Autor fotografie: Screenshot YouTube|Popisek: Tomáš Pojar
SECURITY magazín vám přináší exkluzivní rozhovor s bezpečnostním analytikem Tomášem Pojarem.
Pane Pojare, po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu jsme svědky značného ,,přitvrzení" vůči KLDR. Myslíte si, že právě ,,řinčením zbraní" může Trump severokorejský režim donutit k tomu, aby se vrátil k jednacímu stolu ohledně jaderného zbrojení?
Pokud si v KLDR budou myslet, že mají volnou ruku, budou v provokacích stále přitvrzovat. Patřičným tlakem lze režim částečně usměrnit. V případě Trumpa se však jedná i o tlak na Čínu, která je pro postavení režimu v Pchjongjangu zcela zásadní. Pokud si samotní Číňané vyhodnotí, že eskalace napětí není v jejich zájmu, patřičný vzkaz severokorejským soudruhům vyšlou také.
Koncem března ještě syrský prezident Bašár Asad Bílému domu nevadil (,,Asad není naší prioritou"), o týden později už bylo vše jinak, když proběhl útok na na syrskou základnu Šajrat jakožto odveta za chemický útok v provincii Idlíb. Nesvědčí tato rychlá změna názoru o celkové chaotičnosti či nekoncepčnosti Trumpovy zahraniční politiky?
Američané vyslali signály, že Asad může zůstat u moci. To si v Damašku vyložili jako slabost a jakýsi bianco šek pro své počínání a přitvrdili proto na bojišti použitím chemických zbraní. Trump svým útokem na syrskou leteckou základnu pouze ten svůj původní vzkaz dovysvětlil tak, že americkým cílem sice není změna režimu v Damašku, ten však zdaleka nemá volnou ruku. Washington očekává, že bude brán na syrském bojišti vážně. Byl to samozřejmě vzkaz i Rusku a Íránu. Nepřipadá mi to zas až tak nekonzistentní.
Z jakého důvodu vlastně drží rusko-íránská koalice Bašára Asada u moci? Britský ministr zahraničí Boris Johnson již Rusko vyzval, aby už přestalo se ,,slepou podporou" syrského prezidenta.
Rusko je díky podpoře Asada relevantním hráčem na Blízkém východě a to posiluje jeho pozici s ohledem na soupeření se Západem, respektive se Spojenými státy. Kreml sní svůj sen o znovuobnovení své moci z dob Sovětského svazu a syrská strategie mu do toho jednoznačně zapadá. Írán vidí zase vše prizmatem regionálního, tedy šíitsko-sunitského soupeření, které trvá prakticky od zrodu islámu. Zájem Teheránu je ovládnout území od Bejrútu do Teheránu, sjednotit tamější šíitské obyvatelstvo a stát se hegemonem celé oblasti. Kontrola Sýrie je proto naprosto zásadní.
Existují podle Vás skutečně relevantní důkazy o tom, že chemický útok v provincii Idlíb záměrně provedl Asadův režim? Profesor Theodore Postol a bezpečnostní expert z Massachusettského technologického institutu tvrdí, že za ním stojí protivládní rebelové. Snímky kráteru zveřejněné na internetu podle Postola ukazují, že šlo o explozi nálože nastražené v trubce, která obsahovala smrtící plyn sarin. Nešlo tedy o útok z letadla, jak tvrdí americká vláda.
Postol je dlouhodobě zhrzený a zcela nedůvěryhodný. Ještě před pár lety třeba tvrdil, že žádná protiraketová obrana nebude nikdy fungovat. A podívejte se například na izraelský systém Iron Dome, který svoji funkčnost opakovaně prokázal. Za jakýchkoli okolností tvrdí opak, než zaznívá z Washingtonu, zejména sedí-li v Bílém domě republikánský prezident. A v Kremlu ho milují, protože vždycky říká, co se jim hodí. Mně připadá z dostupných informací velmi, velmi pravděpodobné a s ohledem na blízkovýchodní logiku válčení absolutně nepřekvapující, že se jednalo o akci režimu. A to jsem ani neslyšel odposlechy z té syrské základny.
Pojďme k Turecku. Referendum těsnou většinou rozhodlo o zvýšení pravomocí prezidenta Recepa Erdogana. Co tento výsledek všelidového hlasování znamená pro Evropu?
Že se Erdoganovi definitivně a za značného přispění mnoha evropských zemí i Evropské unie jako takové (pod rouškou takzvaných demokratických reforem) podařilo demontovat k Evropě v zásadě vstřícný a sekulární režim založený na silné moci armády. Turecko se tak definitivně opět stává tradiční blízkovýchodní mocností, rivalem Evropy se silnými islamistickými tendencemi. Uvnitř jednotlivých evropských zemí s početnou tureckou menšinou se navíc jednoznačně ukázalo, že v Evropě neselhává jen integrace imigrantů z arabských zemí, ale že se v zásadě nepodařila ani integrace tamějších Turků.
Je vůbec teoreticky představitelné, aby se po výsledcích tureckého referenda ještě vedly s Tureckem další přístupové rozhovory o vstupu do EU?
Přístupové rozhovory se reálně nevedou již mnoho let. Absolutně nic se nezměnilo, nejméně deset let je naprosto jasné, že Turecko do EU nikdy nevstoupí.
Evropa je nyní ve ,,schizofrenní" situaci. Na jedné straně jsou vztahy EU s Tureckem na bodě mrazu, na druhé straně EU Turecko potřebuje jako významného spojence v rámci NATO. Bude mít ale ještě Erdogan nyní jako ,,posvěcený diktátor" po referendu zájem s jednotlivými členy NATO dále spolupracovat?
Spolupráce v NATO není a nebude jednoduchá, ale je možná. To však naštěstí záleží daleko více na Spojených státech než na Evropské unii. Role EU na poli obrany je a zůstane minimální. To není kritika EU, jen konstatování faktu. Jsem přesvědčen, že i Erdogan stále vidí v členství Turecka v NATO pozitiva a v tomto ohledu se bude chovat spíše pragmaticky. A doufám, že realistický a pragmatický přístup budou sdílet i ostatní členové.
Ještě se dostaňme krátce k EU. Jak by se podle vás měla reformovat EU, aby integrační proces zůstal životaschopný a byl přínosný i pro státy střední a východní Evropy?
Přes všechny problémy je integrační proces pro státy střední a východní Evropy stále přínosný. Mainstreamové evropské elity nás viní ze sypání písku do soukolí jejich vysněného projektu, ale všimněte si, že daleko zásadnější nesouhlas, respektive odmítnutí nakonec vždy přichází ze Západu – referenda v Irsku, Francii, Holandsku, Velké Británii…. Otázkou tedy skutečně je dlouhodobá životaschopnost EU, ale problémem není střední Evropa. Osobně jsem přesvědčen, že se to s takzvaným prohlubováním přehnalo a že by se měla spousta pravomocí vrátit zpět na úroveň národních vlád a parlamentů. Bohužel si nejsem jistý, že to je bez zásadního otřesu možné. Eurofilové vzývali Lisabonskou smlouvu jako velký pokrok – reálně se však stala zcela zásadním problémem a nakonec se na ní bude spíše vzpomínat jako na nepovedený krok špatným směrem, který rozumnou a dlouhodobě přínosnou spolupráci výrazně zkomplikoval.
Nemohou jednotu EU narušit současné nacionalistické tendence např. v Polsku nebo v Maďarsku? Nehrozí, že se tento trend přelije i do západní Evropy?
Frustrace lidí v západní Evropě způsobená například migrační krizí nebo ekonomických problémy Eurozóny je zcela nezávislá na náladách v Polsku a v Maďarsku.
Tomáš Pojar (*1973) český diplomat, bezpečnostní analytik, bývalý náměstek ministerstva zahraničních věcí ČR. V letech 2010 až 2014 byl velvyslancem ČR v Izraeli. V současné době zastává funkci prorektora na vysoké škole CEVRO Institut.