Nechceme Miloše! Nechceme Štěpána!

Nechceme Miloše! Nechceme Štěpána!
Autor fotografie: Autor: en:User:Piercetp, CC BY 2.5|Popisek: 17. listopad 1989
17 / 11 / 2016, 05:15

Že se socialistický blok pomalu rozpadá, a že Reaganův boj proti říši zla slaví úspěchy, se začalo projevovat už v roce 1988. V roce 1989 dorazila svoboda i do NDR, Bulharska a tehdejšího Československa.

Nemá asi cenu popisovat události již stokrát popsané, ale za sebe mohu říct, jak revoluční události probíhaly na Střední průmyslové škole elektrotechnické Na příkopě 16 v Praze. Popravdě řečeno průmyslováci zrovna moc revolucionáři nebyli. Největším projevem odporu proti režimu bylo nevstoupení do SSM, případně nošení kostičkovaných kalhot, což hrozně rozčilovalo tehdejšího soudruha ředitele Mamulu.

Proto asi většina žáků odešla v pátek 17. listopadu 1989 domů a netušila, co se na nedaleké Národní třídě vlastně odehrává. Vyučování ale končilo odpoledne a již někdy okolo 15. hodiny bylo vidět u vstupů do metra na Můstku policejní hlídky.

Přiznám se bez mučení, že jsem vůbec netušil, že ten den se změní historie našeho státu. Stejně jako většina mých spolužáků jsem zamířil domů a posléze poslouchal na rádiu Svobodná Evropa, co že se to vlastně na Národní třídě děje. Někdy před půlnocí se objevuje zpráva o mrtvém studentovi.

O víkendu jsem měl přísný zákaz kamkoliv vyrazit a v pondělí už bylo všechno nejen na naší upjaté škole jinak. Žáci měli sraz v tělocvičně, kam se nás namačkalo mnohem víc, než bylo možné a dorazili herci, kteří vysvětlovali co se děje a o co vlastně na Národní třídě šlo. Jiří Lábus díky návštěvě na naší průmyslovce pro mě najednou získal úplně jiný rozměr. Už to nebyl Rumburak.

Co dalšího utkvělo v paměti? Občanské fórum a veselé placky s jeho logem, návrat Karla Kryla z emigrace, Marta Kubišová na balkónu Melantrichu a hrdost na to, že jsme se otevřeli světu a svět se otevřel nám.

Stálo to za to!

Tagy článku