Maďarský premiér hraje "vysokou hru". Jde o víc, než jen o referendum o kvótách?

Maďarský premiér hraje &quote;vysokou hru&quote;. Jde o víc, než jen o referendum o kvótách?
03 / 10 / 2016, 15:30

Referendum v Maďarsku je za námi a mnoho pozorovatelů si klade otázku: k čemu vlastně bylo?

"Podle mého názoru za ním stál určitý záměr, který se zdařil tak z poloviny. Říkám tomu „Orbánův evropský poker“, píše na svém blogu .

Nejprve k samotném referendu. K hlasování se dostavilo 43.35 % oprávněných voličů a ti z 98.33 % uprchlické kvóty odmítli. Jelikož pro platnost referenda je v Maďarsku vyžadována účast více než 50 % oprávněných voličů, je hlasování pro vládu nezávazné.

Maďaři v drtivé většině kvóty odmítli. Přišlo ale méně než 50 procent voličů

Zajímavější je volební účast 43.35 %. Toto číslo není u maďarských referend ničím výjimečným, uvádí blogger a zmiňuje mj. například referenda

  • Přímá volba prezidenta (29.7.1990) s účastí 14 % (926,823)
  • Vstup do NATO (16.11.1997) s účastí 49,2 % (3,344,131) nebo
  • Vstup do EU (12.4.2003) s účastí 45.6 % (3,056,027)

Máme tedy nyní situaci, kdy se obě znesvářené strany mohou navzájem „mlátit po hlavách“ rozdílnými interpretacemi.

Německý tisk, který vesměs zastává názory prounijní, píše, že referendum selhalo, protože nedosáhlo padesátiprocentní účasti. Maďarská vláda naopak říká, že proti kvótám hlasovalo zhruba stejné množství maďarských voličů (3.3 milionu), jako pro vstup do NATO a do EU. Totéž ostatně řekl i rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz, když se jej ptali na první dojmy. Je to rovněž validní úhel pohledu, ale skutečnost, že 50 % hranice nebyla dosažena, se takto samozřejmě „okecat“ nedá.

Zábavné je, že podle starších pravidel pro referenda by toto referendum úspěšné bylo. Ústavní dodatek z roku 1997 totiž stanovoval, že referendum je platné tehdy, pokud aspoň jedna odpověď získá hlasy více než čtvrtiny oprávněných voličů (viz tento odkaz, odstavec 28C (6)). A tato mez byla v neděli 2.října překročena s velikou rezervou.

Jenže v roce 2011 došlo k přijetí zcela nové ústavy, ve které byly podmínky pro platnost referenda výrazně zpřísněny (článek 8, strana 18). Nyní musí být volební účast minimálně 50 %, což je hodně vysoká laťka. Ani ve Švýcarsku, kde se lidová hlasování konají neustále a lidé jsou na ně zvyklí, není tato laťka vždy překročena – například  referenda o nepodmíněném základním příjmu letos 5.června se účastnilo jen necelých 47 % Švýcarů.

A schválně hádejte, kdo tuto ústavní změnu v roce 2011 inicioval a uskutečnil? Ano, byl to Viktor Orbán a jeho strana Fidesz. Jistě netušil, že o pět let později si tím poněkud zkomplikuje život. Dobře mu tak.


Krátká odbočka od Maďarska. Proč říkám „dobře mu tak“? Protože s takovými úkony, jako je posun laťky pro platnost referenda, hrubě nesouhlasím. Kdyby bylo po mém, referenda by žádnou dolní mez neměla. Existence nějaké dolní meze je totiž nekonzistentní s tím, že v jiných volbách žádná mez není stanovena a jejich výsledky platí, i kdyby se k urně dostavil jen jeden hlasující občan.

Chápu protiargument, že nízká volební účast delegitimizuje celé hlasování, ale pokud bychom jej měli brát důsledně, museli bychom začít u Senátu a Evropského parlamentu. Voličská účast je v obojím zoufalá. Volby do EP v roce 2014 přilákaly v ČR celých 18.2 % voličů. Senát je na tom ještě hůře. Například senátor Koliba za Ostravu byl v roce 2014 zvolen ve druhém kole necelými 6000 hlasy (v okrsku, kde žije přes 100 000 lidí!), protože volební účast byla jen 11.79 %. A to jsem nevybral nijak extrémní příklad. Extrémní naopak je, dorazí-li někde ke druhému kolu senátních voleb přes 25 % voličů.

Kdybychom z tohoto faktu odvozovali legitimitu obou organizací, dávno by neměly existovat. Zvláště ten Senát, protože ten je na tom konzistentně špatně už od svého vzniku v roce 1996.  Jenže – jako v té písničce o jarošovském pivovaru: „léta tam stál, stojí tam dál“. Řekl bych, že hlavní důvod je v tom, že zvolené osoby si pak několik roků užívají docela solidních příjmů a jiných prebend. Kdo by to sám sobě zrušil, že.

Stanovit vysokou laťku pro platnost referenda je nečisté i z jiného důvodu. Budí to totiž dojem, že jde o opatření učiněné „ve špatné víře“. Asi ve smyslu: no tak jste si ta referenda vyřvali, tady je máte, ale podmínky vám uděláme takové, aby vám ta referenda nebyla k ničemu. A až k nim frustrovaní lidi přestanou chodit, můžeme říci – vidíte? Zavedli jsme Čechům (Slováků, Maďarům) přímou demokracii, ale oni o to vlastně nestojí.

Proto říkám, že dobře Viktoru Orbánovi tak – snad si z toho vezme nějaké ponaučení pro příště.


Zpátky k Maďarsku a jeho referendu. Ondřej Neff se v pondělí 3.10.2016 ve svém úvodníku vyjádřil, že jde o předhánění se v nesmyslech. Domnívám se, že tomu tak není, resp. že nepostřehl strategický záměr Maďarů, ve kterém hrálo toto referendum určitou roli.

V Evropské unii totiž v průběhu posledních dvou let došlo k rozrušení tradičního silového trojúhelníku, který se sestával z německo-francouzského motoru integrace a z Londýna, který těm dvěma sloužil jako protipól. Takhle to fungovalo desítky let, ale poměry se poslední dobou změnily.

Francie se po teroristických útocích stáhla do sebe jako poraněné zvíře a řeší hlavně vnitřní bezpečnost. Oblíbenost prezidenta Hollanda klesla do takových hlubin, že Ludvík XVI. byl na tom před začátkem Velké francouzské revoluce rozhodně lépe. V blížících se volbách Hollande ani nebude kandidovat a působí dojmem, že se vůbec nějak vnitřně vzdal. Veškerá prounijní iniciativa se přestěhovala do Berlína.

A Britové? Ti už se vidí venku. Při čtení britského tisku vás až zarazí, jak mizivou pozornost věnují političtí komentátoři dění v Evropské unii. Dokonce i Skotové, kteří krátce po hlasování o Brexitu strašili možnost odtržení, nápadně zmlkli. Podle průzkumů veřejného mínění se nezávislost Skotska netěší nijak zásadní podpoře (v září byly poměry 47/53 pro setrvání v UK) a Nicola Sturgeon, skotská premiérka, je příliš racionální na to, než aby při takových nejistých poměrech sil dávala celou svoji kariéru v sázku novým referendem, které by nemuselo dopadnout podle jejích představ. Nakonec má před očima čerstvý příklad Davida Camerona, který na jedno referendum (Brexit) také vsadil a ono mu zlomilo vaz.

Nu, a abdikací Londýna na roli věčného oponenta vzniklo v EU vakuum, které se teď snaží zaplnit Budapešť.

K tomu, aby Budapešť hrála roli nového skeptického pólu v EU, má už teď určité předpoklady. Šlo o první zemi Evropy, která se fyzicky postavila loňské migrační vlně, a to i přes extrémní nepřízeň západních politiků a médií. Časem se další země začaly přiklánět na maďarskou stranu, a to nejen země Balkánu a Visegrádu, ale také Rakousko. Nyní se Maďarsko chce ukázat jako první země Evropy, která nechala o migračních návrzích EU hlasovat svoje vlastní občany.

Brusel a Berlín už na tuto hru fakticky přistoupily, i když je otázka, nakolik si to uvědomují. Jestliže lucemburský ministr zahraničí Asselborn otevřeně vyzval k vyloučení Maďarska z EU, postavil tím Budapešť na úroveň úhlavního protivníka. Asselborn není žádná politická nula, je to mnohaletý blízký spolupracovník předsedy EK Jeana-Clauda Junckera. Mnoho pozorovatelů soudí, že v tomto případě pronesl nahlas něco, co Juncker oficiálně říci nemůže, ale chtěl by.

Snahou Maďarů je nejspíš přimět Junckera k tomu, aby přiznal, že jen blufuje. Odmítnutí kvót referendem do toho zapadá. Nyní má totiž vedení EU na vybranou. Buď se pokusí Maďary za jejich samostatné akce nějak potrestat, nebo se tiše vzdá a zařadí neplnění kvót k dlouhému seznamu prohřešků, za které nikdo potrestán nebyl: například k řeckému kreativnímu účetnictví nebo k maastrichtským kritériím pro stabilitu eura, která nesplňuje ani Francie, dostávající neustále nějaké výjimky (o Španělsku a spol. ani nemluvě). Tím by ovšem „maďarské akcie“ mezi euroskeptiky zase vzrostly: podívejte, co všechno si mohou dovolit a projde jim to.

Jedinou skutečně tvrdou zbraní, kterou Brusel vládne, je odejmutí dotací. Uvidíme, zda ji někdy také skutečně použije. Právní základ k tomu sice nemá, protože příslušné smlouvy na nic podobného nepamatují, ale to už dneska v EU, bohužel, nehraje takovou roli (viz osud dublinské smlouvy o migraci). Je to ale zbraň potenciálně velmi ničivá, jejíž efekt je těžké odhadnout.

Zatím však Maďaři ve svém pokeru vedou, i když jim teď do ruky nepřišlo eso, ale jen desítka.

Autor, zdroj: Orbánův evropský poker, 3.10.2016

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace