KOMENTÁŘ: Zákon o bezpečnostních službách dává nepřiměřené a lehce zneužitelné kompetence zpravodajským službám a policii

KOMENTÁŘ: Zákon o bezpečnostních službách dává nepřiměřené a lehce zneužitelné kompetence zpravodajským službám a policii
Autor fotografie: foto: Pixabay
24 / 08 / 2022, 16:00

Návrh zákona o bezpečnostní činnosti podnikajících osob je dalším ze zákonů, který dává významné pravomoci zpravodajským službám. Služby ale mají problém s prokazováním věrohodnosti svých informací. Závaznost stanoviska umožňuje zpravodajským službám a policii jeho zneužití.

Na konci července 2022 Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí vlády Andreje Babiše, které odvolávalo z funkce radního ERÚ Vladimíra Vlka. Konstatoval, že informace, předložené BIS a na jejichž základě vláda rozhodla, jsou sice závažné, ale BIS není schopna je věrohodně prokázat. A že si je také mohla vymyslet. Takové rozhodnutí není ojedinělé. Obdobně se vyjádřily soudy v některých správních rozhodnutích ohledně občanství, udělování povolení k provozování pracovních agentur apod. Stejně tak dopadly případy při (ne)udělení bezpečnostních prověrek NBÚ na základě informací zpravodajských služeb. A tristně dopadají i některé, zejména hlasitě prezentované případy ÚOOZ, resp. NCOZ (kauza ministryně Parkanové, případ Bereta, kauza Dopravního podniku hl. města Prahy atd.).

U policie se jedná o selhávání v oblasti trestního zákoníku, kde jsou trestné činy popsány poměrně přesně. V souladu s výše uvedeným je velmi problematické vnímat trestní stíhání jako bezpečnostní problém, neboť jak se ukazuje, není neobvyklé, že skončí zastavením, nebo sice projde přes státní zastupitelství, ale skončí rozhodnutím soudu.

Konkurence podnikajících osob v bezpečnostní oblasti je velká, stejně jako provázanost některých z nich na stávající policisty. Takový vztah vede oprávněně k obavě, že některá rozhodnutí policie při vydávání stanoviska k licenci mohou být účelová, neboť celé vymezení negativních informací k podnikateli z § 23 uvedeného návrhu je natolik vágní, že umožňuje nepřiměřeně široký výklad.

Uvedený § 23 říká, že policie a zpravodajské služby mají předat ministerstvu vnitra informace o tom, že osoba podnikající v bezpečnostní činnosti ohrozila zahraničně politické, bezpečnostní nebo významné ekonomické zájmy ČR, veřejný pořádek nebo bezpečnost osob nebo majetku. Nebo má sdělit důvodnou obavu, že tak učiní.

Zatímco v části, kde se konstatuje, že „osoba ohrozila“ se policie může opřít o existující trestní řízení (slušelo by se spíše informovat o pravomocně odsouzených případech), v části, kde se hovoří o „důvodné obavě“ má absolutní volnost, nehledě na potenciální účelová zahájení úkonů trestního řízení.

A nemějme iluzi o nezávislosti činnosti odborů Ministerstva vnitra na aktivitách policejního sboru.

U zpravodajských služeb je situace ještě komplikovanější. Ze zaběhnuté praxe budou navíc informace zpravodajských služeb utajované a drženy odděleně mimo spis, takže pro obhajobu nedosažitelné pro případné odvolání. Posouzení obecně sdělených informací typu „máme důvodnou obavu, že podnikatel ohrozí zájmy ČR, ale vzhledem k utajení je Vám stejně neřekneme“ bude pro úředníky ministerstva vnitra nemožné, ale na druhou stranu zavazující. Koneckonců řada ministerských úředníků má osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, takže zpravodajské služby raději nedráždí. Ale také nemá kvalifikované školení, jak vyhodnocovat informace, a tudíž argumentačně se těžko vymezí vůči takovým stanoviskům.

Vágní definování bezpečnostních rizik může vést ke zneužívání ve prospěch konkurence, ale potažmo až k vydírání subjektů, které budou o licence žádat. Jakýkoliv ústupek ve prospěch získání licence bude činit podnikající osobu nedůvěryhodnou, vydíratelnou a zneužitelnou právě těmi subjekty, na jejichž stanovisku záleží. A to jistě není zájmem zákonodárce.

Autor: Martin Svoboda

Tagy článku