Autor fotografie: TexasRaiser, Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Ilustrační obrázek
Podle některých analytiků bylo nutno Rusku dát na vědomí, že si nemůže dělat, co chce a rozpoutat pod jakýmkoliv názvem různé války. Takže politicky můžeme embargo hodnotit jednoznačně jako správné. Ale jak se říká, o peníze jde až v první řadě“.
Ceny ropy a plynu a potažmo benzínu, nafty a elektřiny strmě stoupají, což mnohé domácnosti posunuje až na hranici chudoby. Protože stoupají i ceny potravin a jiných produktů, vše je vázáno na energie a dopravu.
Jenže se zdá, že zrovna v této oblasti, tedy kromě dodávek ze Západu, Rusko nepociťuje velké škody. Ropu a plyn prodává úspěšně na hladových trzích Číny a Indie. Na druhou stranu EU zdražuje, a co se týče lodní dopravy, především tankerů, musí změnit plavební trasy. A to se snadněji řekne, než udělá. Má to dopady na komplexní námořní dopravu, aby nedošlo ke srážkám, byť lodě jsou vybaveny moderními technologiemi. Ale zabrzdit tanker je v řádech kilometrů a ne metrů, a pak již může být pozdě, a to jen aby obeplul ruské výsostné vody.
Nedávno byl publikován článek, jak se dvě ruská plavidla, jmenovitě fregata Admirál Gorškov s hypersonickými střelami na palubě přiblížila k britské fregatě HMS Portland. Jenže Rusové používají i jinde osvědčenou taktiku – „byli jsme v mezinárodních vodách“. Samozřejmě při paralelní plavbě je riziko menší než u protiběžné plavbě v ústí přístavu.
Toto všechno bude muset nyní EU řešit. Změn plavebních tras, a to i dle dohody se zeměmi mimo EU a též provoz v přístavech, aby nedošlo k jejich přetížení a byli k dispozici skladovací prostory nebo přečerpávací technologie.
Dá se říci, že pro Rusko kromě dostupnosti některého zboží a technologií se v makroekonomické oblasti moc nezměnilo. Čerpadla nepumpují směrem na Západ, ale směrem na východ. Ale i zde se situace vyvíjí, kdy některé země hledají alternativní dodavatele, některé se od Ruska odvracejí a některá uznávají embargo.
Otázkou je, pro koho, jak dlouho a za jakou cenu je stav udržitelný. Samozřejmě v Rusku to nejvíc odnesou běžní spotřebitelé, ale ani v EU to nebude nic veselého. Na jedné straně bude chybět zboží a technologie, na druhé se bude zdražovat.
Zajímavé je, že Rusko není členskou zemí OPEC, ale jistě jeho těžba má na tyto země vliv a nelze vyloučit, že do daného společenství vstoupí.
Členskými zeměmi jsou:
- Alžírsko (od 1969)
- Angola (od 2007)
- Gabon (od 1975 do 1995, znovu od 2016)
- Irák (od 1960, zakládající člen)
- Írán (od 1960, zakládající člen)
- Konžská republika (od 2018)
- Kuvajt (od 1960, zakládající člen)
- Libye (od 1962)
- Nigérie (od 1971)
- Rovníková Guinea (od 2017)
- Saúdská Arábie (od 1960, zakládající člen)
- Spojené arabské emiráty (od 1967)
- Venezuela (od 1960, zakládající člen)
Potenciálními, tedy přizvanými zeměmi jsou Bolívie, Súdán a Sýrie, členství zvažuje i Brazílie
Na stole je tedy otázka, zda embargo ztrestalo Rusko, nebo jako obvykle jen občany v nejnižší příjmové skupině. Sice oligarchům zabavily jachty, ale bez nich se dá žít, ropa a plyn proudí do jiných zemí, ale kde si vydělat na denní jídlo. Embargo nezasáhne Putina, Lavrova, oligarchy, Kadyrova, Medveděva nebo Šojgua – pokud nedojde k vnitřním střetům. Nicméně ekonomicky na tom budou stále lépe než ti, co za nic nemohou a jen pohřbívají své děti.
Optimální by zřejmě bylo vytvořit systém cíleného obstavení majetku či politické izolace, jenže stále platí „přítele si drž u těla a nepřítele ještě blíže“. Jenže „věrchušky“ mají vždy nástroje, jak obejít sankce, minimálně zvýšením daní, což opět odnesou ti nejchudší, a ne ti nejbohatší, co vydali rozhodnutí.
Zdroj: energyindustryreview.com, bbc.com, csis.org