přesvědčit občany ANO nebo NE, a už od počátku bylo vidět, kdo má intenzitou a přesvědčivostí kampaně jasně navrch. Zejména švýcarští političtí socialisté doslova strašili občany tím, že pokud Švýcarsko směrnici nepřijme bude muset opustit Schengenský prostor. K tomu pak vyjmenovávali veškeré následky s tím spojené. Z vyjádření zástupců mnoha politických subjektů byla evidentní snaha evropskou směrnici bagatelizovat a přemluvit občany, aby se vzdali části svých svobod v duchu „vždyť o tak moc zase nejde“. A pak přišlo opět bilancování následků vystoupení ze Schengenu ve stylu, o kolik přijdou obchodně, jak se všechno zdraží a zpomalí, jaké budou kolony na hranicích, jak děti nebudou moci volně jezdit studovat a cestovat… Švýcarský svaz záložáků na toto v kampani odpovídal, že si tedy občané musí vybrat buďto svobodu nebo Schengen.

A zde se stala ta největší chyba. I kdyby směrnice Švýcarskem nebyla přijata, s velkou jistotou by následně došlo k nějaké dohodě s EU – k ujednání nějaké formy výjimky nebo určitých pravidel, za kterých by Švýcarsko v Schengenu zůstalo. Nehledě k tomu, že členství Švýcarska v Schengenu je výhodné pro všechny okolní státy EU, se jaksi zapomnělo na fakt, že o vyloučení ze Schengenu by museli rozhodnout všichni jeho členové a taková shoda je v případě „vyhození“ Švýcarska skutečně nepravděpodobná. Jsme tedy svědky historického smutného okamžiku, kdy v přímé demokracii zkušení švýcarští občané, kteří jsou naučeni případné manipulační nástrahy před referendy odhalovat, podlehli zbytečnému strachu a rozhodli ve svůj neprospěch. Zřejmě ještě nikdy nebyli cílem tak intenzivní lživé poplašné zprávy, jako nyní, při referendu o evropské zákazové směrnici. A tak ve Švýcarsku protentokrát nezvítězila pravda, ale vyhrála někým dobře placená velká lež.

Tyto praktiky nového evropského hlavního proudu již probíhají a budou se zesilovat také u nás v České republice, včetně označování protichůdných zpráv a názorů za dezinformace, a za nenávistné projevy. Na příkladu protilehlých břehů řeky Rýn se přímo vnucuje jedna směrodatná myšlenka: mocnému severnímu sousedovi musí Švýcarský systém hodně vadit, protože zcela odporuje jeho (neúspěšné) bezpečnostní strategii. Na příkladu Švýcarska vidíme, že svoboda není dar, ale je za odměnu, že svobodu si musíme zasloužit a pak neustále chránit tím, že budeme ve střehu. Rozhodně nesmíme ani pomyslet na „házení flinty do žita“. Naopak, toto švýcarské referendum je nám poučením a časem bude i popelem na hlavách mnoha švýcarských občanů.

Poučení a zároveň výzva je nasnadě. Švýcarsko se o část své bezpečnostní tradice připravilo, a nyní je tedy jen na nás, založit v Evropě tuto tradici novou, tu svou, Českou a Moravskou. Jedním z pilířů této nové tradice bude především vložení práva občana „bránit se i se zbraní“, do ústavního zákona České republiky. A právě toto je dnes úkolem všech zodpovědných občanů, kteří na svobodě a bezpečnosti trvají a přitom vědí, že obojí si musí zasloužit.

 

 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace