Autor fotografie: Evgeny Feldman, CC BY-SA 3.0|Popisek: Náměstí Nezávislosti v Kyjevě 27. listopadu 2013
V současné době, kdy probíhá intenzivní válečný konflikt na Ukrajině, se stále hovoří o příčinách války. Tuzemská proruská scéna a její spojenci odkazují na události, které se staly před 8 lety na Náměstí Nezávislosti v Kyjevě a Euromajdan hodnotí jako ,,fašistický" převrat. Opak je však pravdou a o žádný ,,fašistický převrat" se skutečně nejednalo, nýbrž o dlouhodobější tendence, které začaly orientovat Ukrajinu spíše prozápadně, byť s ohledem na rozdělení Ukrajiny nebyl prozápadní kurz tak jednoznačný.
Válka na Ukrajině trvá dál a je přirozené, že se politikové, analytikové, politologové se zabývají jejími hlubšími příčinami. Naše aktivní proruská dezinformační scéna poukazuje na to, že skutečné příčiny ruského vojenského vpádu musíme hledat už v roce 2014, kdy došlo k událostem spojených s tzv. Euromajdanem, který je vysoce zpolitizován, přičemž každá strana nabízí přirozeně svou verzi. Naše proruské a dezinformační síly je hodnotí jako převrat, po němž se k moci dostala fašistická klika, která nastolila nový krvavý politický kurz v zemi s výrazným protiruským ostenem. Jeho výrazem je utlačování zejména ruskojazyčných Ukrajinců, autoritářství a ,,nacistická ideologie".
Jde samozřejmě o vědomě šířené polopravdy či lži, které jsou používány jako ,,klacek" na současnou ukrajinskou politickou garnituru, která si za svůj cíl vytkla prozápadní směřování. Ale zpět k Majdanu. Co se tehdy stalo, respektive, co vedlo k masovým demonstracím proti prezidentovi Viktoru Janukovičovi? Právě on se stal ústřední postavou a také roznětkou událostí. Janukovyče nemůžeme rozhodně označit jako čistě proruského politika, i když si chtěl samozřejmě udržet s Kremlem a Putinem vřelé vztahy. Janukovyč sice odmítal členství v NATO, nicméně chtěl Ukrajinu přiblížit větší spolupráci s EU.
Vývoj vypadal v jednu chvíli skutečně nadějně a v budoucí perspektivě byla Ukrajina viděna jako další člen EU. Nicméně nakonec Kyjev pozastavil přípravu asociační dohody s EU, což zdůvodnil tím, že má obchodní závazky vůči Rusku, a pokud by došlo k přidružení Ukrajiny k EU, přišek by během následujících let o miliardy korun. Ve skutečnosti se Janukovyč obával, že by došlo k výraznému zhoršení vzájemných vztahů na trase Kyjev-Moskva, a to nejen obchodních, ale hlavně politických, a to ukrajinský prezident připustit nechtěl. Oficiálně prohlásil, že dohoda není za současných podmínek pro Ukrajinu výhodná.
Pozastavení asociační dohody vládou se na druhé straně stalo bezprostřední příčinou krize na Ukrajině. Protože se s podpisem už počítalo v podstatě jako s hotovou věcí, vyvolalo konečné zamítnutí smlouvy spontánní nespokojenost, která se posléze velmi rychle přelila do ulic, zejména na Náměstí Nezávislosti v Kyjevě. Masové demonstrace v listopadu 2013 daly najevo tehdejší politické ganituře, že nesouhlasí s jejími kroky, současně se obrátily vůči Janukyčovi. Demonstranti začali požadovat jeho odstoupení. Ten to odmítal, nicméně sám uspíšil svůj pád, když povolal policejní sbory na potlačení demonstrací včetně elitního útvaru Berkut. Výsledkem střetů bylo asi 80 mrtvých demonstrantů včetně 13 policistů.
Je jasné, že za těchto okolností se vývoj příštích událostí urychlil tak, jak to v dějinách obvykle bývá, když se nechá střílet do demonstrantů. Analogii pak představuje v tomto směru Rumunsko v závěru roku 1989. Bylo zřetelné, že Janukovyč ztrácí půdu pod nohama a nemůže situaci dlouhodobě ustát a byl tedy svolný k ústupkům. V únoru 2014 pod tlakem podepsal Janukovyč spolu se třemi předsedy opozičních stran a ministry zahraničních věcí Německa, Francie a Polska dohodu o vyřešení krize. Její součástí byl ,,klid zbraní" z obou stran, sestavena tzv. vláda národní jednoty a také vyhlášení předčasných prezidentských voleb, a to do závěru roku 2014. Nicméně události se daly již do takového pohybu, že podle demonstrantů byl nutné, aby Janukovyč odstoupil ze své funkce hned.
Demonstranti zaútočili na vládní čtvrť včetně parlamentu a Janukovyč byl v této situaci nucen odjet narychlo z Kyjeva nejprve na Krym a potom do Ruska, když prohlásil nedávné události za státní převrat. 22. února 2014 následovalo sesazení Janukovyče z funkce prezidenta republiky parlamentem, byť z ústavního hlediska se jednalo minimálně o sporný krok.
Situaci na Ukrajině samozřejmě pozorně sledoval i Vladimir Putin, který hodnotil eskalaci v zemi, kterou považoval za sféru svého vlivu, jako ,,fašistický převrat" a nezadržitelný nástup nacionalistických sil. V druhé rovině pak hodnotil vyústění ukrajinské krize jako zásadní změnu politického kurzu na Ukrajině, který měl stočit zahraničně-politické kormidlo směrem na Západ a vytrhnout tedy zemi z ruské vlivové oblasti. Putin se rozhodl rychle jednat a z krize územně těžit pod rouškou potírání práv ruskojazyčného obyvatelstva, a než se Ukrajina podle jeho názoru stane definitivně nástupištěm NATO na ruské-ukrajinské hranici.
Už 27. února 2014, tedy jen pár dní poté, co ukrajinský parlament sesadil Janukovyče, byla obsazena budova krymského parlamentu ruskými vojáky (,,zelení mužíčci"), což ovšem Putin v první fázi kategoricky popíral. To, že se jednalo skutečně o ruské vojáky, přiznal veřejně až v roce 2015. 2. března 2014 ruský parlament schválil nasazení armády na Krymu, který se dostal následně rychle pod jejich kontrolu. Začalo se narychlo připravovat referendum o připojení Krymu k Ruské federaci.
Referendum budilo zdání legitimního hlasování, opak byl však pravdou. Samotné referendum bylo totiž flagrantně protiústavním aktem. Podle dikce ukrajinské ústavy mělo dojít v takovém případě k celonárodnímu referendu, pokud se hlasovalo o odtržení částí nějakého ukrajinského území, k čemuž ovšem nedošlo, jen na Krymu. Navíc se lidové hlasování konalo v podmínkách, kdy byl Krym obsazen ruskými vojáky, takže nezávislá vypovídací hodnota výsledků je v podstatě nulová, protože se neuskutečnilo za standardních svobodných podmínek, ale za ,,bedlivého" dozoru cizích vojáků. Rusko navíc porušilo i vlastní dohody, když v roce 1994 v tzv. budapešťském memorandu garantovalo územní celistvost Ukrajiny výměnou za to, že se vzdá jaderných zbraní.
Anexe Krymu pak otevřela nové válečné pole na východě Ukrajiny, kde již zanedlouho s plnou ruskou podporou separatistické republiky, které sváděly boje s ukrajinskou armádou Již v dubnu 2014 byla vyhlášena Doněcká lidová republika, koncem dubna pak Luhanská lidová republika. Tyto pseudorepubliky neměly žádnou právní legitimitu, což Putin vyřešil těsně před začátkem války na Ukrajině tím, že Rusko oficiálně uznalo jejich nezávislost. Další vývoj již směřoval k regulérní válce na Ukrajině, kterou vyvolal svou vojenskou agresí Putin.
Jak tedy hodnotit události na Majdanu? V žádném případě se nejednalo o ,,fašistický převrat", jak prohlásil tehdy Putin. Ani puč, který by byl řízen ze zahraničí například americkými tajnými službami. Iniciativa vzešla ,,zdola". Události byly vyvrcholením série dějů, které se uskutečnily ještě před listopadem 2013, a tedy vlnou demonstrací. Nemalá část prozápadně orientovaného obyvatelstva toužila zmenšit ruský vliv na Ukrajině a ,,kompenzovat" jej vstupem do západních struktur, a zažila velké zklamání, když došlo k pozastavení asociační dohody s EU. Spontánní hněv nespokojenosti pak zaplnil kyjevské ulice a obrátil se proti Janukovyčovi, který uspíšil svůj vlastní pád, když nechal nařídit střelbu do demonstrantů, které označil za teroristy.
Uvidíme, jaký vývoj bude následovat po válce na Ukrajině, pokud se země úspěšně ubrání invazi. Není však vyloučeno, že v takovém případě bude usilovat o začlenění do struktur EU a vzdá se naopak jako ústupek Rusku nároků vstoupit v budoucnu do NATO, aby se válka v budoucnu neopakovala a možný nárok na členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci nezavdalo záminku provést ruskou invazi kdykoli jindy znovu.