Autor fotografie: Ben Skála, Benfoto, CC BY-SA 4.0|Popisek: Michal Šmarda
Michal Šmarda byl zvolen po Janu Hamáčkovi předsedou zdecimované ČSSD a před novým šéfem kdysi nejsilnější strany stojí přetěžký úkol.
Šmarda měl nakročeno do velké politiky v roce 2019, kdy jej někdejší předseda ČSSD navrhl do funkce ministra kultury po Antonínu Staňkovi. Nicméně Šmarda přišel zkrátka, protože Miloš Zeman jej odmítl jmenovat a Šmarda tak zůstal starostou Nového Města na Moravě. Nyní se stal možná překvapivě novým předsedou ČSSD, když porazil Janu Maláčovou, kterou právě mnozí spíše pasovali do čela strany. Před Šmardou stojí velmi těžký úkol: po stěží uvěřitelné sérii vlastních chyb a decimaci v přímém přenosu vrátit ČSSD důvěru voličů a především rozvinout moderní levicový program pro 21. století a nově definovat své místo v politickém systému.
Od roku 2010 jdou volební výsledky ČSSD strmě dolů, až došlo na nejhorší - strana vypadla z parlamentu, čímž se jí značně ztenčí finanční prostředky. Chyb, kterých se strana v minulém volebním období dopustila, bylo skutečně hodně a začalo to vládním angažmá s Babišovým hnutím ANO, což se ukázalo jako smrtící objetí. Problémem je, že si tyto chyby ČSSD neuvědomila, a pokud ano, už na ně reagovala pozdě a také nedostatečně.
Původně si i autor tohoto komentáře myslel, že vstup do vlády sociální demokracii pomůže - její ministři budou viditelní a budou mít možnost se předvést, v opozici by s několika poslanci zapadli. Nicméně to by strana musela mít viditelné osobnosti, přitažlivé lídry, zdatné debatéry a vůbec lidi, kteří dokážou zaujmout široké vrstvy. A to při vší úctě k Janu Hamáčkovi minulé volební období neplatilo, protože tito lidé prostě k dispozici nebyli. K tomu připočtěme nedostatečnou schopnost se vůči Babišovi důsledně vyhranit a prodat určité pozitivní věci, které prosadila vláda společně, ale vždy si je na předvolební billboardy přidal Babiš.
ČSSD si každopádně musí jasně definovat, jaký elektorát chce v progresivně se měnícím světě 21. století oslovit. Původně to byla strana dělnická, je však jasné, že tato ,,třída" se již zcvrkla natolik, že nepředstavuje velkou masu lidí, která by sociální demokracii mohla zvlášť pomoci. ČSSD se tak musí vrátit k dalším voličským skupinám, které měla ještě před pár lety podchycené - zaměstnancům, seniorům, samoživitelkám, menším a středním živnostníkům a neexperimentovat s tím, že chce získat městské liberály či další vrstvy, jež ji nebudou stejně volit, protože ideologicky stojí na opačném pólu.
Šmarda musí se svým týmem návazně představit nový program, který by reflektoval společenské, ekonomické, technologické a jiné změny doby. Ten stávající je totiž značně zastaralý a neodpovídá nejmodernějším trendům, které ČSSD nezachytila. Moderní levicová strana má jistě v politickém systému své místo, ale teprve odpovídající program může ČSSD vrátit znovu do hry o voličskou přízeň. Nový předseda se musí obklopit důvěryhodnými osobnostmi a odborníky na danou problematiku, kteří budou nejen viditelní, ale budou schopní stínovat své protějšky z příští Fialovy vlády. To vše ovšem s velmi limitovanými finančními prostředky, protože jednak už ČSSD není parlamentní stranou, jednak má poměrně vysoké dluhy.
Může Šmarda zdánlivou ,,Mission Impossible" splnit? Pavlu Bělobrádkovi se tento úkol oproti všem očekáváním podařil a ,,vypadnuvší" KDU-ČSL se vrátila do parlamentu hned následující volební období. Nový předseda ČSSD to dokázat může, pokud mimo výše uvedené skutečnosti veřejnost přesvědčí, že reprezentuje moderní levicovou stranou, která dokáže důsledně hájit zájmy svých voličů a ještě důsledněji se vyhraňovat vůči svým politickým soupeřům.