foto: Global Panorama, flickr (CC BY-SA 2.0)/Vladimir Putin
Ruský prezident Vladimir Vladimirovič Putin sní o dobách SSSR a velikosti Ruska jako v carských dobách nebo dobách SSSR. Jenže doba se změnila. Rozpad Sovětského Svazu znamenal, že vládci tzv. postsovětských republik získali vlastní moc nezávislou na Moskvě a sovětské komunistické straně.
Pobaltské republiky se plně osamostatnily a jsou platnými spojenci v rámci NATO, byť jejich armády jsou malé, ekonomiky poskytují zajímavé výsledky. S Ukrajinou je Rusko ve válce, v Podněstří, tedy na hranicích Moldávie je situace nestabilní, stejně jako s Gruzií nebo v Náhorním Karabachu, tedy mezi Arménií a Ázerbájdžánem. A situace se komplikuje. Rusko podporuje Arménii, ale uzavírá dohody s Tureckem, které podporuje Ázerbájdžán, který je proti Ruskem podporované Arménii.
Psali jsme
Studená válka probíhala na všech frontách, politických, ekonomických i vojenských, na moři, ve vzduchu i na zemi. Stejně jako...
Další postsovětské republiky, respektive jejich autokratické režimy, si užívají možnosti mít moc. I velký spojenec Ruska, Kazachstán, začíná couvat, Uzbekistán, Turkmenistán nebo Kyrgyzstán jsou již dávno mimo kontrolu Moskvy.
Ale o to horší situace to ve skutečnosti je. Všechno špatné, co lze na planetě najít, se tady vyskytuje. Jsou to spory o vodu, nevyřešené hraniční linie, etnické rozmíšky, výroba drog, pašování zbraní nebo lidí, potlačování práv žen, náboženský (islámský) fundamentalismus. A nad tím vším sedí někdy i doživotní prezident, kdy on a jeho rodina z toho všeho inkasují nemalé peníze, budují si paláce a zneužívají bezpečnostní síly proti běžným občanům.
Rusko má samozřejmě bezpečnostní i ekonomické zájmy v bývalých sovětských republikách. Ať už jde o blokaci islámských radikálů, migraci, narkotika nebo třeba o bavlnu. A navíc třeba Ázerbájdžán má ropné zdroje. A některými zeměmi prochází ruské plynovody nebo ropovody. Takže Rusko tančí v hodně komplikovaném prostředí, proto by pro Moskvu bylo výhodné mít vše pod kontrolou. Jenže za jakou cenu.
Psali jsme
Ruský prezident Vladimir Putin představil před nedávnem novou koncepci rozvoje ruských námořních sil, jejímž cílem má být získání námořní dominance...
Totální poslušnost, kontrola ze strany ÚV KSSS a KGB jsou dávnou minulostí. Pokud bude chtít Putin obnovit impérium, bude to možné jedině silou, a jak je vidět na Ukrajině, té síly nemá Rusko dostatek. Navíc některé postsovětské republiky se již dávno přiklonily k jiným spojencům. Takže Rusko by se muselo „poprat“ s danou republikou, ale i jejími spojenci, a na to nemá kapacity. Navíc by to vyvolalo v mnoha místech nejen kulturní, ale i náboženský konflikt, tedy křesťanství či pravoslaví vůči islámu.
I když Rusko třeba v Čečensku bojovalo proti muslimským obyvatelům, dnes jejich bojovníky využívá v konfliktu na Ukrajině. Byť Kazachstán byl nejvěrnějším spojencem Ruska, dnes hraje samostatnější politiku a od Ruska se více/méně distancuje. Nejpatrnější to bylo v případě neuznání dvou proruských pseudorepublik na Donbasu. A tak to jde jedna postsovětská republika za druhou. Odpor k myšlence Sovětského Ruska nebo jakékoliv jeho reinkarnace je obrovský a Moskva nemá síly na jeho realizaci, byť o tom sní.
Psali jsme
V současnosti ze Srbska zaznívají hlasy, že je potřeba denacifikovat Balkán. A to je v podstatě zrcadlově prohlášení Putina o denacifikaci...
Posledním, co bylo při životě, bylo SNS, tedy Společenství nezávislých států. A přesně ten název říká, že každý si dělá, co chce, ale v určitých momentech – společenství – si mohou pomáhat. Ale to už dávno není pravda. Rusko chce dominanci a sféru vlivu, všichni ostatní chtějí vlastní prostor, a ne moskevské řešení.
Tagy