Autor fotografie: Pixabay|Popisek: Ilustrační obrázek
V Senátu Parlamentu České republiky se krátí lhůta na projednání důležitého návrhu zákona, který se ve svém důsledku týká oblasti veřejného zdravotního systému i bezpečnosti, a to zejména v souvislosti s migrací. Jde o návrh zákona, kterým se mění především zákon o azylu a zákon o pobytu cizinců na území České republiky. Norma, předložená ministrem vnitra a schválená Sněmovnou ve třetím čtení 19. dubna, se na první pohled tváří jako transpozice evropského práva. Zahrnuje však nad rámec povinné transpozice pasáž o zahrnutí dětí do 18 let věku cizinců s dlouhodobým pobytem z třetích zemí do veřejného zdravotního pojištění.
Podle kritiků návrhu zákona se jedná o zásadní a bezprecedentní narušení principu veřejného zdravotního pojištění jako takového, založeného na trvalé příslušnosti k České republice a to občanstvím, trvalým pobytem nebo zaměstnáním u zaměstnavatele se sídlem v České republice. Přitom podle rozsudku Ústavního soudu z roku 2017 cizinci z třetích zemí nemají nárok na bezplatnou zdravotní péči, a nejde o diskriminaci.
Na druhou stranu ale návrh zákona zahrnuje děti cizinců do veřejného zdravotního pojištění s tím, že za tyto děti má hradit pojistné nikoliv stát, ale rodiče, a to nikoliv ve výši platby státních pojištěnců, ale ve výši samoplátců, což je podstatně více. Vzniká skutečně prostor pro diskriminační žalobu, a to konkrétně na rozdílné postavení dětí ve veřejném zdravotním pojištění, a současně samotných cizinců s dlouhodobým pobytem.
Rizika, která návrh zákona přináší, spadají do několika oblastí. Navrhované řešení nereflektuje na riziko tzv. porodní či zdravotní turistiky. Jedinou překážkou nadále bude statut dlouhodobého pobytu. Veřejné zdravotní pojištění je přitom nárokové. Pojištěnec má nárok na péči i v případě, že pojistné není uhrazeno. A tomuto riziku nelze zabránit. U cizinců s dlouhodobým pobytem je riziko nehrazení výrazně vyšší, a naopak úspěšnost vymáhání pojistného u občanů ze třetích zemí (mimo EU) se rovná v praxi nule. Ministerstvo vnitra s tímto návrhem přišlo nadto v době značných schodků státního rozpočtu, a s tím spojené očekávané negativní bilance veřejného zdravotního pojištění a i nadále vysoké inflace.
Kromě toho je návrh zákona v předloženém znění v tomto ohledu v konfliktu s platnou Směrnicí 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Podle ní je na cizincích, aby prokázali, že mají sjednané zdravotní pojištění a nepředstavovali tak zátěž pro členský stát a je jejich povinností prokázat existenci zdravotní pojištění, které kryje všechna rizika běžně krytá státním příslušníkům dotyčného členského státu. Podobně Směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, která stanovuje, že při podání žádosti o sloučení rodiny může dotyčný členský stát požadovat po žadateli, aby prokázal, že osoba usilující o sloučení rodiny má zdravotní pojištění pro sebe a své rodinné příslušníky.
Česká republika by v tomto případě děti cizinců velkoryse a v Evropě ojedinělým způsobem zahrnula do systému veřejného zdravotního pojištění, a de facto z cizích státních příslušníků sňala povinnost prokazovat sjednané zdravotní pojištění. Současně by nebylo možné předejít riziku nedoplatků na zdravotním pojištění, ale péče by byla nároková. Norma v sobě skrývá také technické problémy. Poněkud paradoxně vůbec neřeší provázanost s Ministerstvem vnitra, které, i když hypoteticky zruší dítěti a rodičům dlouhodobý pobyt, dítě bude stále pojištěncem veřejného zdravotního pojištění, a to i kdyby za něj nebylo odváděno pojistné.
Hlasováním ve Sněmovně pominutým rizikem je také odstranění jedné z významných bariér, která chrání Českou republiku před nežádoucí migrací, a to v době, kdy mnohé členské státy otevřeně přiznávají, že migraci a integraci nezvládly a nezvládají a migrační tlaky znovu sílí. Česká republika tímto přístupem jakoby chtěla lákat migranty, resp. jim nabízet výhodu, kterou jim jiné země z dobrých důvodů neposkytují.
Zastánci návrhu argumentují jeho výhodností ve výši 100 milionů korun jako přínosu pro systém veřejného zdravotnictví. Tato cifra, opřená o předpoklad, že rodiče budou za děti platit pojistné ve výši samoplátců, je ale snadno zpochybnitelná jako příliš optimistická. Ministerstvo zdravotnictví k této částce dospělo mechanickým vynásobením hypotetického příjmu za věk 0-18 let, ale děti cizinců s dlouhodobým pobytem tak dlouho v tomto nově ustaveném podivném systému zařazeny nemohou být: budou tam jen do doby získání trvalého pobytu, tedy 5 let, nebo dokud neodcestují. Po získání trvalého pobytu za ně již bude pojistné hradit standardně stát ve výši plateb za státní pojištěnce. V žádném případě nelze počítat, že by tito rodiče za děti platili větší částku po dobu 18 let. Ze zkušeností komerčních pojišťoven plyne, že cizinci s dlouhodobým nedokážou dodržovat měsíční splátky pojištění a je zde až 30% výskyt neplatičů.
Vhodné řešení nabídl poslanec Jan Kuchař (STAN): vyjmout ustanovení o dětech z návrhu zákona o azylu, nechat tento transpoziční zákon projít a tuto problematiku řešit jinde, vhodně v zákoně o pobytu cizinců či jiné vhodné úpravě. Jan Kuchař k tomu Security Magazínu před projednáním novely zákona ve Sněmovně řekl: "Pokud bude někdo utíkat ze své země do Evropy a bude vědět, že pro své dítě získá v České republice nárokovou zdravotní péči, půjde tedy raději do České republiky. Komerční báze, běžná ve všech zemích, má zastropovaný limit na 120 tisíc eur. Já říkám, abychom pojišťování dětí neřešili v azylovém zákoně vůbec, a vyřešme ho v pobytovém zákoně cizinců. Dětem do 18 let lze dát slevu, cokoli, to už je věcí parametrů a věcí politickou. Ale zásadní je, aby šlo o nenárokové pojištění, tedy nebude-li zaplacené, nebude ho možné čerpat. Na rozdíl od veřejného systému. Já vidím jako problém vkládat pojištění cizinců do jiného zákona než do toho pobytového. Pokud chceme mít sjednocenou legislativu, tak nevidím důvod, proč mají být v azylovém zákoně řešeny jen děti do 18 let a ještě jinak než v zákoně pobytovém. Vyřešme to celé správně."
Senát má možnost Sněmovně návrh vrátit a nesystémový prvek může být opraven. Kalkulace výhodnosti návrhu je zjevně nepodložená, a jaké jiné motivy předkladatele k tomuto řešení vedly, je obtížné si představit.
Zdroj: senat.cz; opojisteni.cz