Kolik duševně nemocných se může změnit ve vraždící monstra?

Autor fotografie: Dollarphotoclub/fasphotographic |Popisek: Ilustrační foto

18 / 10 / 2014, 10:30

16.10.2014 / A co se proti tomu dá dělat?

Duševně nemocných, které může ataka nemoci proměnit v nepříčetná monstra, která nejsou schopna rozpoznat důsledky svého jednání a mohou se tak nakonec dopustit tak šílených činů jako šestadvacetiletá schizofrenička ve Žďáru nad Sázavou, jsou v České republice tisíce. Jejich nebezpečnost pro okolí lze výrazně snížit pravidelným podáváním léků. Jenže to je právě ten problém. Kdo to zajistí a kdo to zkontroluje?

Nejhorší je situace u duševně nemocných, kteří se ještě nedopustili činů, pro které by jim soud nařídil ústavní léčbu. Jejich okolí si vážnost situace většinou nechce připustit. Pokud sami mají ve světlých chvilkách náhled na svou chorobu a rozhodnou se léčit dobrovolně, mohou léčebnu z vlastního rozhodnutí kdykoliv opustit, když se jim léčba začne zajídat. Většinou při odchodu z léčebny slíbí, že se budou léčit ambulantně a budou nadále brát léky, což samozřejmě nehodlají dodržet. To ovšem nikdo nekontroluje a i kdyby to kontroloval, nemá to ani kam hlásit. Pacient se přece léčil dobrovolně.

Dobrovolnou léčbu někdy duševně nemocní používají i jako fintu, jak se uchránit před trestním stíháním, pokud se dopustili nějakého méně závažného trestného činu. Sami se přihlásí na léčení a jejich jednání před léčením je pak posuzováno shovívavěji. Když hrozba trestního postihu pomine, odcházejí z léčebny, slibují, že se budou dál léčit ambulantně, což samozřejmě nedodrží a vrací se ke starému způsobu života.

Ti, kteří spáchali tak závažný trestný čin, že jim soud nařídí ústavní léčbu, při které začnou dostávat pravidelně léky schopné s vysokou účinností bránit nebezpečným projevům chování, jsou paradoxně menším nebezpečím pro společnost než všichni ti, kteří se nějakou dobu léčili dobrovolně, ale z léčení odešli a ambulantnímu léčení se nadále vyhýbají.

Pokud jsou pak na základě návrhu lékařů ti, kteří spáchali závažný trestný čin soudem propuštěni z ústavní léčby, jsou povinni léčit se ambulantně. Pokud by to nedodrželi, ošetřující psychiatr musí nahlásit tuto krizovou situaci soudu, který by měl znovu nařídit ústavní léčbu, takže nebezpečnost duševně nemocného pro okolí pod vlivem léků podávaných při ústavní léčbě se opět sníží na minimum.

Největší problém a největší nebezpečí ovšem nastává, když duševně nemocný dochází na ambulantní léčbu, tvrdí, že je vše v pořádku, že bere předepsané léky, ale ve skutečnosti to nedělá. Jeho nebezpečnost pro okolí se tím dramaticky zvyšuje, ale neexistuje žádný mechanismus, který by to signalizoval. Musely by existovat peníze na pravidelné testování, jestli pacient bere předepsané léky. Jinak nejde garantovat minimální riziko při jeho volném pohybu ve společnosti. Žádné testování se ovšem neprovádí, vše je založeno na víře, že pacient mluví pravdu, když tvrdí, že léky bere.

Otřesná smrt šestnáctiletého studenta, bodná zranění studentek i policejního vyjednavače stejně jako děsivé okolnosti útoku ve Žďárské škole vyprovokovaly řadu politiků k siláckým prohlášením, jak budou situaci řešit. Pomineme-li vysokou pravděpodobnost toho, že do měsíce na svá prohlášení zapomenou, nikdo z nich nenavrhl řešení, které by opravdu zvýšilo bezpečnost společnosti před podobnými útoky. Nejsměšnější je návrh ministryně spravedlnosti, že k propuštění duševně nemocného pacienta z ústavní léčby do ambulantní musí být více doporučujících odborných posudků psychiatrů. Pokud je psychiatrie věda s kodifikovanými vyšetřovacími postupy a nikoliv šarlatánství, pak i více psychiatrů u konkrétního pacienta dospěje ke stejným závěrům. A soudy, které už tak nemají peníze na soudně znalecké posudky, se dostanou do ještě složitější finanční situace.

Jediným účinným opatřením pro snížení rizika útoků duševně nemocných tak zůstává zavedení testování, jestli pacient léčený ambulantně skutečně bere léky. Takový návrh bohužel od nikoho z politiků nezazněl.

Video, zdroj: youtube/ iTV Vysočina (i-vysočina.cz)