Autor fotografie: Kremlin.ru, CC BY 4.0|Popisek: Kasym-Žomart Tokajev ještě v roli premiéra na setkání s Vladimirem Putinem
Lidové vzepjetí v Kazachstánu, které nabylo formy velkých demonstrací, jež se postavily proti zdražení zkapalněného ropného plynu (LPG), ukázaly také na to, že se občané této a dalších středoasijských autoritářských republik nebojí otevřeně vystupovat proti nejvyšším představitelům své země. Na druhé straně to neznamená, že definitivně přišel konec těchto autoritářů, kteří vládnou s neochvějnou podporou Ruska.
Může být Kazachstán v hiearchii postsovětských středoasijských zemí, která nasměruje politické kormidlo směrem k určitým reformám a obroušení autoritářské formy vládnutí? K takovému stavu je jistě ještě cesta dlouhá, nicméně propuknuvší demonstrace, jev na středoasijskou republiku vskutku neobvyklý, ukazují na to, že může jako předpokladu pozdějších alespoň dílčích reforem dojít k silnému lidovému vzepjetí jako nyní při protestech, kdy jsou svrhávány i sochy bývalého kazašského Nursultana prezidenta Nazarbajeva. Dříve značně nereálná představa.
Naději v tomto směru skýtá i další středoasijská republika Kyrgyzstán, kde minulý rok došlo také k lidovým nepokojům, v jejichž důsledku rezignoval prezident Sooronbaj Žeenbekov. Ten ještě stačil vzkázat, že nechce být tím, co se drží za každou cenu u moci a nechce zároveň prolévat krev svých spoluobčanů.
Otázkou je, zda může podobný vývoj nastat také v Kazachstánu, když jeho prezident Kasym-Žomart Tokajev vzkázal, že chce proti ,,teroristům" (rozuměj demonstrantům) zakročit s maximální tvrdostí. Středoasijské republiky nadále spadají do ruské zájmové sféry a mají podporu Kremlu, který jim může kromě materiální pomoci poskytnout vlastně kdykoliv pomoc v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, jež se vztahuje na oblast obrany a bezpečnosti.
Ruský vliv je zkrátka stále znatelný a brání zavedení takových reforem, které by politický vliv Kremlu odbouraly. A jde kromě politického vlivu také o hospodářský a kulturní působení, které je dominantní ve středoasijském regionu. Nicméně i přese všechno může dojít alespoň k dílčím reformám a prosazení minimálních požadavků demonstrantů a určité demokratizace (nikoliv demokracie) existujících tuhých politických poměrů v důsledku masových lidových akcí.
Záleží, jak Tokajev bude na vyhrocenou situaci reagovat, jestli opravdu přikročí k tvrdé represi z pozice síly, nebo bude ochoten o minimálních požadavcích alespoň vyjednávat, až se situace uklidní. Nepředstavujme si tedy, že v Kazachstánu či ostatních středoasijských republikách by došlo k zavedení demokracie západního typu, žádná tradice tam v tomto směru neexistuje, a tento stav Kreml nikdy nepřipustí, ale k dílčím reformám dojít za určitých okolností může.
Demonstrace v Kazachstánu jsou pak signálem toho, že lidem ve středoasijských republikách, kde v podstatě absentují občanská práva, tak jak je známe my, dochází trpělivost s jejich diktátory, kteří jsou u moci jako historický relikt, který vznikl v procesu rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.