KOMENTÁŘ: Ruský mýtus o nacistické Ukrajině. Kreml by si měl raději zamést před vlastním prahem

KOMENTÁŘ: Ruský mýtus o nacistické Ukrajině. Kreml by si měl raději zamést před vlastním prahem
Autor fotografie: Ain92, CC BY-SA 3.0|Popisek: Ilustrační obrázek
20 / 05 / 2023, 12:00

Genocida na Donbasu, nacistický režim v Kyjevě, vraždění ruskojazyčných Ukrajinců. Tím vším nás krmí kremelská propaganda a jí zcela poslušní proruští dezoláti. Pravda je však na míle vzdálená.

Rusko živí již poměrně dlouhou dobu poměrně jednoduchý propagandistický vzorec: Na Ukrajině vládne nacistický režim, který potlačuje práva a svobody ruskojazyčných Ukrajinců na východě země, kde páchá Kyjev záměrnou genocidu. Tento i na první pohled vadný a falešný narativ Kreml použil jako záminku k invazi, která začala 24. února 2022. Rusko pak použilo osvědčenou kartu z minulosti, kterou už vytáhl Adolf Hitler v roce 1938, kdy domněle ,,osvobozoval" Sudety a německé obyvatelstvo od ,,nesnesitelné" československé tyranie.

Předně je třeba říct, že Rusko přiživuje evidentní lež, totiž že na Donbase proběhla genocida ruskojazyčných Ukrajinců. Tato nepravda byla jednoznačně vyvrácena údaji OSN o počtu mrtvých v této rozsáhlé části Ukrajiny. Celkový počet mrtvých civilistů činí zhruba 3 500, to vše v důsledku boje proti aktivitám a především nelegálnímu pobytu proruských separatistů, kteří posléze založili dva umělé útvary - Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku, které však většina zemí neuznává. Nemůžeme tak hovořit ve světle těchto faktů o nějaké genocidě.

Dále Kreml argumentuje tím, že na Ukrajině vládne nacistický režim. Ten samozřejmě v Kyjevě ani jinde na Ukrajině ve skutečnosti není. Krajní pravice, která se hlásí k odkazu nacismu, se ani nedostala do parlamentu, získala zanedbatelné procento hlasů. Před 8 lety schválil ukrajinský parlament zákon, který odsuzuje komunistický i nacistický režim. Navíc aby bylo možné označit Ukrajinu za nacistickou, chybí klíčová ,,ingredience" - státem zakotvená ideologie, která by prostupovala celou ukrajinskou společností. Že se někde objevují symboly nacismu, že určitá skupina či jednotlivci vyznávají ideologii nacismu ještě na druhé straně neznamená, že země, která čelí ruské agresi, je nacistická. Nicméně to nebrání vrcholným politickým a vojenským činitelům Kremlu již od událostí na Majdanu v roce 2014 označovat tamější politickou reprezentaci za nacistickou, čímž v tomto případě myslí protiruskou, která si už dovolila nespojit další osudy Ukrajiny s Ruskem, ale rozhodla se razit vlastní nezávislou cestu.

Pokud bychom přijali tento kremelský narativ, pak bychom museli dospět k závěru, že je to naopak Rusko, jež je zcela pohlceno nacismem, protože jeho krajně pravicová scéna je nepochybně jednou z největších v Evropě. Jen pro informaci: V Rusku je daleko více neonacistů než v kterékoliv jiné zemi starého kontinentu, hovoříme zde o desítkách tisíc, někteří svá tetování adorující nacismus a Adolfa Hitlera hrdě nosí veřejně. Takže s nadsázkou řečeno, pokud Rusko chce denacifikovat Ukrajinu, mělo by napřed denacifikovat samo sebe.

Samozřejmě sporné momenty jako relikty minulosti na Ukrajině zůstávají dál a tvoří nadále spletitou mozaiku, kterou je ovšem z našeho pohledu složité hodnotit, protože sama ukrajinská minulost je složitá. Máme na mysli tolik skloňované banderovce. V roce 2018 tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko podepsal zákon, který označil příslušníky Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) za válečné veterány. Ještě předtím, v roce 2010, jiný ukrajinský prezident Viktor Juščenko vyznamenal in memoriam Stepana Banderu čestným titulem Hrdina Ukrajiny, což vyvolalo nepřekvapivě zejména v Polsku vlnu nevole, protože na Volyni a východní Haliči došlo během druhé světové války ke krvavému masakru, kterému rukama ukrajinských nacionalistů padlo za oběť kolem 100 tisíc Poláků. Bandera vyhlásil samostatný ukrajinský stát a mnozí Ukrajinci jej přivítali, jakkoliv museli brát v potaz objektivně existující okolnosti. Nicméně historie je vždy složitější, než se na první pohled zdá.

Názor na Banderu není na Ukrajině dodnes jednoznačný, část Ukrajinců jej hodnotí pozitivně z toho důvodu, že banderovci nakonec bojovali i proti Hitlerovi, s nímž předtím spolupracovali, ale také Sovětům, a rovněž, že Bandera vyhlásil samostatný ukrajinský stát. Druhý tábor jej naopak vůbec za hrdinu nepovažuje a má k němu záporný postoj. Analogii můžeme hledat v tzv. Slovenském štátu za druhé světové války, kdy byl vyhlášen samostatný slovenský stát, jakkoliv byl závislý na nacistické moci, což si Hitler stvrdil tzv. Ochrannou smlouvou (Schutzvertrag). Na Jozefa Tisa neexistuje rovněž jednoznačný názor, jedni jej podobně jako v případě Bandery označují za strůjce samostatného státu, čímž byly konečně naplněny národní tužby, druzí jej odsuzují za to, že dal příkaz k deportacím Židů. Neoluďácká literatura však tvrdila a tvrdí, že Tiso ve skutečnosti Židy zachraňoval, což je ovšem naprostý nesmysl.

Ruský mýtus o nacistickém režimu na Ukrajině je každopádně jen ideologickým konstruktem, propagandistickou vějičkou, která však funguje v kremelském dezinformačním soukolí velmi účinně, a je přičinlivě podporována oficiálním politickým vedením. Rusko by si mělo především zamést před vlastním prahem, protože tamější neonacistická scéna je pulzujícím organismem, který žije vlastním životem. Na Ukrajině existuje především vláda, jež byla instalována po řádných volbách, a která se především dnes úporně brání ruské vojenské agresi. Hájí svou nezávislost a svobody, které jim chce ve své imperiální zpupnosti Vladimir Putin vzít.



Tagy článku