(Ne)promlčitelnost podpory zločinného režimu

(Ne)promlčitelnost podpory zločinného režimu
Autor fotografie: František Dostál, CC BY-SA 4.0
04 / 06 / 2021, 09:00

Podle platného zákona byl předlistopadový režim zločinný. Skutky na jeho podporu mohou být proto z dnešního pohledu považovány za nemravné s různým stupněm závažnosti, popřípadě i za zločinné. Ve Spolkové republice Německo se nacistické zločiny dosud stíhají jako nepromlčitelné.

Nebylo možné, aby celý národ po Vítězném únoru 1948 emigroval. Museli jsme zde zůstat, přizpůsobit se poměrům a s výjimkou hrstky nepředstíraných disidentů každý svým způsobem režim podporovat. I když jsme se snažili napravovat dílčí přehmaty, ve výsledku jsme režim zlidšťovali, tedy podporovali. Ale i tak  většina veřejnosti některá  jednání a jejich nositele dnes odsuzuje, byť starší mravokárci jsou ve skutečnosti v různé míře spoluviníky.

Nejčastějším terčem ostrakizace jsou tajní spolupracovníci StB, jejichž seznamy jsou veřejně dostupné. Mravní odsouzení se šmahem vztahuje na všechny, ač většinou není známo, čím se skutkově provinili. Oporami režimu byly i jiné společenské skupiny, jako pracovníci aparátu KSČ, milicionáři, armádní důstojníci, prokurátoři,  trestní soudci a jiní. Také oni příležitostně šlapali po lidských právech spoluobčanů. Neexistují ale jejich veřejně  dostupné seznamy a media se jimi nezabývají, takže lid obecný nezajímají. Pro většinu těch, kteří začali brát rozum až po Listopadu 1989, jsou proto předlistopadové poměry obtížně srozumitelné.

Téma odpovědnosti za chování v době panování KSČ je stále aktuální. Vyčítá se Andreji Babišovi, že je registrovaný jako tajný spolupracovník StB s tím, že v jeho speciálním případě se jedná o nepromlčitelné provinění (není podstatné, že ostrakizovaný politik se k vědomé spolupráci s StB nehlásí),ač není známo, čím a zda vůbec  spoluobčanům škodil. V těchto dnech se vynořil problém použitelnosti bývalých  vojenských prokurátorů pro vysoké státní funkce. Mluví se o náměstkovi nejvyššího  státního zástupce Igoru Střížovi jako o možném nástupci Pavla Zemana. Je to ale bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, který během poměrně krátké doby působení ve funkci poslal před vojenský soud několik odpíračů služby se zbraní v ruce. Využil své moci, aby trestal spoluobčany za rozhodnutí žít v souladu s  náboženskou vírou a svědomím. Samozřejmě, jednal v souladu s tehdy platným právem (stejně se vymlouvají nacističtí zločinci). Jako právník ale mohl a měl vědět, že jako prokurátor bude sloužit protiprávnímu režimu a bude muset škodit lidem. Přitom jej ale asi nikdo nenutil s pistolí u hlavy, aby přijal nechutné zaměstnání vojenského prokurátora. Jeho jmenování do vysoké státní funkce lze za těchto okolností považovat za popření smyslu Listopadu 1989.

Občané jsou si ve svých právech a povinnostech rovni. Ale hodnocení minulosti Andreje Babiše a Igora Stříže naopak svědčí o nerovnosti.  Zatímco hřích Andreje Babiše je nepromlčitelný, stoupenci jmenování Igora Stříže namítají, že přece jeho působení v odpuzující funkci skončilo před třiceti lety a během následujících třiceti let sloužil poctivě demokratickému režimu. Na rozdíl od Andreje Babiše jsou jeho hříchy promlčeny.

Nepopírám, že je Igor Stříž  zkušený a odborně zdatný státní zástupce. V jeho prospěch lze připomenout čestné jednání v době „války žalobců“, kdy resignací na funkci náměstka vrchního státního zastupitelství vyslovil nesouhlas s rozhodnutím ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, capo di tuti capi justiční mafie, vyhovět návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké na  odvolání z funkce vrchního státního zástupce Ivo Ištvana.  Ale právě jeho minulost pronásledovatele odpíračů jako projev necitelnosti k lidským právům  zpochybňuje jeho právnickou způsobilost k výkonu vysoké státní funkce.

Obvyklé argumentaci ve prospěch Igora Stříže by bylo možné přisvědčit, kdyby nebyla nedůvodným zvýhodněním jedince proti jiným provinilcům.  Jeho provinění je konkrétní, známé, prokazatelné. Odsuzování odpíračů je popřením jejich lidských práv. Naproti tomu v případě Andreje Babiše (kdybychom připustili, že skutečně byl vědomým spolupracovníkem StB) je provinění neurčité, pokud vůbec existuje. Spolupráce byla patrně nezbytnou podmínkou pro vyslání k práci v kapitalistické cizině a jeho činnost nejspíš spočívala v střežení ekonomických zájmů státu.

Pro nerovnost v hodnocení jednotlivců není právní ani morální důvod. Dohodněme se tedy, že za předlistopadovým působením je tlustá čára, zruší se lustrační zákon, zničí se seznamy spolupracovníků StB, avšak hlavně a nadále se nikomu nebude předhazovat služba zločinnému režimu. Pak by bylo vše v pořádku a nemohly by být námitky proti působení pronásledovatele odpíračů ve funkci nejvyššího státního zástupce, zvlášť když v jeho prospěch svědčí i nesporná odborná zdatnost.    

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

Autor: Zdeněk Jemelík

 

Tagy článku

-->