KOMENTÁŘ: Kauza Hidžáb – náboženský pluralismus, nebo islámský fundamentalismus?

Nejvyšší soud se včera postavil proti tomu, aby české školní řády směly zakázat mj. islámské zahalování žen i mimo praktickou výuku: „Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů.“ Téma je to velmi citlivé, a především celoevropské. Týká se svobody jednotlivce, náboženské svobody, šíření oživeného středověkého fundamentalismu. Česká republika akceptuje náboženský pluralismus. Otázkou je, jaké projevy jakých náboženství jsou ve veřejném prostoru, a na nižších stupních ve školství, přijatelné, a jakými nástroji je lze upravovat.

Výrokem, že „Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů,“ zřejmě Nejvyšší soud nechce říci, že například Francie neakceptuje a netoleruje náboženský pluralismus. Lze to tedy číst tak, že školní řád nemá dostatečnou autoritu, a chceme-li v České republice upravit náboženské symboly, v tomto případě na půdě veřejných škol, je třeba tak učinit zákonem.

Od roku 2004 platí ve Francii zákon, podle něhož nelze ve školách nosit „ostentativní náboženské symboly.“ Znamená to, že decentní křížek na krku nevadí, ale hidžáby a ostatní formy islámského zahalování žen vadí (zákonu vadí ovšem taky třeba sikhský turban nebo židovská jarmulka). Ten zákon nechal mimochodem vypracovat nedávno zesnulý Jacques Chirac. Jistě by ho za to dnes mnozí označili za „pravicového populistu“, ale v roce 2004 taková nálepka ještě nebyla tolik populární.

Před několika týdny došlo k případu, který naznačil, do jaké míry může být formální a zákonem nařízený zákaz diskutabilní, a jeho výklad či pokus o aplikaci v praxi může vést ke zbytečným konfliktům. Dvě z žen, které doprovázely děcka mateřské třídy školy Louis Pergaud na exkurzi na hasičskou stanici, byly zahalené jedna v hidžábu, druhá v čádoru. Hasiči jim nedovolili vstoupit. Ředitelka školy nato návštěvu zrušila. Hasiči, kterým se dostalo v první vlně ovací za uvědomělý republikánský přístup a respekt k zákonům, si ve skutečnosti zákon vyložili nesprávně. Zákon z roku 2004 říká, že (třeba) hidžáb je zakázáno nosit nejen na půdě školy, ale i během školních akcí. Obě dámy ovšem nebyly učitelkami, ale matkami dvou z dětí. A na rodiče se zákon z roku 2004 nevztahuje, explicitně jim náboženské symboly právě v těchto situacích dovoluje. Složitý problém, složitý zákon. A neznalost zákona neomlouvá.

Jistě nikdo, ani náš Nejvyšší soud, nebude tvrdit, že Francouzská republika, kde již 15 let platí zákon zakazující mj. islámské zahalování žen na veřejných základních a středních školách, čímž vynucuje jejich sekulární charakter, je nedemokratickou, netolerantní a zejména vůči islámu netolerantní zemí. Diskuse o zákazu islámského zahalování zejména ve školství je zcela legitimní.

Proč je islámské zahalování žen tak živé téma? Bangladéšská lékařka a spisovatelka Taslima Nasrinová o něm prohlásila: „Zahalování existuje jen proto, že Mohamed žárlil na návštěvy, které u něj okukovaly jeho manželku Aišu. Nesnášel to a tak přišel s tím, že mu Alláh sdělil, že ženy si před muži mají zakrýt tvář. Nesmíte také zapomínat, že se s ní oženil, když jí bylo 6 let. Pro mě je hidžáb symbolem nejhoršího útlaku. Žila jsem v muslimské společnosti, v muslimské rodině. Kolem sebe jsem viděla ženy zahalené od hlavy k patě v burce, které jejich manželé bili, přiváděli si k nim další manželky nebo se s nimi rozvedli kdykoliv se jim zachtělo.

Jako malá jsem si myslela, že se prostě chovají špatně, že islám určitě nic takového nedovoluje. Korán jsem se učila v arabštině, které jsem nerozuměla. V mnohých nearabských zemích se Korán učíte takhle z paměti, takže nerozumíte skutečnému významu veršů. Ale ve 14ti se mi dostal do rukou překlad koránu. Ke svému překvapení jsem zjistila, že to Alláh označuje ženy za méněcenné, že schvaluje polygamii, rozvod jen pro muže, mužské právo bít ženu, brání ženám svědčit před soudem, určuje jim menší dědictví, nařizuje zahalování.

Mnozí muslimové tvrdí, že fundamentalisté se mýlí, že nepředstavují pravý islám. Ale to není pravda! Je to islám, pravý a autentický islám, kde se nařizuje zabíjet odpadlíky a nevěřící. V Koránu to tak doslova stojí.“

V tom tématu, ať už jde o hidžáby ve školách nebo třeba tzv. burkiny na plovárnách, je mj. skryt dvojí přístup tzv. pokrokově smýšlejících liberálů. Na jedné straně vymýšlejí nesmyslné kvóty podle pohlaví, genderově šílí. A na druhé straně jsou vůči projevům islámského fundamentalismu zaměřeným přesně a právě proti ženám smířliví a vstřícní až hanba. Velmi oblíbené jsou argumenty, že „co je mi do toho, jak se kdo obléká, vždyť je to otázka módy.“ A pak, jako mávnutím čarovného proutku, jsme u akceptování a tolerance náboženské plurality. Prostou otázku oblékání a módy jistě školní řády řešit mohou. Čili v tomto ohledu je výrok Nejvyššího soudu užitečným obecně: islámské zahalování není oblečením, ale projevem určitých výkladů určitého náboženství.

A tím se dostáváme k tomu, co ještě tedy v našich končinách můžeme my jako společnost prostřednictvím svých více či méně závazných norem akceptovat a tolerovat. Islámský fundamentalismus je pestrý a všude, mimo svá již před staletími ovládnutá území, se chová jako jeskyňky v pohádce o Smolíčkovi. A jednou bude na stole otázka, kterou naši západní sousedé v Evropě rovněž řeší již dlouhé roky: zakrývání obličeje? Jestliže podle Nejvyššího soudu předmětný hidžáb neporušoval žádné společenské konvence a školní řád jej zakazuje neprávem a nemá v tomto směru legitimní cíl, byl by soud shovívavý i vůči nikábu či burce? Anebo v jejich případě už bychom naznali, že takové, absurdní, formy, vynucované v teokraty ovládaných koutech světa, jsou mimo naše evropské vnímání rovnosti mezi lidmi? Francie je od roku 2010 na veřejnosti zakazuje (formou obecného zákazu zahalování obličeje), a s vymáháním má v různých oblastech značné problémy. Velká Británie je nezakazuje, a je zábavné sledovat diskuse na toto téma, kde ve studiu sedí několik zahalených žen, ale ani režie, natož divák neví, která právě hovoří.

Dalším problémem je věk. Jsme připraveni akceptovat a tolerovat výklad zahalující vlásky čtyřleté holčičce, která chodí do školky? Anebo v takovém případě by byl soud již rovněž opatrnější? Připomeňme, o co v principu jde: zahalování je v různých směrech islámu nařizováno proto, aby ženy nepodněcovaly jakousi nezvladatelnou sexuální touhu, puzení muslimů-mužů. Dotýkáme se zde dalšího problému, o kterém se nerado mluví. Islám nemá problém s tzv. „konzumací manželství“ u devítiletých dívek, a má pro takové jednání vzoreček. Mají se zákonodárné sbory a orgány justice stát vykladači přijatelnosti a nepřijatelnosti různých forem islámu? To chceme? Anebo dáme přednost rovnosti a stejným pravidlům pro všechny.

V roce 2016 ředitel Islámského centra v Ženevě Hani Ramadan, bratr kdysi liberály milovaného a dnes za znásilnění odsouzeného Tariqa, prohlásil: „Nezahalená žena je jako dvoueurová mince. Jde z ruky do ruky.“ Hidžáby, čádory, nikáby, burky. Nejsou oblečení, a za to Nejvyššímu soudu díky. Jsou to prostředky útlaku, ponížení, vyjadřují podřízené postavení ženy vůči muži. Mj. podtrhují neschopnost muslimů-mužů ovládnout své přírodní pudy a chovat se jako civilizovaný člověk. Přenášejí odpovědnost za svá selhání na „hříšné“ ženy, které „nedodržují povinnost zahalování“. A zde je vskutku nevysvětlivelné a určitě nepřijatelné, jak to pojančená „kultura“ #MeToo ignoruje a nestojí v prvních řadách odporu vůči ideologii, jež se mj. o takový princip opírá. Zahalování je jedním z prostředků šíření islámského fundamentalismu. Tvrdí-li muslimka, že to na sebe obléká dobrovolně, je buď naivní vyznavačkou fundamentalistických, středověkých výkladů islámu, nebo tak činí proto, aby se uchránila opovržení, urážek a napadání ze strany své komunity.

V roce 2015 proběhl v Pontoise „Salón muslimské ženy“, někdo si ho možná pamatuje, protože tam na pódium vběhly holky z Femen, výjimky z výše konstatoveného pravidla. Konferoval tam mj. Mehdi Kabir, což je až karikaturně misogynní existence. Konferovali tam, na „Salónu muslimské ženy“, ostatně vůbec jen muži. Resp. „muži“. Oni totiž vědí lépe. Regionální radní zvolená za Socialistickou stranu se následně v článku, který napsala pro Le Figaro, pozastavila nad jedním ze zážitků. Popsala svůj rozhovor se ženou, kterou nečekaně viděla zahalenou, ač dříve vystupovala otevřeně za emancipaci: ta paní prostě už dál ve své komunitě nechtěla snášet, že jejím dětěm nadávají do zkurvysynů a zkurvydcer, a sama žít v neustálém stresu ze slovních napadání a hrozeb. „Ale ve Francii přece jsou zákony...“ – namítla paní radní. „A je tu taky realita,“ odpověděla muslimka, která se začala zahalovat dobrovolně a aby se osvobodila.

Jeden jediný justiční omyl je dostatečně silným argumentem proti trestu smrti. Je jedna jediná muslimka, resp. dcera muslima, kterou její rodina či širší komunita přímo či nepřímo přiměje proti její svobodné vůli halit svou necudnost hidžábem či více, dostatečně silným argumentem proti sluníčkové otevřenosti a podpoře tomuto zahalování? Proč v zemi, kde mají s tímto problémem nepoměrně přítomnější zkušenost, platí zákaz jakéhokoli zahalování ve školách a zahalování obličeje jakéhokoli na veřejnosti? Je snad Francouzská republika zemí xenofobů a rasistů, jak české zastánce obdobného přístupu častují jeho odpůrci, ač mají často pravdu? Mají svou „sexualitu“ skrývat dle výkladu víry svých rodičů „svobodně“ i sedmiletá děvčátka v první třídě, jako v Íránu?

Obecný zákaz islámského zahalování je obtížné formulovat, prosadit i vymáhat. Jeho alternativou ale je, že bude ve věci ponechán veškerý prostor fundamentalistům. U nás nejsou? Jsou. A budou.

Závěrem několik úžasných pravidel. Z webu www.islamweb.cz:

• "...úplné vyholení hlavy pro ženy je zcela zakázané."
• "Lak na nehty je ozdoba. Takže jako každá jiná ozdoba nesmí být nošena na veřejnosti v přítomnosti cizích mužů."
• "Islám nezakazuje ženám mluvit s muži ani mužům se ženami, pokud to vyžaduje situace a konverzace bude v hranicích islámského práva."
• "Skutečně v mnoha Islámských zemích je zvykem pro muže pozdravit ženy a ženy pozdravit muže, když se potkají. Také si vymění běžnou konverzaci s ohledem na důležité záležitosti, to vše s dovolením otců, manželů a bratrů stejně jako učenců."
• "Ženám je zakázáno nošení příčesků z pravých i umělých vlasů, právě díky autentickým důkazům, které se zmiňují o tomto zákazu. Stejné pravidlo platí i pro paruky."
• "Islámská šarí'a přinesla to nejlepší pro život muže, ženy, celé rodiny a společnosti. Neukládá ženám žádná omezení, jak tvrdí někteří odpůrci Islámu. Islám dovoluje ženám pracovat, získávat znalosti, zapojovat se do obchodů, svědčit u soudu, udržovat příbuzenské vztahy, navštěvovat nemocné atd., ale udává limity, týkající se vycházení na ulici, aby tak byly ochráněny před obtěžováním a sexuálním obtěžováním."
• "Měla byste vědět, že když zůstanete pozadu v dodržování zahalování, kvůli lidské slabosti nebo se cítíte trapně před vašimi lidmi, je to považováno za hřích."
• "Neznamená to však, že je zde dán volný průchod k tomu, aby muž sděloval ženě všechno možné, každou maličkost a naopak. To odmítá již logika a vkus před samotným islámských právem. Nicméně žena může hovořit s mužem, pokud je to její příbuzný, nebo příbuzný z manželovy strany, učitel, soused nebo nadřízený v práci a tak podobně, jestliže to vyžadují životní situace a vzájemné mezilidské vztahy a to nejen v této době, pokud zde existuje důvěra, je zabráněno svádění a vyskytují se běžné okolnosti."

Tagy