Autor fotografie: Darko Dozet, CC BY-SA 3.0|Popisek: Bombardování města Novi Sad
Již měsíc čelí Ukrajina ruské invazi, která není zdaleka tak úspěšná, jak Kreml propagandistickým způsobem stále vykresluje. Zejména prokremelské, komunistické, část levicových a extremistických kruhů má tendenci nejen bagatelizovat míru viny Ruska a označovat konflikt za jakousi ,,nešťastnou válku", která musí skončit co možná nejdříve, na druhé straně ji však srovnávají s bombardováním Jugoslávie v roce 1999. Takové srovnání však rozhodně není namístě.
Určitě jste si toho sami všimli. Poté, co Rusko vojensky napadlo Ukrajinu, se zejména z řad komunistických či extremistických řad začaly ozývat zkazky, které volaly (a volají) po okamžitém zastavení války. Apelují na to, aby válečné operace zastavil především napadený, tedy Ukrajina, což by se však rovnalo ve svých důsledcích kapitulaci před ruským agresorem. Tyto kruhy pak nezřídka srovnávají ruskou invazi s bombardováním nyní již bývalé Jugoslávie v roce 1999, podle nich jsou oba konflikty plně srovnatelné. Takové srovnání však poněkud kulhá v několika ohledech a je nepřípadné.
Zaprvé 24. února zaútočilo samostatně Rusko na suverénní Ukrajinu s cílem ji dobýt, nastolit loutkovou vládu, respektive připojit v tom nejoptimističtějším scénáři velkou část Ukrajiny ke svému území. Bombardování Jugoslávie, ať už si o něm myslíme cokoliv, bylo společnou akcí NATO, které mělo donutit tehdejšího jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče k ústupu od akcí namířeným proti kosovským Albáncům a omezováním autonomie Kosova.
Cílem NATO nebylo instalovat do čela země nějakou povolnou figurku, nebo snad připojit část území ke členskému státu NATO či podobné úmysly, jako má v rusko-ukrajinském konfliktu Kreml, záměrem NATO bylo Miloševiče přinutit jednoznačně k ústupu od operací v Kosovu a stažení jugoslávské armády odtud.
Na rozdíl od rusko-ukrajinského konfliktu nedošlo v roce 1999 k pozemní invazi. Miloševič byl později v roce 2001 zatčen a vydán Mezinárodnímu soudu v Haagu, kde se zpovídal z válečných zločinů. V roce 2006 Miloševič umírá zřejmě na infarkt a poměrně dlouho se spekulovalo o tom, zda nebyl otráven. Rozsudku se tak nedočkal.
Samozřejmě si můžeme i nyní klást otázku, zda ,,Operace Spojenecká síla" byla akcí nutnou či oprávněnou. Mnozí tehdejší vojenští experti či politikové soudili, že bez této operace by se Miloševičovy zásahy proti kosovským Albáncům stupňovaly a míra násilí by již přesáhla obecně akceptovatelnou míru. Bombardování Jugoslávie však i z dnešního pohledu kontroverzní akcí bylo, uskutečnilo se bez mandátu OSN, kromě vojenských cílů si našly bomby také civilní.
Nicméně srovnávat bombardování Jugoslávie s ruskou ofenzivou vůči Ukrajině z již shora uvedených důvodů prostě nelze. Válka má úplně jiný rozměr, ať už geopolitický či mocenský, počet obětí je daleko vyšší, protože jde také o konflikt daleko větší intenzity, Plnohodnotná válka a bombardování jsou tedy těžko srovnatelné pojmy. A to by si měli horliví prokremelští příznivci a školení demagogové všech odstínů uvědomit.