KOMENTÁŘ: Na turecké frontě stále klid. Putin si může zhluboka oddechnout

V tureckých prezidentských volbách zvítězila opět stávající hlava státu Recep Erdogan. A to je nepochybně dobré znamení především pro ruského prezidenta Vladimira Putina.

Turecko asi za posledních 20 let nezažilo větší politické drama, kdy by se začala Erdoganova  prezidentská židle kymácet. Po prvním kole prezidentského klání totiž těsně zvítězil dosavadní autoritářský prezident nad kandidátem spojené opozice Kemalem Kiliçdarogluem, který nabízel střízlivější politický kurz a hlavně návrat k parlamentnímu systému od autoritářsky vedeného státu, který prosazuje i nadále Erdogan. Kromě toho se opoziční 75letý ekonom se dlouhodobě staví za práva menšin, například Kurdů.

Nicméně ani tento volební vklad nepřinesl v důsledku žádaný úspěch, který si v ideálním scénáři představovala opozice, a v Turecku tak zůstává politicky všechno na svém místě i s autoritářským prezidentem.

Přitom objektivně existovaly předpoklady, že tentokrát už může dojít k výměně v nejvyšší ústavní funkci. Začátkem roku postihlo Turecko ničivé zemětřesení, které si vyžádalo desítky tisíc obětí. Erdogan se dostal pod palbu kritiky, že nezvládl řešit odpovídajícím způsobem důsledně následky hrozivého přírodního živlu. Navíc Turecko svírá ekonomická krize, vysoká inflace a drahota, což vše mělo za následek, že Erdoganova popularita klesla a tím úměrně rostla jeho oponentovi.

Nicméně se nepodařilo ze zdánlivě příznivých podmínek vytěžit systémovou změnu bez Erdogana. Turecká společnost je konzervativní a setrvačnost ve všech sférách je tak velká, že voliči nakonec zvolili jistotu a dali svůj hlas Erdoganovi. Nacionalisticky vystupující staronová hlava státu nyní bude mít silnější pozici než dřív a může opět utáhnout ve vnitřní politice šrouby. Otázkou je, zda se dá ještě více zmámit mocí, na kterou je již tak dlouho zvyklá. Pro Západ se také nic nemění, protože Turecko hlavně pro Washington zůstává i nadále nečitelným a nepředvídatelným partnerem, s nímž musí trpně v rámci NATO spolupracovat, i když oba státy rozděluje mnoho rozkolných bodů.  

To však neplatí pro Kreml. Výše uvedené skutečnosti tak mohou především těšit Vladimira Putina, pro něhož je Turecko klíčovým politickým partnerem na Blízkém východě, a to i ve vojensko-technické oblasti. Turecko se napřidalo k západním sankcím, jak se ostatně očekávalo, a Erdogan s Putinem tvoří dlouhodobě tandem, který si rozumí hlavně ve vydírání Západu, které ukázkově předvádí Erdogan.

Turecko tak propáslo minimálně na příštích pět let šanci, jak režim liberalizovat, navrátit jej ke standardnímu parlamentnímu režimu. Z prezidentské volby je jasně patrné, že voliči ještě nejsou dostatečně zralí na pronikavou změnu a dávají přednost zaběhnutým šedým pořádkům, které jedině hrají do noty Erdoganovi.