Na hořící lodi jsem vyprávěl v několika jazycích vtipy, říká v rozhovoru pro Security magazín slavný cestovatel Miloslav Stingl

V pondělí zemřel ve věku 89 let slavný cestovatel a etnograf Miloslav Stingl. Ten byl nejen v České republice, ale také v zahraničí pojem. Navštívil více než 150 zemí po celém světě a napsal 43 knih, které byly přeloženy do 35 jazyků. Jeho profesní vášní se stali indiáni a tichomořské národy. Mimořádně publikujeme dva roky starý rozhovor se vzácně skromným člověkem, kterého neopouštěl ani v téměř 90 letech pověstný smysl pro humor. V interview pro Security magazín se Stingl rozhovořil mimo jiné o tom, kdy mu šlo o život a jestli na naší planetě existuje skutečný ,,ráj na zemi".

Pane Stingle, kdy se ve Vás probudila cestovatelská vášeň?

To už bylo asi ve čtyřech nebo pěti letech. Mám na to dokonce svědkyni, je jí asi 95 let. Každopádně ta byla u toho, když jsem svým rodičům vykládal, že pojedu kolem světa. Moji rodiče ale byli natolik rozumní, že to pětiletému klukovi nerozmlouvali. Dítě v tomto věku totiž může mít hodně přání, někdo chce být například popelářem, někdo touží řídit tramvaj, ale já jsem řekl, že budu jezdit kolem světa. Rodiče si však mysleli, že z toho vyrostu. Naučil jsem asi ve čtyřech letech číst a začal číst mayovky. Odborně sice nebyly na výši, ale pro mě to byly velmi zajímavé knihy. A právě ty mě inspirovaly k mému přednostnímu zájmu o indiány.

Procestoval jste zhruba 150 zemí, kde se Vám líbilo nejvíce a na návštěvu které země byste nejraději zapomněl?

Možná to bude znít dnes jako ,,sprosté" slovo, ale já jsem opravdu vlastenec v tom nejlepším slova smyslu. Každopádně vždy bych chtěl žít v Čechách a i zde zemřít. Ze zemí, které se mi nejvíce líbily kromě nádherných tichomořských ostrovů bych jmenoval Nový Zéland, který má, řekl bych takovou anglickou civilizaci, zároveň je pro mě jako etnologa zajímavé, že tam je 900 000 Polynésanů a Maorů. Už v deseti letech jsem se učil maorsky, což ale byla v té době hloupost, protože nebylo s kým mluvit. Takže z těch více než 150 navštívených zemí bych si vybral právě Nový Zéland. A kam bych nejel? Dost nebezpečné destinace jsou středoafrické či západoafrické státy jako například Burkina Faso či Sierra Leone. Nechci nikoho odrazovat, ale právě některým státům ve střední a západní Africe bych se raději vyhnul.   

Je nějaké místo, které bylo úplně nedotčené lidskou civilizací?

To je z mého pohledu Papua-Nová Guinea, kde žije 800 papuánských kmenů. U některých kmenů žádný běloch ještě nikdy nebyl. Já jsem měl možnost jako první běloch některé tyto kmeny skutečně navštívil. Zajímavé bylo, že u vybraných kmenů ještě dožíval kanibalismus. Sám jsem toho byl svědkem. Například Šalamounovy ostrovy se do 19. století nazývaly CannibalIslands (Kanibalské ostrovy). Kdybych měl jet v mém pokročilém věku ještě na nějakou expedici, tak bych zkoumal právě tyto kmeny, protože některé z nich jsou ještě prakticky ,,nedotčené".

A existuje z Vašeho pohledu nějaký skutečný ,,ráj na zemi"?

Myslím si, že jsou to opět některé ostrovy v Tichomoří. Já jsem vydal knihu Ostrovy krásy, lásky a lidojedů. Zejména přírodní krásy těchto ostrovů jsou něčím, co bychom mohli opravdu nazvat rájem na zemi.

Jste jediným českým čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú. Vaše indiánské jméno znělo Okima - ,,ten, který vede". Má toto jméno nějakou hlubší symboliku zvýrazňující nějakou Vaši vlastnost?

Vyjadřuje to fakt, že bych pro indiány byl docela dobrým vůdcem. U nás má slovo vůdce negativní souvislosti, nicméně já jsem jim v řadě ohledů poskytoval pomoc. Dělal jsem jim jakéhosi právního poradce, protože jsem mimo jiné vystudoval mezinárodní právo, a také ekonomického poradce. Byl jsem tak pro ně ,,ideální vůdce", protože indiáni nežijí ve vzduchoprázdnu, potřebují být ve styku s vnějším světem a samozřejmě nějak ekonomicky s ním spolupracovat.

Jak těžké je pro Evropana získat si důvěru nejen Indiánů, ale i dalších, z našeho pohledu ,,divokých" etnik?

To je základní otázka. Já totiž přicházím někam, kam mě nikdo předtím nepozval a mám ještě k tomu bílou pleť. Vypracoval jsem si takovou svou metodu, kterou jsem nazval ,,diplomatický protokol cestovatele". Já jsem to dělal tak, že jsem se nejprve snažil navázat kontakt s dětmi . V některých oblastech Polynésie navíc nejsou děti jen svých rodičů, ale vlastně celé tamější komunity. Natáčel jsem proto děti na kameru, a snažil jsem se je nějakým způsobem upoutat. Základním způsobem kontaktu je potom jazyk. Mám proto vždy připravený slovníček obsahující základní slova, jako je spát, jíst pít a další. Tento slovník mám v hlavě uložený a vždy se mi na určitém místě vybaví.

Je nějaký kmen či národ, který je podobný svou mentalitou právě Čechům?

Zřejmě by to byli Kubánci, Jednu z vlastností, kterou by člověk měl mít, je určitě humor. Já jsem žil dlouhou dobu na Kubě, kde shodou okolností studuje můj syn. Kubánci se velmi rádi smějí, rádi se milují a rádi nic nedělají. A z kmenů bych jmenoval indiány, protože umějí držet slovo a nedělají podrazy. Navíc drží pospolu, protože se mají navzájem rádi, a to je mi sympatické.

Šlo Vám v nějaké exotické zemi o bezprostředně o život?  

Řeknu vám to jinak. Já dostávám spoustu dopisů od lidí, kteří mě žádají, ať je vezmu na expedici, že se ničeho nebojí. Pokud to myslí vážně, tak je to nejhorší, protože při těchto cestách se vám může samozřejmě něco přihodit tak, jako se přihodilo mně. Vždy vám totiž hrozí nebezpečí. S čím musí člověk počítat, a co mě postihlo jako první, byla malárie. Ale řeknu vám, kdy mě šlo o život. Byl jsem na cestě lodí z Austrálie do Evropy a na té lodi vypukl požár. Vyběhl jsem na palubu a díval jsem se s ostatními, jak šlehají plameny. Lodi ještě k tomu shořel motor a plameny zničily i lednice, takže nebylo co jíst. A představte si ještě, že jsme se nacházeli v pětačtyřicetistupňovém horku. Zvlášť nepříjemné pak bylo, že na palubě byly jen dvě toalety na několik set pasažérů. Abych odlehčil vážnost situace, tak jsem ostatním vyprávěl v několika jazycích vtipy.

Musí mít člověk v nějaké zvláštní dovednosti či schopnosti, aby dokázal nějakou dobu mezi ,,divokými" kmeny přežít?

Musíte tam jet v první řadě důkladně připravený. Když bych vyrazil někam do exotické země, kde žijí kmeny, snažil bych se o něm zjistit co nejvíce informací. Většinou jsou nejvhodnějším kontaktem misionáři, protože tam žijí dlouhodobě a umí místní jazyk. Pak je důležité se samozřejmě nechat očkovat na všechny možné choroby a jet v celkově dobrém zdravotním stavu. Člověk by měl být také optimistou, když tam jede a nepodléhat skepsi, když ho místní obyvatelé hned nepřijmou. A samozřejmě je důležité mít smysl pro humor.

V srpnu 1968, kdy došlo k okupaci Československa vojsky Varšavského paktu, Vám bylo nabízeno prestižní a lukrativní angažmá na americké univerzitě. Vy jste však odmítl s tím, že jste se narodil v Československu a jste vlastenec. Domníváte se, že je ještě vlastenectví dnes živé, nebo se spíš už do dnešní společnosti nehodí?

Řekl bych, že se spíše vytrácí. Vlastenectví není to, když vyhrajeme v hokeji a sejdeme se na Staroměstském náměstí, ale vlastenectví musí být každodenní. A v cizině jsem na to hrdý. Když jsem měl český fotoaparát, tak jsem každému říkal, že je náš, tedy český. Když jedu ve škodovce, tak říkám, že vznikla u nás. Snažím se v zahraničí Českou republiku propagovat.

V jednom z rozhovorů váš cestovatelský kolega Miroslav Zikmund řekl, že mizí ze společnosti skromnost, protože zdánlivě je všeho dost. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že jsme materiálně saturováni. To se nedá absolutně srovnávat s dobou před rokem 1989. Když si chci koupit Rolls-Royce, tak když mám na něj peníze, už v něm za dvě hodiny jezdím. V materiálním ohledu jsme nesmírně pokročili. Naše životní úroveň předběhla Řecko či Portugalsko. My si stále na něco stěžujeme, ale ten, kdo si dokáže vzpomenout na dobu před rokem 1989, tak by mi dal za pravdu, že jsme se měli mnohem hůř, což ostatně dokazují statistiky. Mám také v poslední době pocit, že pro mnoho lidí je životním principem nespokojenost. Když jsem jel před nějakou dobou v tramvaji, tak tam každý na někoho nadával.

Hojně se v dnešní době hovoří o možném kolapsu naší civilizace důsledkem mnoha faktorů. Egyptolog Miroslav Bárta v našem rozhovoru řekl, že ,,kolaps civilizace přichází rychle, ale cesta k němu je dlouhá". Sdílíte také toto tvrzení?

Tady bych vyšel ze svých vědeckých poznatků. Existovaly dvě civilizace, které mě velice zajímaly, a které se zhroutily. Jednou z nich jsou Mayové, nesporně největší civilizace staré Ameriky, a o níž jsem napsal knihu. Jejich civilizace se zhroutila, ale my vlastně nevíme proč. Možná to byla přelidněnost, nedostatek zemědělské půdy nebo vpád cizího vojska, těžko říct. Existují desítky možných důvodů a já osobně o příčinách přemýšlím dvacet let. Druhá civilizace, která zanikla, žila na Velikonočním ostrově. Je zajímavé, že jediná znala v Tichomoří písmo. A stejně jako u Mayů se najednou i tato civilizace zhroutila. U obou těchto civilizacích není možné určit jednoznačný důvod jejich pádu. A pokud Miroslav Bárta hovoří o tom, že cesta ke kolapsu civilizace je dlouhá, tak bych to přirovnal ke stavu, kdy máte v těle virus, který se také nějakou dobu vyvíjí, než naplno propukne.

A domníváte se, že současné vládní elity si uvědomují, že kolaps civilizace může jednou nastat i díky nim?

Tak na to vám nedokážu odpovědět, to je spíše otázka pro nějakého futurologa či prognostika.

V několika rozhovorech jste zmínil, že jste věřil v multikulturalismus. Umíte si vysvětlit, jak je možné, že tento koncept v západní Evropě selhává? A proč to relativně dobře funguje ve Spojených státech?

Já bych začal Spojenými státy. Kromě indiánů jsou tam vlastně všichni přistěhovalci. Já jsem působil na několika amerických univerzitách, například v texaském Austinu či New Yorku. Kdybych zde žil trvale, tak bych byl také přistěhovalec a mým sousedem by mohl být například Číňan či jiný příslušník národa. Fungovalo by to na principu tzv. tavicího kotlíku (melting pot), jak této asimilaci přistěhovalců Američané říkají. A proč to nefunguje v západní Evropě? Možná je to v tom, že my Evropané jsme daleko víc ukotvenější v historii. Například Francouzi už jsou od doby merovejských králů, tedy nějakých 1 600 let identickým národem.

Lidstvo a migrace patřila po desítky, možná stovky tisíce let k sobě. Formovala národy a státy. Myslíte si, že má význam i v dnešní době a v budoucnu?

Na to je dvojí odpověď, migrace je a bude, protože to je objektivní jev. Na druhé straně to vyvolává a působí řadu problémů. Kdybych si dnes večer pustil televizi, tak tam určitě budou informovat o nějakém problému s migrací.

Bude svět za za několik set let vypadat z hlediska osídlení jinak než ten dnešní?

To je opět futurologická otázka. Každopádně nás bude na této planetě víc a možná s tím bude spojeno více problémů. Hluboce však věřím, že lidstvo bude natolik moudré, že nebude možné přelidnění řešit tím, že jedni budou likvidovat druhé. A pak bych také řekl, že jedním z největších nepřátel lidstva je rasismus. Protože pokud bude třeba moc Turků, tak budeme nenávidět Turky, pokud bude příliš mnoho indiánů, tak budeme nenávidět zase je.

,,Když jsem procházel rozvalinami jediného známého mayského přístavu Tulum, přemýšlel jste, proč si tak vzdělaný a schopný národ nepodmanil moře." Jaký rozdíl je mezi indiánskými civilizacemi a třeba Maory, kteří cestovali Pacifikem tisíce kilometrů?

Já jsem napsal knihu o Incích a kulturách, které žily před nimi. A Inkové mají příběh, že se vypravili na moře asi tisíc kilometrů od Peru. Mně to geograficky odpovídá tak, že by se dostali ke Galapágám. Podle mě tak není pravdou, že by nedokázali plout. Poukázal bych také na jednu studii Thora Heyerdahla o tom, jak indiáni pluli mořem. Heyerdahl se dokonce domníval, že Havaj byla objevena indiány z pevniny.

Máte ještě nějaký nesplněný cestovatelský sen?

Ještě jsem nebyl v Kladně (smích). Láká mě ještě návrat na již zmíněné tichomořské ostrovy. Ale přece jen už mám nějaký věk a tyto cesty jsou náročné. A pak je tady ještě další problém. Já jsem na své výpravy vždy jezdil sám na rozdíl třeba od Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Když se jednomu z nich něco stalo, tak mu druhý mohl pomoci. Mně stačí, abych si třeba vymkl kotník a nikdo by mi nemusel pomoci.

S Vaším spolupracovníkem Adamem Chroustem jste pracovali čtyři roky na rozsáhlé biografii nazvané Miloslav Stingl. Biografie cestovatelské legendy. Jaké zajímavosti kromě známějších faktů může čtenář v této hutné biografii najít?

V prvé řadě je velkou zásluhou mého spolupracovníka Adama Chrousta, že kniha vůbec vznikla. O mně chtělo napsat biografii mnoho lidí, ale nešlo zde o mně osobně, ale spíše o můj příběh. Musím říct, že ta kniha má i velký čtenářský úspěch, protože se jí prodalo zatím asi 11 000 kusů. V knize je asi 500 fotografií a jsou tam věci, k nimž by se člověk normálně nedostal. Je tam dokonce i můj dopis, který jsem psal jako čtyřletý Ježíškovi, kde ho už tehdy žádám o mapy, atlas a 1 500 korun na cestu. Nebýt snahy Adama Chrousta, který pracoval intenzivně na knize tisíce hodin, tak by tyto materiály neměl čtenář možnost nikdy vidět. Adam Chroust: Ta kniha je unikátní v tom, že jako první kombinuje text ze všech 43 knih pana Stingla s jeho autentickými a nikdy nezveřejněnými zážitky. Je tam linie života pana Stingla, který se vyjadřuje k nejzajímavějším momentům jeho života a v knize jsou obsaženy rovněž výběry pasáží ze všech 43 knih, které pan Stingl psal. Dozvíte se detaily o tom, co pan Stingl psal, jak vznikaly jeho knihy, jak se pan Stingl do zahraničí dostal a další zajímavosti.

Připravujete ještě nějakou další Vaši knihu? Pokud ano, na jaké téma?

Něco mám rozepsáno, ale zde platí: neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Téma si každopádně nechám pro sebe, to vám neprozradím. Nicméně psaní mě stále velmi baví a není v tom ekonomický motiv. Čtenáři si mé knihy stále kupují a v zahraničí se také vydávají. Psaní je pro mě ryzí potěšení.

 

Nepřehlédněte na Security magazínu:  Defence  - tanky, lodě,  letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více