Musíme je dovézt všechny aneb morální kamikaze

Musíme je dovézt všechny aneb morální kamikaze
22 / 07 / 2019, 07:30

Milí čtenáři, někdy se stane, že dopíšu článek – a o pár hodin později lituji, že jsem s ním nepočkal, protože na světlo světa se dostane nějaký nový zdroj, který by jej dokonale doplnil. Na druhou stranu, pak jsou z toho aspoň články dva. V tomto případě dva komentáře.

Minulý týden v pondělí ráno totiž vyšel dlouhý rozhovor s Carolou Racketeovou, kapitánkou lodi Sea Watch, kterou přijeli do jejího utajovaného místa pobytu v Alpách vyzpovídat redaktoři největšího německého bulváru Bild.(Opravdu přijeli, protože Carola jim vzkázala, že mají použít dopravu šetrnou vůči životnímu prostředí, což v tomto případě znamenalo 11 hodin jízdy vlakem z berlínského ústředí firmy).    

Plné znění rozhovoru, v němž se to hemží vykřičníky, najdete zde, a jeho podstatou jsou názory Racketeové na povinnost Evropy přijímat běžence. Jádro se dá shrnout v těchto bodech:

  • právo na azyl nezná žádnou horní hranici, co se počtu žadatelů týče, a ona sama žádný limit nevidímluvit o číslech by bylo neseriozní;
  • jsme okamžitě povinni převézt půl milionu běženců, nacházejících se v Libyi, do Evropy, protože přeci nemůžou zůstat v zemi, která není bezpečná (a co šest milionů Libyjců samotných, ti ve své nebezpečné zemi zůstat můžou? Řečnická otázka MK, na kterou neočekávám odpověď);
  • změna klimatu zapříčiňuje vznik fenoménu klimatických uprchlíků, které jsme samozřejmě (natürlich) také povinni přijmout;
  • žádnou zodpovědnost za nárůst preferencí pravicových stran nepociťuje, to je přeci věc voličů, koho volí;
  • za Afriku má Evropa historickou zodpovědnost kvůli kolonialismu a současnému využívání zdrojů, z toho plyne povinnost přijímat;
  • nemáme žádnou možnost říci „my je nechceme“.

K tomu klasická omáčka o nutnosti pomáhat i na místě, ale jelikož toto říká (bez větších detailů, protože právě v těchto detailech se skrývají vnitřní rozpory) skoro každý, nedá se říci, že by šlo o význačný bod rozhovoru.

Doprovodný informační rámeček pak uvádí, že Světová banka varuje před 140 miliony klimatických uprchlíků do roku 2050. Přijde mi to jako nízký odhad. Jenom ten Bangladéš, který je v rozhovoru Racketeovou zmiňován jako příklad země trpící klimatickou změnou, bude mít tou dobou odhadem 230-250 milionů obyvatel. A to je jen jedna z mnoha zemí, jejíž velkoměsta leží pár metrů nad mořem.    

Mno, tolik Carole Racketeová ve vlastních slovech. Upřímný tón rozhovoru vítám, protože se aspoň nebudu muset tahat s odpůrci o to, zda té paní jde jen o záchranu životů na moři či ne. Sama říká, že jde o podstatně širší záměr, půlmilionem lidí v Libyi „okamžitě“ počínaje a blíže neurčeným množstvím klimatických běženců „samozřejmě“ pokračuje. O fázi „konče“ raději ani nechci přemýšlet.

Dumal jsem nějakou dobu nad tím, jak tenhle názor, navíc podpořený aktivní snahou o implementaci vlastními silami, pojmenovat. Nejde jej totiž odbýt slovem „šílenství“. Pravý šílenec by říkal, že mu k pobřeží Libye nařídili vyplout vesmírní telepati ze Saturnových prstenců. To není ten případ; though this be madness, yet there is method in’tříká se v Hamletovi, oné slavné hře, kterou její zákeřný bílý „autor“ samozřejmě ve skutečnosti jen ukradl z Afriky. V tomhle šílenství je metoda.

(A ta poznámka o ukradení Hamleta z Afriky byl sarkasmus, kdyby to někdo náhodou nepoznal a chtěl tím doplnit osnovy postmoderního literárního kurzu. Dneska už opravdu nevíte.)

Dlouho jsem nemohl na nic přijít. Až teprve před hodinou, v náručí tramvaje mířící k nádraží Ostrava-Svinov, mě osvítila inspirace. Docela dobrým pojmenováním pro takovou ideu a její realizaci je morální kamikaze.

Kamikaze proto, že kdyby se záměr měl povést v úplném zamýšleném rozsahu, skončí masakrem všech zúčastněných. Dostalo-li by se byť jen deset procent „klimatických uprchlíků“ ze Sahelu, Blízkého východu, Indického poloostrova či rovníkové Afriky do Evropy, šlo by o stěhování národů větší než to, které kdysi ukončilo existenci západořímské říše; o sto procentech ani nemluvě.

Výrazem „kamikaze“ zároveň vystihujeme ofenzivní charakter páně kapitánčina počínání. Řečeno slovy Pepy, pivního uprchlíka z restaurace Na Kovárně (utekl od pípy s Gambrinusem k výčepu, který poskytuje větší kvalitu): „Ta se s tím nesere!“    

Nu a morální proto, že hlavním hybatelem věci není Jehova, Alláh, Hačimanani bezbřehá úcta k císaři (tennó), ale morální absolutismus, druh náboženství bez konkrétní deity. Pro střízlivé a pragmatické Čechy těžko pochopitelný koncept, jehož vyznavače máme tendenci vnímat jako kolegy slavného guru Járy, zvaného též Nadsamec Óm, ale který má ve státech jako Německo a Švédsko nezanedbatelný vliv na politické úrovni.

Pokud nemluvíte německy, zkuste si prohnat ten rozhovor z Bildu překladačem do angličtiny či do češtiny; zjistíte, že by to stejně dobře mohlo být kázání. Takhle to je, toto je povinnost, tohle musíme, o tom se nediskutuje, hotovo. Deklarace víry, nikoliv materiál k politické debatě.

Za poznámku stojí, že původní japonské kamikaze byla za druhé světové války neúspěšná taktika. Vzbuzovala v Američanech hrůzu, ale ne takovou, aby se dali na útěk z boje. Byl to ten druhý druh hrůzy, který pak v praxi sklouzává ke krutosti vůči zajatcům. (Ne, že by se Japonci chtěli moc vzdávat.)

Také v tomhle případě se domnívám, že taktika je kontraproduktivní. Bude-li italská vláda chtít posílit svoji zamítavou pozici ve věci migrace ze severní Afriky, tak stačí, aby tenhle rozhovor z Bildu přeložila do italštiny a rozeslala všem občanům do mailových schránek. Ani komentovat jej nijak nemusí.

 

Autor: Marian Kechlibar

kechlibar.net

Marian Kechlibar je autorem knihy Zapomenuté příběhy, kterou si můžete zakoupit u něj na e-shopu za 250 Kč. V předprodeji je již rovněž druhý díl, Zapomenuté příběhy 2, který vyjde v polovině května 2019

kechlibar2

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace