KOMENTÁŘ: Drtivé zemětřesení v Turecku může pohřbít i Erdoganovy politické vyhlídky na znovuzvolení

V neděli 14. května je v Turecku volební superden. Bude se volit nový parlament a ale i nový prezident. Současný prezident Recep Tayyip Erdogan (69) je ve funkci již 9 let, a to od roku 2014. V dlouhých volebních obdobích má praxi, před tím byl v letech 2004-2013 premiérem. Byl též primátorem nejmocnější turecké metropole Istanbulu, a to 1994-98. Po řadě změn v jeho politice jsou na místě obavy, kam dále bude Turecko směřovat. Ať vyhraje či prohraje, po takové době má řadu mocných podporovatelů. Ale ve společnosti je patrné ochladnutí vůči němu a turecká armáda, dlouhá léta pilíř turecké stability, po čistkách již není tak loajální. A Erdogan a jeho oponent Kemal Kilicdaroglu nemohou být názorově rozdílnější.

Erdogan vládne zemi, jež má 85,09 milionu obyvatel a armádu v síle 425 000 aktivních vojáků a 200 000 záloh. Je členskou zemí NATO od roku 1952. A co se týče těchto voleb odhady uvádějí účast ve výši 60,9 milionu voličů v Turecku a 3,2 desetiny milionu v zahraničí. Tato čísla nemají v Evropě konkurenci. Co se týče počtu obyvatel, jednoznačně vede Rusko se 144,7 milionu (v r. 2022), následuje Turecko, třetí je Německo s 83,43 mil., Velká Británie s 67,39 mil. a Francie s 64,56 mil. Celosvětově je Turecko na 17. místě.

Takovouto sílu, lidskou, a i narůstající průmyslovou a vojenskou Erdogan řídil jako „představitel politické strany“, ale ve skutečnosti jako neomezený pán, jenž se odtrhl od politické strany i reality. Jeho politika začala inklinovat, vzhledem k pocitu neomezené moci, k násilné politice a vydírání. To prokázal ve vztahu k vlastní armádě, k Sýrii i novým členům NATO Finsku a především Švédsku. Mnozí komentátoři se shodují na tom, že již shromáždil za roky „panování“ v rukou takovou moc, že po jeho znovuzvolení se mnohé nezmění. Nemá již co si pro sebe nárokovat. Ale to je zároveň i obrovská výzva pro jeho protivníka a možného nástupce. Kemal Kilicdaroglu (74) nejen že je starší než Erdogan, je zaměřením ekonom a nemá takové politické zkušenosti jako Erdogan, ale navíc bude muset v případě svého zvolení v poměrně krátké době zahájit sérii nepopulárních opatření ke zvýšení bezpečnosti, hospodářského růstu, orientace Turecka zpět na Západ a EU apod.

K tomu především v počátku bude zřejmě muset, pokud se stane příští tureckou hlavou státu, použít a využít Erdoganův aparát a soustředění moci do rukou prezidenta, pokud nebude mít jeho koalice v parlamentu jasnou většinu, aby svá opatření nikoliv prohlasoval, ale nařídil a prosadil. A zde je riziko, že mu neomezená moc „zachutná". Nebyl by ani prvním ani posledním. S rostoucím věkem mu může ubývat sil i diplomatického umění, takže buď bude čím dál agresivnější, nebo se stáhne postupně do ústraní jako současný americký prezident Joe Biden (80), jenž chce kandidovat i příští rok. Kilicdaroglu by byl v témže věku.

Obtíží, jež se v Turecku za dosavadního Erdoganova vedení nashromáždilo mnoho, jsou obrovské a nelze je řešit odděleně od ostatních agend či postupně a sekvenčně. V rukou prezidenta jsou pravomoci jako vyhlášení výjimečného stavu a může dle vlastní volby přijímat nebo propouštět vládní úředníky. Takováto opatření v době střídání na prezidentském postu vyvolala obrovskou vnitropolitickou krizi, kterou by C nemusel zvládnout, ale k ní vedoucí opatření by byla dle znění zákona naprosto legitimní.

Erdoganovy šance na znovuzvolení vážně ohrožuje zejména drtivé zemětřesení, které zasáhlo Turecko na počátku roku, a neakceschopnost, s jakou se země pod Erdoganovým vedením s následky neúprosného živlu vyrovnala. Zamětřesení si vyžádalo několik desítek tisíc životů a Erdoganovi kladla nejen opozice za vinu, že opatření, která následovala, jsou příliš nedůrazná, slabá a ve skutečnosti neměla žádoucí efekt. Navíc zemětřesení tvrdě dopadlo na ekonomickou ekonomiku, která prochází těžkou zkouškou. Odhalilo současně nízkou bezpečnost stavebních prací, protože budovy se v důsledku zemětřesení až ,,podezřele" rychle sesuly k zemi a připomínaly spíše krabičky z karet. V nadsázce je tak možné říct, že zemětřesení může nastat i po prezidentských volbách, protože přírodní katastrofa má velký potenciál ovlivnit poměr sil po hlasování.

Samostatnou kapitolou je obranný průmysl a zbrojení. Turecko, po vyřazení z projektu F-35 hledá jiné cesty a netají se úzkými vazbami na Rusko. Ve hře bylo například pořízení ruských systémů protivzdušné obrany, kdy jejich zapojení do struktury PVO NATO by bylo vysoce rizikové. Nespolupracuje příliš s evropskými a americkými zbrojaři (odvolává se na zmrazení jednání ke vstupu do EU a nejen F-35) ale vsází na domácí výzkum a vývoj a intenzivně spolupracuje nejen s Jižní Koreou. Turecká ekonomika je ve velkých problémech. V současnosti je inflace odhadována na 43,68 %. USA vykazují inflaci 4,9 %, EURO zóna 7 %, Velká Británie 10,1 a Turecko je s 43,68 % následována např. Argentinou s inflací 109 %. Z tohoto hlediska je Turecko levnou zemí a možným lákadlem pro zahraniční investory. Opozice vedená Kilicdarogluem však chce prosadit konzervativní ekonomické procesy a nezávislou ústřední banku jež bude schopna stlačit do konce roku inflaci na hranici kolem 30 %.

Současné volby jsou i horkým tématem pro syrské uprchlíky, kterých je v Turecku 3,5 milionu se statutem dočasné ochrany. Opoziční vyzyvatel tlačí na to, aby byli, vzhledem k uklidnění situace, repatriování zpět do Turecka během následujících let nejpozději. A zde má podporu více než 80 % Turků. Nyní je však v tureckých školách 700 000 Syřanů a 880 000 dětí se zde od roku 2011 narodilo. Stěží si představit, že by Syřané jen tak opustili život v Turecku a odešli bez ničeho do Sýrie. Vše toto může vyvolat etnické konflikty a nestabilitu jak v Turecku, tak zpět v Sýrii. Kilicdaroglu chce jednat se Sýrií o návratu uprchlíků, ale Sýrie chce, aby Turecko vyklidilo 30 km nárazníkové pásmo podél hranice. Toto vyvolává obavy, že Sýrie, jež se po 12 letech stala opět členem Ligy Arabských států, by si mohla chtít uvolnění pásma vynutit silou. To by vyvolalo další vlnu uprchlíků, kteří by směřovali proti navrátilcům.

Trvale ožehavou otázkou je v Turecku otázka Kurdů, kteří tvoří zhruba 20 % obyvatelstva. A právě Kilicdaroglu má podporu opoziční prokurdské strany HDP (Halkların Demokratik Partisi  - Lidová Demokratická strana). Strana HDP je ve spojenectví s DBP (Kurdské regionální demokratická strana, jež se účastnila vyjednávání mezi vládou a PKK (Strana pracujících Kurdistánu), kterou však považuje turecká vláda za teroristickou organizaci. Pro Kurdy jsou tyto volby tedy klíčové. Jenže problematika Kurdů, respektive Kurdistánu, má i mezinárodní rozměr. V Iráku je tehdejší diktátor Saddám Husajn bez milosti vraždil bojovými plyny. Kurdistán teoreticky zabírá rozsáhlá území v Turecku, Arménii (nejméně ze všech), Íránu, Iráku a Sýrii. Kurdistán ztratil šanci na existenci po první světové válce, kdy vítězné mocnosti porcovaly Rakousko-Uhersko, a tak vzniklo například samostatné Rakousko a rakouský národ nebo Maďarsko a Maďaři. Kurdové v područí bývalé Osmanské říši měli smůlu, že leželi na rozhraní sfér vlivu Francie a Británie. Takže Sykes-Picotova vymezila oblast pod kontrolou a pod vlivem obou zemí, bohužel přesně prostředkem kurdské enklávy. Kurdové jsou i problémem v jednáních mezi Tureckem a Německem, kdy v Německu žije kolem milionu Kurdů, především ve velkých městech jako Berlín.

Takže turecké volby, prezidentské i parlamentní, zamíchají politikou, ekonomikou i bezpečností v mnoha oblastech. Turecko má nadstandardní vztahy s Ruskem, ale bezpilotní prostředkyTB-2 Bayraktar poskytlo Ukrajině. Pokud bude vládnout Erdogan, jak již bylo řečeno, mnohé se nezmění a proruská karta bude možná ve hře stále častěji. Kilicdaroglu chce orientaci na západ, tedy odklon od Ruska a příklon i k Ukrajině, otázkou je, zda si takto razantní krok z hlediska ekonomické stability může dovolit. A co všechno si Turecko ještě vlastně bude moci dovolit a co ba naopak již bude muset jednoznačně udělat.

Zdroj: atlanticouncil.org, wionews.com, reuters.com, cnn.com