.jpg)
Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Nepokoje v Kazachstánu
Není se vlastně třeba ani podivovat nad tím, že Čína přispěchala Kazachstánu s nabídkou pomoci, jak překonat ,,těžkosti". Tím se rozumí potlačení svobodné vůle lidu.
Na začátku ledna tohoto roku propukly nepokoje v Kazachstánu, které byly výslednící nahromaděného hněvu obyčejných Kazachů. Zdražení zkapalněného ropného plynu, jehož cena stoupla na dvojnásobek, byla příslovečným soudkem prachu, jenž vypustil nahromaděný hněv obyvatel Kazachstánu.
Vždy když někde vypuknou nepokoje s takovou intenzitu, pak má vládnoucí režim té dané země dva možnosti - utopit demonstrace v krvi, označit protestující za krvežíznivou bandu a teroristy, nebo zasednout k jednacímu stolu, a projevit alespoň elementární vůli k dílčím ústupkům demonstrantům. To se však v případě Kazachstánu nestalo a bezpečnostní složky neváhaly bez varování střílet do demonstrantů.
Nyní přispěchala Čína s nabídkou autoritářskému režimu na užší bezpečnostní spolupráci mezi oběma státy. Taková spolupráce by prý pomohla překonat ,,těžkosti". Těmi těžkostmi se má na mysli v tomto případě potlačení demonstrací beze zbytku. Nabídka čínské pomoci nás vlastně ani nemůže překvapit.
Sama Čína má bohaté zkušenosti s násilným potlačením demonstrací na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Demonstranti požadovali demokratizaci čínské společnosti, což bylo v souladu s tím, jaké změny probíhaly tehdy ve východní Evropě. Nicméně zatímco režimy ve střední a jihovýchodní Evropě skončily porážkou komunistických diktatur, v Číně tomu bylo napřesně naopak. Čínské ,,řešení" tak může povzbudit kazašský režim k ještě větší brutalitě proti demonstrantům, a to kdykoliv v budoucnu, jestliže se někde v zemi objeví ohniska odporu.
Nabídka Kazachstánu s pomocí posílit bezpečnost v této zemi je na druhé straně také vedena pragmatickou obavou čínského režimu právě o svou bezpečnost. Peking stejně jako každý autoritářský či diktátorský režim se bojí toho, aby se z Kazachstánu či v budoucnu třeba jiné sousední země nepokoje nepřelily v nějaké formě do samotné Číny. Pravděpodobnost takového scénáře je sice malá, ale pokud by k němu přece jen došlo, tak by Čína neváhala použít stejně brutální prostředky jako na již zmíněném náměstí Nebeského klidu v roce 1989.
Na závěr můžeme konstatovat, že Kazachstán a Čínu spojuje pramalé pochopení pro demonstrace a požadavky protestujících. V utkvělé představě, že demonstrace chtějí smést své vůdce neváhají přikročit k drastickým opatřením, které mají zpravidla za následek krvavou lázeň. A samozřejmě udržení u moci za každou cenu.