KOMENTÁŘ: Václav Havel - prezident filozofující a národ tmelící. Hanebné vlastizrádcovské nálepky si nezaslouží

KOMENTÁŘ: Václav Havel - prezident filozofující a národ tmelící. Hanebné vlastizrádcovské nálepky si nezaslouží
Autor fotografie: Levan Ramishvili, flickr public domain|Popisek: Václav Havel
26 / 01 / 2023, 12:00

Václav Havel byl prvním demokratickým polistopadovým prezidentem, zároveň první českou hlavou státu po rozdělení federace v roce 1993. Ve výčtu bývalých prezidentů jsme si jej nechali záměrně na konec, protože představoval v úřadu určité hodnoty, které se snažil přenést i do společnosti.

Václav Havel, jméno, které zná snad každý, i když se nijak k politice nepřichomýtl, nebo se o ni nijak zvlášť nezajímal. Dramatik, esejista, disident se po listopadu 1989 dlouhodobě zabydlel jako hlava státu v nejvyšších patrech politiky, a to až do roku 2003, kdy jej vystřídal Václav Klaus. Havel byl před vstupem do politiky především znám jako autor takových her jako Zahradní slavnost či Vyrozumění. V 60. letech začalo jeho aktivní angažmá ve veřejném životě, které v dané době dostoupilo vrcholu v roce 1968 při obrodném procesu. Po vpádu pěti států Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 byl Havel režimem postižen, kdy nemohl publikovat, a sami komunisté z něho v podstatě udělali disidenta.

Havel se stal spoluzakladatelem Charty 77, která primárně požadavala dodržování lidských práv tak, jak se k tomu Československo zavázalo na Helsinské konferenci v roce 1975. Nicméně reakce režimu byla přímo hysterická, když v Rudém právu vyšel nechvalně známý článek ,,Samozvanci a ztroskotanci", který líčil signatáře Charty 77 v nejtemnějších barvách a jako agenty zahraniční ideodiverzních centrál. Čelné představitele Charty 77 komunistický režim uvěznil včetně Havla. Ten se dostal zároveň do širšího povědomí Západu, který jej pochopitelně v jeho snahách podporoval. V tomto směru byla důležitá snídaně s tehdejším francouzským prezidentem Francoisem Mitterandem 9. prosince 1988, která se dostala do světel zahraničních reflektorů.

A pak přišla revoluce. V ní poněkud plachý dramatik a disident dokázal sjednotit národ tak jako snad nikdo a stát se hlavním motorem hlubokých společensko-politických změn. I když nechtěl původně zasednout na prezidentském stolci, přece jen se tak stalo a Havla 29. prosince 1989 volil komunistický parlament, jehož poslance ,,důrazně přesvědčoval", jak sám později potvrdil Marián Čalfa.

,,Naše země nevzkvétá," byla první slova nového prezidenta Havla 1. 1. 1990. Mnozí byli do této doby zvyklí z úst Gustáva Husáka poslouchat rekordy v tavení oceli, nicméně Havel jim nastavil nyní pravdivé zrcadlo, když prohlásil, že bude ještě mnoho práce na tom, aby se republika dostala z východního područí do svazku standardních západních demokracií. Havel se už jako prezident vydal do světa, kde jej jako symbol sametové revoluce vítaly desítky předních státníků. Euforii z revoluce záhy vystřídaly běžné starosti. Po volbách v roce 1992 bylo jasné, že Československo je jen stěží udržitelné, v červenci 1992 Havel rezignoval na svůj post, aby se poté stal znovuzvoleným a také prvním českým prezidentem.

Havel výrazným způsobem přispěl a nasměroval ČR do NATO i EU, byť co se týče Severotlantické aliance ještě za existence starého režimu v roce 1985 v tzv. Pražské výzvě Charty 77 napsal:  ,,Navrhněme tedy, aby Severoatlantický pakt i Varšavská smlouva zahájily co nejdříve jednání o rozpuštění svých vojenských organizací, o stažení a odstranění všech jaderných zbraní v Evropě instalovaných či na Evropu namířených a o odchodu vojenských jednotek USA a SSSR z území jejich evropských spojenců." Havel byl nicméně později neochvějným zastáncem prozápadní orientace a četné výjezdy na Západ, ale i přijímání státnických návštěv odtud o tom důsledně svědčí.

Havlovo hodnotové ukotvení bylo jasné, nezpochybnitelné, v domácí politice se hovořilo někdy o nepolitické politice, nicméně i Havel byl homo politicus, do politiky byl přirozeně vtažen. Havel se ve skutečnosti k systému politických stran hlásil, zajímaly ho jejich problémy. Havel měl přirozeně v politice spojence, ale i oponenty. Tím byl jistě Václav Klaus. Vyvrcholení vzájemných sporů pak přišla v Rudolfinu na konci roku 1997, kdy eskalovala vnitřní krize v ODS. Havel svou řeč kriticky nepřímo zahrotil proti ODS, Klaus se cítil uražen, vztahy s hlavou státu ještě více ochladly.

V roce 1998 byl zvolen Havel v druhém kole první volby znovu hlavou státu. V této době přišly i kontroverzní kroky, které víří vášně dodnes. Havel podporoval politiku NATO včetně vojenských operací, jakou bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. Podporoval také operaci Trvalá svoboda, tedy intervenci USA a jejich spojenců v Afghánistánu od roku 2001.

Havel po necelých 14 letech předal prezidentské žezlo v únoru 2003 Václavu Klausovi. Poté se i nadále vyjadřoval k politice, světovému dění, veřejně vystupoval, poskytoval četné rozhovory i na téma minulosti. Jeho zdraví však začalo notně chátrat, to bylo patrné, když na pokraji sil zrežíroval vysněný film Odcházení. Havel věděl, že přichází jeho čas. Zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let. Jeho pohřeb se stal světovou  manifestací desítek státníků z celého světa včetně Billa Clintona, jeho přítele, kteří mu do Prahy přišli dát poslední sbohem a zároveň vzdát hold.

Havel tak zanechal za sebou významné dědictví, politické i nepolitické. S podporou obou svých manželek se věnoval i charitativní činnosti. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, do které vložil 50 milionů korun, působí především v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. Nadace Forum 2000 pořádá od roku 1997 v Praze každoroční setkání významných osobností z celého světa. Byla založena také Knihovna Václava Havla, kde se pořádají různé kulturní akce či konference.

Ještě dnes mu někteří lidé nemohou přijít na jméno, když mu dávají hanlivý přídomek vlastizrádce, přitom objektivně nikoho nezradil. Jeho památka je haněna extremistickými hnutími včetně dezinformačních sil napojených na Rusko. Můžeme mít k Havlovi mnoho připomínek, někdy méně přístupný ,,filozofující" jazyk, ale jeho morální integrita je nezpochybnitelná. Snažil se na rozdíl od jeho nástupců stmelovat národ, a nebyla to jen prázdná fráze, snažil se ji naplnit skutečným obsahem. Mnozí říkají, že v roce 2011 odešel poslední ,,normální" prezident, navíc lidský. V tom jim můžeme dát za pravdu.



Tagy článku