Autor fotografie: flickr.com (CC BY-SA 2.0) |Popisek: Donald Trump
SM oslovil bezpečnostního analytika a zvláštního korespondenta magazínu MÖNCH Tomáše Chlebečka, jak vidí povolební situaci v USA a jakou mají šance žaloby Donalda Trumpa v dramatické prezidentské volbě, z níž vyšel vítězně Joe Biden. Tato a další související témata jsou náplní aktuálního rozhovoru.
Pane Chlebečku, dramatická prezidentská volba vyslala do Bílého domu Joea Bidena. Jaké faktory podle Vás rozhodly o tom, že Donald Trump je od roku 1992 prvním prezidentem, který neobhájil své křeslo?
Covid-19. Přestože předběžný volební výsledek je zcela jasný a počet získaných volitelů je pro Donalda Trumpa opakem výsledku minulých prezidentských voleb v roce 2016 (232:306, k vítězství nutných 270), byl zároveň neskutečně těsný. Rozdíly v klíčových státech (battleground/swing states) byly mnohdy pouze v řádu statisíců nebo i desetitisíců hlasů, což je vzhledem k velikosti elektorátu (přes 150 milionů odevzdaných hlasů) téměř neuvěřitelné. Musím předeslat, že jsem celoživotní republikán, na rozdíl od prezidenta Trumpa, který postupně vystřídal prakticky všechny možné politické afiliace. Obávám se ale, že bez jeho osobní reakce na pandemii a její ekonomické dopady, která byla katastrofální a ostudná, by byl poměrně hladce znovuzvolen. A tomu po předchozím impeachmentu (pouze třetím v dějinách) nasvědčovalo jen máloco, volební odhady se tedy ukázaly stejně nepřesné jako před čtyřmi lety. Zřejmě i proto, že asi pětina Trumpových voličů svoje preference nedávala najevo. Navíc se mu podařilo získat kolem 10 milionů více hlasů než minule, což je pozoruhodné a varující zároveň.
Mají podle Vás reálnou šanci na úspěch Trumpovy žaloby k soudu na údajně ,,nelegální" korespondenční hlasy, které Bidenovy znatelně pomohly v prezidentské volbě?
Rozhodně nikoli, část jich mezitím byla již zamítnuta a další část dokonce stažena. Letošní dynamika sčítání hlasů byla předem jasná. Vzhledem k disproporční preferenci distančního hlasování mezi demokraty a prezenčního v den voleb mezi republikány bylo zřejmé, že Donald Trump bude během volební noci ve vedení, které se však v klíčových státech bude postupně zmenšovat nebo bude dokonce zvráceno (rudý přízrak). Mimochodem, letošní volby měly nejen historicky největší volební účast (a proporcionálně nejsilnější od roku 1900), ale byly také nejdražší a zřejmě také nejbezpečnější. Republikánská strana však byla velice úspěšná i ve volbách do Kongresu, kde za mimořádně obtížných okolností nakonec zřejmě udrží většinu v Senátu (druhé kolo v Georgii bude až 5. ledna) a zaznamenala také zisky ve Sněmovně reprezentantů. V obou případech šlo o další překvapení. Celý volební proces má však ke konci ještě daleko. Tam, kde jsou výsledky příliš těsné (Georgie), probíhá ze zákona ruční přepočítávání hlasů, a veškeré případné námitky musejí být následně vypořádány. Konečné výsledky mají být k dispozici 8. prosince, aby 14. prosince mohli hlasovat volitelé (electoral college) a nově zvolený Kongres je mohl 6. ledna oficiálně vyhlásit.
Jaké kroky čekáte od Trumpa ve zbývajících měsících, kdy se 20. ledna 2021 ujme funkce Biden?
Naprosto cokoli, již proto, že svoje odmítnutí uznat nepříznivý výsledek i účelovou delegitimizaci volebního procesu a následné právní spory signalizoval dlouhé měsíce dopředu. Rozhodně nelze vyloučit, že se rozhodne omilostnit další osoby ze svého okolí, kteří se kvůli jeho aktivitám dostali do konfliktu se zákonem, nebo se dokonce pokusí o totéž sám pro sebe. Více než kontroverzní milosti Billa Clintona z posledního dne jeho administrativy jsou dosud v živé paměti. Stejně tak se může pokusit naopak na federální úrovni obvinit svoje klíčové rivaly z minulosti i přítomnosti. Pro zajímavost existuje i katastrofický scénář, který je teoreticky v rámci ústavy. Ten předpokládá, že se do procesu vloží Kongres a jednotlivé státy, jejichž většinu ovládají republikánské exekutivy i legislativy. To by mohlo vést až k volbě Trumpa prezidentem v Kongresu, a následně k hluboké a nejen ústavní krizi. To je ovšem pouze hypotetická možnost. Ale nezapomínejme na něj ani po 20. lednu, kdy se stane bývalým prezidentem a členem nejexkluzivnějšího klubu světa (Carter, Clinton, Bush, Obama), navíc s právem kandidovat znovu (2024).
V oblasti národní bezpečnosti jsme se zatím dočkali rozhodnutí o stažení dalších 2 000 amerických vojáků z Afghánistánu a 500 z Iráku ještě do konce jeho mandátu. Je to sice méně a později než si Trump přál, ale přesto to podvazuje možnosti nastupující administrativy, i když Joe Biden sám zastává obdobný názor. Stejně tak Trump usiluje o úplný odchod USA ze Somálska a naopak o zintenzivnění kampaně proti Íránu a jeho regionálním spojencům. Větším problémem je však proces samotného předání moci (transition), který vzhledem k situaci ani zdaleka neprobíhá standardním způsobem. Joe Biden má jako zvolený prezident nárok na federálně financovaný úřad, přístup k vládním agenturám a zpravodajským informacím, bezpečnostním prověrkám pro svůj personál a politickou koordinaci se stávající administrativou. Nic z toho však reálně k dispozici nemá. Transition je i za normálních okolností pro USA obdobím mimořádné zranitelnosti, ale vůbec poprvé je tato reálná bezpečnostní hrozba dílem rozmaru jednotlivce.
Zatím to vypadá, že Trump si po volbě spíše vyřizuje účty, zaměřil se na Pentagon. Propustil ministra obrany Marka Espera a další vysoké představitele ministerstva obrany. Stojí za těmito kroky nějaké hlubší příčiny, které mají původ už před volbou, nebo jde o důsledek psychicky nestrávené porážky, či pomstu ,,neloajálním“?
Jedná se o kombinaci všech těchto faktorů. Mark Esper odvedl vzhledem k okolnostem vynikající práci, včetně velmi dobré reakce na pandemii covid-19, ale dočkal se za to jen propuštění na twitteru. Bohužel se stal terčem prezidentova výsměchu (přezdívky “Yesper” a “Esperanto”) a nevraživosti poté, co v červnu rozhodně odmítl byť i jen uvažovat o nasazení aktivních ozbrojených sil k potlačení demonstrací reagujících na domácí rasové problémy. Ministr Esper byl na odchodu již před volbami a byl by vyměněn i v případě Trumpova vítězství, a jeho propuštění vzápětí následovala rezignace dvou podtajemníků Pentagonu (nejvyšší úroveň náměstků ministra). Navíc ho ve funkci nenahradil viceministr obrany David Norquist, ale Chris Miller, pro kterého je to již čtvrtý úřad v letošním roce. Změna v čele Pentagonu po prohraných volbách je zcela bezprecedentní, stejně jako dva Senátem schválení a další čtyři úřadující ministři obrany během jediného prezidentského mandátu. Pro úplnost, stejný osud stihl i vedoucí představitele dalších federálních úřadů, jako jsou ministerstvo vnitřní bezpečnosti (DHS), NNSA (jaderné zbraně), FERC (regulátor energetiky), USAID (rozvojová pomoc) a nejnověji také CISA (kybernetická bezpečnost). A další mohou brzy následovat, již delší dobu se spekuluje o velmi nejisté pozici ředitelů FBI a CIA.
Joe Biden - Trumpův pokořitel a od 20. ledna 2021 nový prezident USA
Jak hodnotit čtyřletou Trumpovu éru? Co považujete za jeho největší úspěch, a naopak, co se dosluhujícímu šéfovi Bílého domu nepodařilo?
Způsob, jakým Donald Trump prezidentský úřad po celé funkční období zastával, když legitimizoval nejrůznější extremistické postoje i konspirační teorie a zároveň soustavně zpochybňoval demokratické procesy i instituce, je zcela zavrženíhodný. Doslova v přímém přenosu prokázal nad veškerou pochybnost, že nikdy nebyl hoden žádné veřejné funkce, ani ji není schopen vykonávat. Odkaz každé americké administrativy je však mnohem komplexnější než osobnost toho kterého prezidenta. Mezi největší neúspěchy patří opuštění multilaterálních obchodních dohod TPP v Tichomoří a TTIP v Evropě, které jen posílily antiamerické tendence v EU a pozici Číny, hlavního amerického rivala. Tři summity se Severní Koreou skončily naprostým krachem, tato země naopak výrazně posílila svůj jaderný potenciál. Ani letošní dohoda s afghánským Tálibánem nepřinesla pokles násilí v zemi, právě naopak. Série chaotických a nekoordinovaných pokusů o radikální omezení americké vojenské přítomnosti v krizových regionech (Afghánistán, Irák, Sýrie) jen zbytečně znejistily americké spojence a naopak povzbudily protivníky. Soustavné podrývání autority vlastní zpravodajské komunity a nepochopitelná Trumpova afinita k Putinově Rusku včetně skandálu kolem pomoci Ukrajině měly demoralizující účinek a byly důvodem jeho impeachmentu. Neprodloužení smlouvy New START (podepsané v dubnu 2010 v Praze), poslední platné bilaterální rusko-americké smlouvy o jaderných zbraních, která vyprší pouhé dva týdny po 20. lednu, je pochybné. Pokus o zapojení Číny do tohoto procesu byl jen zbožným přáním předem odsouzeným k nezdaru. Také vypjatá prezidentova rétorika vůči americkým spojencům byla nejenom naprosto nepřijatelná, ale především kontraproduktivní.
Jednoznačně největším úspěchem Trumpovy administrativy je určitá renesance v oblasti obrany jako důsledek konzistentních investic do rozpočtů Pentagonu, i když ne vždy v souladu s deklarovanými prioritami. Jejich součástí bylo také zřízení US Space Force a zpracování série pozoruhodných strategických dokumentů v oblasi národní bezpečnosti, obrany, jaderných zbraní a protiraketové obrany. Vypovězení bilaterální smlouvy INF o střelách středního a krátkého doletu, kterou Rusko dlouhodobě porušovalo, do budoucna uvolnilo USA ruce ve vztahu k Číně. Globální americkou protiteroristickou kampaň v uplynulých čtyřech letech nelze než označit jako velmi úspěšnou. Připravenost opakovaně vojensky zasáhnout proti Sýrii kvůli jejímu bezostyšnému používání chemických zbraní byla významným rozdílem proti předchozí Obamově administrativě. Také soustavný tlak na asijské i evropské spojence ohledně spravedlivějšího sdílení nákladů na jejich obranu objektivně přinesl určité výsledky. Tvrdý ekonomický tlak na Severní Koreu a Írán přivedl oba tyto totalitní režimy na okraj propasti. Vypovězení jaderné dohody s Íránem (JCPOA), která nebyla udržitelná a jíž Írán nedodržuje, dává nastupující administrativě a evropským spojencům možnost pokusit se o nové vyjednávání.
Dočkaly se USA v osobě Bidena předvídatelnějšího prezidenta? A co mají od něho Američané očekávat, například ve vztahu k Rusku nebo Číně?
Zcela jednoznačně, Joe Biden v Bílém domě je známkou normalizace situace a dobrou zprávou pro americké spojence po celém světě. Logicky by se dal předpokládat mnohem asertivnější přístup k Rusku a naopak méně konfrontační vůči Číně. Nicméně prodloužení smlouvy New START je za daných okolností prakticky jisté. Na Bidenově administrativě bude také vyjednávání následné smlouvy o jaderných zbraních, která ji nahradí. Dalo by se také předpokládat znovunastolení otázky obchodních dohod TTIP a TPP, zejména po vytvoření nového regionálního bloku RCEP v Asii iniciovaného Čínou.
Biden se nechal slyšet, že některé exekutivní příkazy z Trumpovy éry zruší, například USA mají znovu přistoupit k pařížské dohodě o ochraně klimatu, vrátit se do světové zdravotnické organizace WHO. Lze tyto kroky vnímat jako snahu o jakési trvalé zúčtování s Trumpovou érou?
Samozřejmě, ale nezapomínejme, že podobný postup je běžnou praxí při střídání politických stran u moci v Bílém domě. Pokud zůstaneme jen v období po skončení studené války, situace v letech 1993 (Clinton), 2001 (Bush), 2009 (Obama) i 2017 (Trump) byla obdobná, jen rétorika je stále více konfrontační. Mimochodem, pařížská klimatická dohoda nepředstavuje nic převratného, jedná se jen o nejmenší společný jmenovatel, a WHO se za současné globální pandemie příliš nevyznamenala, právě naopak. V těchto konkrétních případech se jedná spíše o symboliku než o obsah, ale Bidenova administratativa se obecně bude snažit o multilateralismus všude tam, kde je to možné. Evropa by si však měla uvědomit, že multilateralismus není samoúčelným cílem, ale jedním z prostředků pro prosazování svých zájmů.
Trump trval na tom, aby se spojenci v rámci NATO více finančně angažovali. Jaký bude podle Vás Bidenův postoj v otázce výdajů evropských spojenců?
Zcela shodný, stejně jako postoj všech jeho předchůdců. Otázka sdílení nákladů na obranu (burden-sharing) je stará jako NATO samotné a pozice Spojených států je dlouhodobě koherentní a morálně, politicky i ekonomicky zcela opodstatněná. Od skončení druhé světové války letos uplynulo již 75 let. Jak je vůbec možné, že Evropa je stále zcela závislá na vojenských kapacitách USA a NATO nejen pro svoji vlastní obranu, ale také pro zvládání regionálních krizí ve svém blízkém okolí (Bosna, Kosovo, Irák, Sýrie, Libye, Somálsko), a to včetně operací relativně malého rozsahu? Navíc po Brexitu je role NATO ještě důležitější než dosud. Evropané jsou vždy překvapeni, když se USA vydají na cestu unilateralismu, a stěžují si na absenci svého vlivu na ně. Ale když po nich Spojené státy požadují více iniciativy, aktivity a zdrojů, aby se mohli stát skutečnými partnery, většinou se nedostává politické vůle. Trumpova éra ale zřejmě přispěla k tomu, že Evropa konečně procitá z dlouhodobé letargie, jak o tom svědčí i nejnovější záměry německé ministryně obrany Kramp-Karrenbauer. Ze strany Bidenovy administrativy lze naopak očekávat výraznou modifikaci letošního Trumpova rozhodnutí o stažení 12.000 příslušníků ozbrojených sil USA z Německa.