Nemůžeme si to dovolit

Nemůžeme si to dovolit
Popisek: Ilustrační obrázek
20 / 10 / 2016, 12:00

Televizní rozhovor Martina Veselovského s bezpečnostním poradcem izraelské vlády Danem Schueftanem stojí za to. I přesto, že mu v DVTV dali poněkud bulvární nadpis.

Kdo má oči k vidění a uši ke slyšení, běžte tam a dívejte se – těch 20 minut není ztracený čas. Opravdu, slibuji. Vraťte se tam a klikněte na to. Radši vám dám ještě druhý odkaz na to samé video. Přeletěli jste tuto řádku pohledem a už se vám nechce vracet? Tak tady je třetí odkaz na to samé, jen tak pro jistotu.

Tak co, už jste tam konečně byli a shlédli to interview? Výborně, tímto máte povoleno pokračovat v dalším čtení tohoto příspěvku ??

Kdybych měl shrnout obsah celého rozhovoru do jedné věty, zněla by takto. Stávající laxní přístup k migrační krizi si Evropa nemůže dovolit, jinak bude časem po ní.

K této věci mě napadá několik poznámek. První se týká osoby Dana Schueftana samotného.

Takhle vypadá intelektuál, který používá své nadání dobře. Jeho vystupování vzbuzuje respekt, ať už s jeho myšlenkami souhlasíte úplně, částečně nebo vůbec. Schueftan je v celém rozhovoru klidný, věcný, mluví srozumitelným jazykem, nechrlí na obecenstvo žádnou záplavu obskurních akademických pojmů. Nesnaží se na svých znalostech a inteligenci vybudovat dojem morální nadřazenosti nad divákem (srovnejte např. s msgre Halíkem). Má konzistentní základ svého myšlení – realismus – a drží se jej. Nenechá sebou manipulovat. Pokaždé, když se jej moderátor pokusí odvést někam jinam (ve stylu „to je ale hrozné, co říkáte!“), tak jej zdvořile, ale pevně posadí zpátky na planetu Zem.

Evropská intelektuální vrstva si často stěžuje na to, že nemá nejlepší pověst u prostého lidu. A přičítá to všeobecnému buranství moderní společnosti. Myslím si, že to takhle jednoduché není. Každý má přirozený sklon hledat viníka svých neúspěchů někde jinde než u sebe samého. Jenže kolik našich intelektuálů dokáže na obrazovce působit podobně, jako Schueftan? Sem-tam nějaký ano, ale většina mediálně známých osobností to neumí. Pak samozřejmě pověst celého intelektuálního stavu nemůže být dobrá.

Krátká meditace na téma Izrael. Minulý článek jsem zakončil slovy, že lidé obecně dělají rozumné věci až tehdy, vyčerpali-li všechny ostatní možnosti. Stát Izrael je v takové situaci, že už si žádné velké chyby nemůže dovolit. My máme z novin představu, že je to velmoc, ale Izrael je velmocí hlavně z vědeckého a technického hlediska. Geograficky je to značně zranitelný stát. Posuďte sami:

  • většinu země zabírá nehostinná poušť Negev nebo (na severu) hory. Obyvatelné teritorium je asi stejně velké, jako náš Moravskoslezský kraj,
  • ovšem žije na něm 8 milionů lidí, čili hustota osídlení, jakou si tady ani neumíme představit. Což mimo jiné znamená velkou zranitelnost vůči moderním zbraním plošného účinku,
  • žádná strategická hloubka. Na některých místech by se izraelské území dalo přejet od hranic až k moři tankem za hodinu, ne-li rychleji. V případě průšvihu není kam ustupovat,
  • málo pitné vody a zranitelné komunikační cesty (např. Tiranská úžina, do níž dostřelí hned tři arabské státy).
  • všude kolem moře nepřátel. Ani Jordánsko a Egypt, s nimiž Izrael uzavřel formální mírové smlouvy, nejsou žádnými přáteli. Je to chladný mír, jehož hlavním smyslem je zabránit opakování válek každou generaci, ale nic víc.

Pak se není čemu divit, že v izraelském politické myšlení převažuje věcnost a realismus. Bez nich by nepřežili. Proto mají ve vládě poradce, jako je Dan Schueftan.

A na to navazuje třetí myšlenka: proč my je nemáme? Proč izraelskému premiérovi radí Schuftan, kdežto tomu našemu Tomáš Prouza? (A proč je vůbec naším premiérem ten, kdo jím je?) Evropské národy přeci nejsou hloupé. Talentovaných a realistických lidí tu máme dost, ale hledat je musíte převážně v soukromém sektoru, případně ve vědě a výzkumu. Na vládní úroveň je naopak smutek pohledět.

Podívám-li se na naše dnešní vládce, je to konfederace podprůměrných mozků. Vzpomeňte si na právě proběhlou volební kampaň. To byla estráda trapnosti a lidé s akademickými tituly se v ní nevyznamenali o nic více, nežli zpívající „barbíny“. Máme tam nahoře početné shromáždění nekvalitních politiků, a neplatí to zdaleka jen v ČR. Sem-tam se mezi nimi vyskytne šikovný bandita v obleku, který hledí jen na svůj zisk. V poslední době přibývá i u nás v Čechách ještě třetí varianta, totiž ideologičtí fanatici, jejichž hlavním cílem v životě je převychovat lidskou společnost k obrazu svému. Obě později zmíněné kategorie nějaké schopnosti mají, ale používají je destruktivním způsobem.

Proč tomu tak je? Protože je tam volíme. A proč je tam volíme? Protože máme dojem, že si to můžeme dovolit. Mír už tady panuje tak dlouho, že jej považujeme za samozřejmost. Společenská stabilita „prostě je“, sama od sebe. Většina z nás nemá zkušenost s ohrožením země a s nutností se bránit. Naše fyzická existence a bezpečí zdánlivě nezávisí na tom, komu to v nejbližších volbách „hodíme“.

Jedině tak se může stát, že ministrem obrany naší země je herec. V Izraeli by něco takového bylo nemyslitelné, protože to není politická trafika, ale životně důležitý vládní post.

(Odbočka stranou: představte si naopak, že by ministrem kultury byl ustanoven nějaký generál. To by asi české umělecké kruhy nerozdýchaly, z toho by bylo všeobecné povstání. Vojáci jsou poslušní, takže žádné okupační stávky v kasárnách vyhlašovat nebudou, ale jejich pocity vůči takovému vedení jsou nejspíš dost nelichotivé.)

Jenže přijde-li jednoho dne nějaký problém, nebo přímo Problém, může se stát, že naši zemi budou řídit lidé, kteří jej nedokážou ani včas poznat, natož, aby na něj zareagovali. A jelikož to může být uprostřed volebního období, nebude existovat žádná ústavní cesta, jak je nahradit někým jiným.

Pro příklady z reálného světa nemusíme chodit příliš daleko. Bývalý rakouský kancléř Werner Faymann na loňskou migrační krizi totálně nestačil, naštěstí jej vlastní partaj shodila a nahradila o něco schopnějším ex-manažerem Christianem Kernem. Podobně je na tom současný francouzský prezident François Hollande, šedivá úřednická myška, které události posledních dvou let přerostly přes hlavu. Oba jsou aspoň natolik realističtí, že uznali, že na svoji práci nestačí: Faymann se nechal vyměnit a Hollande nebude v příštích volbách kandidovat. Ale někdo jiný se třeba vyměnit nenechá.

Zdroj: Marian Kechlibar

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace