foto: Pixabay
Odpovězme si zcela upřímně: Co víme o Kazachstánu? Jeho minulosti, současnosti a dalším směřování?
Historický exkurz většinového laika se pravděpodobně omezí na informaci, že byl jednou ze svazových republik SSSR. Případně se někomu může vybavit cosi o nadvládě Čingischánových Mongolů. A ve své podstatě jde o dva hlavní usurpátory, jejichž nadvláda v minulosti ovlivnila celý region současného Kazachstánu, který svou nezávislost (na SSSR) „vyhrál“ až v prosinci roku 1991. Dnes ale Kazachstán může být pro „západní svět“ po mnoha stránkách zajímavou zemí. Z hlediska své vnitřní politiky, resp. zahraniční politiky, ekonomicky vzhledem ke značným zásobám ropy, minerálů a kovů, stejně jako exportního potenciálu místních výrobků. Čím dál zajímavější Kazachstán je a bude také v souvislosti s rozvojem dalších oblastí průmyslu, zemědělství, podobně jako obrany a bezpečnosti.
Mnohé možná nenapadne přemýšlet o Kazachstánu jako o potenciálním partnerovi, ale… Je potřeba si uvědomit, že jde o nejsilnější ekonomiku střední Asie, založenou na těžbě a exportu nerostných surovin, především ropy a plynu. Cílí na udržování politických a ekonomických kontaktů se všemi zásadními mezinárodněpolitickými státními i vyššími subjekty. Do složitější situace, i když svým způsobem může jít i o výzvu, se Kazachstán dostal v souvislosti s ruskou vojenskou agresí na Ukrajině. Dosavadní úzké ekonomické vazby na Rusko, cílená blokace stávajících cest surovin a zboží přes Rusko, z toho plynoucí potřeba hledat alternativy přes Kaspické moře do ázerbajdžánského Baku, dál přes Gruzii a Turecko do Evropy, nemluvě o bezpečnostním riziku plynoucím ze sousedství s Ruskem (nebo i Čínou)...
Kazachstán je devátou největší zemí světa – s rozlohou 2,7 mil. km2 a více než 19 mil. obyvatel (pro srovnání: ČR má cca 10,5 mil. obyv. na necelých 80 tis. km2) má světu rozhodně co nabídnout. A však konkrétně naši zemi pojí s Kazachstánem, co nám mj. kromě politické a ekonomické spolupráce ještě může nabídnout? Pravdu, pravdu o minulosti i s jejím emočním přesahem do současnosti. Pravdu, která v mnoha rodinách uzavře smutné kruhy vzpomínek na předky, kteří zemřeli kdesi daleko za Kaspickým mořem a jejichž těla spočinula bez rozloučení tam v dálce, v masových hrobech. Neznámé hroby v písku, bílá místa naší historie! Tak před více než sto lety skončily životy tisíců našich mužů, vojáků rakousko-uherské armády, kteří buď v tamním regionu padli v bojích první světové války nebo přeběhli na stranu Ruska, ale aktivně nevstoupili do legií, a proto skončili v místních zajateckých táborech.
I oni mají své zásluhy na pozdějším vzniku svobodného Československa a šíření jeho dobrého jména – finančně podporovali legie, zajatecké spolky vedly aktivní osvětový a kulturní život, čímž oživovaly a šířily dál naše hodnoty, zvyky, tradice, finančně podporovaly např. také válečné vdovy apod. Na území Ruska, Ukrajiny, ale i dalších zemí této oblasti, včetně Uzbekistánu, Kazachstánu a dalších byly stovky zajateckých táborů. Zde internovaní vězni pracovali na stavbách, budovali železnice, našli uplatnění ve výrobě, pomáhali se zemědělskými pracemi, káceli stromy… a ze svých výdělků odváděli prostředky na dobrou „českou věc“ – československé legie. Díky tomu mohly legie pořizovat další výzbroj, výstroj, potraviny a další potřebný proviant… V podmínkách zajateckých táborů naši krajané umírali po tisících, a to nejčastěji na tyfus, choleru a další nakažlivé choroby.
Za jakých okolností? Důstojně, či spíše nedůstojně…? Pohřbeni jsou na místních hřbitovech, na zajateckých hřbitovech nebo „jen“ v masových hrobech… Často nevíme vůbec nic nebo máme jen málo informací o jejich osudech. Jejich potomci mnohdy netuší, kde a jak jejich předci zemřeli, kde jsou pochováni, pokud vůbec… Neměli možnost adekvátně uzavřít tuto kapitolu svého rodinného života. Ze statisíců zajatců víme, že desetitisíce pocházely z území budoucího Československa. Máme vůči nim velký morální dluh a nyní je odpovědné zmapovat počty všech našich krajanů, kteří tábory prošli nebo v nich i zemřeli, identifikovat, a nejlépe i personalizovat místa úmrtí, či „uložení“ ostatků apod. Výsledky této doslova detektivní a archivářské práce je potřeba následně také digitalizovat.
Pátrání po těchto „koutech“ naší minulosti i v takových dálkách, jako je Rusko, Ukrajina a nyní např. i Uzbekistán a Kazachstán, probíhají díky spolupráci Československé obce legionářské, Ministerstva obrany ČR (odbor pro válečné veterány), Ministerstva zahraničí ČR, a to samozřejmě v součinnosti s místními úřady a dalšími dotčenými institucemi. Dlužíme to padlým hrdinům 1. světové války, jejich rodinám a je to důležitý dílek do celkového puzzle historie naší země. Mimo jiné také proto, že dnešním mladým generacím, které nezažily hrůzy tehdejší doby, tímto předáváme jak důležité hodnotové dědictví, tak naprosto zásadní memento do jejich budoucího života. A na pozadí dnešních událostí na Ukrajině je to o to důležitější! Demokracii není nikdy samozřejmá, je potřeba ji chránit a pečovat o ni, a je-li to nutné, pak se za ní musí i bojovat, třeba i aktivně. Velký dík padlým těchto bojů, stejně tak jako těm, kteří nás na to nenechají zapomenout!
Autor: Jan Bartošek (KDU-ČSL), poslanec a místopředseda PSP ČR
Tagy