Sněmovní Výbor pro bezpečnost se ztotožnil se třemi ze čtyř pozměňovacích návrhů poslance a veterána vojenských misí AČR Pavla Růžičky a zapracoval je do komplexního pozměňovacího návrhu výboru, v jehož rámcibudou takto také plénu Poslanecké sněmovny výborem doporučeny ke schválení. Zajímal nás názor zástupců střelecké komunity na tyto pozměňovací návrhy a oslovili jsme advokáta a odborníka na zbraňovou legislativu Tomáše Gawrona a také Davida Karáska ze sdružení na ochranu práv majitelů zbraní Lex. Oba jsou mj. aktivními členy pracovní skupiny zřízené při MV pro práci na tzv. velké novele, tedy soustavě zcela nových zákonů, které by měly v budoucnu dnes projednávanou malou novelu plně nahradit. Oba hodnotí přístup poslance Růžičky jako konstruktivní, přínosný a postavený na dobré znalosti problematiky civilního držení zbraní.
Jde jednak o hodnotové ukotvení v současnosti čistě technického zákona. Dále o možnost vlády dojednat reciproční uznávání povolení k nošení zbraně (v našem případě zbrojního průkazu sk. E), čímž se posílí svoboda pohybu osob v rámci EU. Konečně také uložení povinnosti orgánů veřejné moci, aby v případě vynucování zákazu vstupu se zbraní umožnily její zákonné, bezpečné uložení.
První z pozměňovacích návrhů předložených poslancem Růžičkou se může zdát být kosmetickým, ale pro držitele zbraní a pro zájemce o získání zbrojního průkazu má svůj více než symbolický význam. Na úvod zákona o zbraních vkládá větu: „Právo nabývat, držet a nosit zbraň je zaručeno za podmínek stanovených tímto zákonem“. Aktuálně se živě diskutuje novela Listiny základních práv a svobod, které se dosti nepřesně až nesprávně říká "ústavní právo na zbraň". Pozměňovací návrh zákona č. 119 jde v zásadě ve stejném směru, ale přesněji, byť z hlediska hierarchie práva o stupeň níže. Explicitně uvádí právo držet zbraň, tedy právo, kterého dosud díky technickému znění zákona požívali, ale nebylo jednoznačně vyjádřeno, což vedlo k některým interpretačním problémům.
Advokát Tomáš Gawron k tomu uvádí: „Ve správním a soudním výkladu zákona se bohužel dodnes zachoval totalitární přístup „vše je zakázáno, ledaže to bylo povoleno“.To má v praxi neblahý vliv na rozhodovací činnost v oblastech, kde zákon ponechává prostor pro správní uvážení. Nejenže je tento přístup v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, ale neodpovídá ani faktickému nastavení zbraňové legislativy.Tedy že stát v zásadě pouze kontroluje splnění podmínek pro výkon práv v zákoně uvedených, nikoliv že by „vyjímal“ jednotlivé „poddané“ z obecného zákazu. Pozměňovací návrh pana poslance Růžičky je extrémně důležitý v kontextu hlavní části novely předložené Ministerstvem vnitra, kterou se má implementovat zbraňová směrnice, zejména části omezující držení vybraných typů zbraní a střeliva. Tyto unijní vynálezy jsou české zbraňové legislativě naprosto cizí a jejich vnesení do doposud mimořádně funkčního zákona nelze nazvat jinak než jako bastardizaci. Jakkoliv v obecné rovině se může úvodní ustanovení pana poslance Růžičky zdát být pouze symbolické, ve vztahu k novým unijním restrikcím, budou-li schváleny, bude hrát zásadní interpretační roli.“
David Karásek říká: „Podstata problému spočívá v tom, že na jedné straně samozřejmě platí, že co není zákonem zakázáno, to je dovoleno; proti tomu ovšem stojí skutečnost, že nabývání střelných zbraní bez povolení opravdu JE zakázáno zákonem (trestní zákoník – nedovolené ozbrojování). To umožňuje správní výklad v tom smyslu, že zákon o zbraních negarantuje skutečná práva, ale pouze výjimky, které stát uděluje z obecného zákazu. Hodnotové ukotvení tento problém řeší od základu; nelze pak argumentovat výkladem, že držení zbraní není právo, když zákon výslovně říká, že to právo je.“
Směrnice samotná svým důrazem na zpřísnění podmínek legálního nabývání, držení a nošení zbraní s tvrzeným účelem zvýšení bezpečnosti občanů ve vztahu k mezinárodnímu terorismu a organizovanému zločinu, které legálními zbraněmi nedisponují a disponovat z definice nepotřebují, má ve svých nezamýšlených důsledcích tendenci omezovat další práva a svobody zákona dbalých občanů.
Otázku spojenou s jedním ze základních pilířů fungování a vůbec smyslu existence Evropské unie - svobodu pohybu - pak řeší druhý z pozměňovacích návrhů, který byl původně součástí návrhu nového zákona o zbraních.Velmi kritizovaná novelizovaná a předkládanou novelou implementovaná směrnice č. 91/477/EHSumožňuje s EZP překračovat hranice lovcům, sportovním střelcům, případně účastníkům vojensko-historických vzpomínkových akcí. Kromě toho směrniceobsahuje zvláštní ustanovení, které umožňuje na bázi dohod mezi členskými státy podmínky překročení hranic se zbraní rozšířit. Toto „rozšiřující“ ustanovení směrnice z roku 1991 doposud český zákon o zbraních nepřejal, což by měl druhý pozměňovací návrh poslance Pavla Růžičky změnit.
Pozměňovací návrh umožňuje vládě v rámci podzákonného předpisu určit, že cizinci z konkrétní země mající zbrojní oprávnění nosit zbraň by takto mohli dočasně činit i na území České republiky. Přitom by se prokazovali EZP stejně jako sportovní střelci nebo myslivci. Vláda by pochopitelně toto umožnila pouze v případě dojednání recipročního umožnění nošení zbraně českých držitelů v oné zemi.
Kromě praktických dopadů na jednotlivé držitele návrh sleduje také navázání bližší spolupráce na vládní úrovni se státy s obdobnou zbraňovou legislativou, což při posledním projednávání novely směrnice bolestně chybělo.
Očekává se přitom vstřícný reciproční přístup od některých sousedních a blízkých zemí, jejichž zbraňová legislativa není od té české příliš vzdálená, jako je především Polsko nebo Slovensko. Zejména v Polsku došlo k aktivizaci odborné veřejnosti, která se snaží prosadit schválení obdobného ustanovení v místním zákoně o zbraních.
Advokát Tomáš Gawron k tomu dodává: „V praktické rovině by tuto změnu ocenili zejména ti, kdo bydlí v pohraničních oblastech. Pro někoho možná trochu překvapivě by výrazně usnadnila situaci také sportovním střelcům, myslivcům či reenakterům, pro které by odpadla povinnost obstarávat sipísemnou pozvánku na konkrétní soutěž či jinou akci.“
Podle Davida Karáska je to v zásadě taková nabídka ostatním členským státům: pokud oni dovolí našim držitelům legálních zbraní cestovat po jejich území, my to zase dovolíme jejich občanům. „To ustanovení bude samozřejmě zpočátku prázdné, protože má fungovat na základě reciprocity a výslovné dohody. Nicméně někdo musí udělat první krok. Předpokládám, že pokud bude tento bod do našeho zákona zaveden, začnou držitelé zbraní v jiných státech žádat svoje vlády, aby této možnosti využily.“
Třetí pozměňovací návrh poslance Růžičky je sympatický a pozoruhodný tím, že chce uložit povinnost naopak státu, resp. jeho různým dotčeným orgánům. Jde o povinnost umožnit bezpečné a zákonu odpovídající uložení zbraně všude tam, kde orgán veřejné moci v praktické rovině vynucuje zákaz vstupu se zbraní. Tj. kontroluje vstupující osoby prostřednictvím bezpečnostních rámů či osobní prohlídky, návrh se nevztahuje na místa s „běžnými“ zákazovými tabulkami, které nejsou vynucovány.
Nedotčeného člověka by možná ani nenapadlo, že taková povinnost dosud neexistuje, a v důsledku vystavuje držitele zbraní velmi složitým situacím, jejichž řešení mohou být v kolizi s obecným požadavkem bezpečnosti. Téma je příbuzné obecně široce diskutovaným tzv. "gun free" zónám, které ale nemá ambici omezovat či popírat - de facto říká "dobře, nesmím-li sem vstoupit se zbraní, musíte mít možnost zbraň bezpečně uložit."
Jde o problém, s nímž se držitelé zbraní setkávají poměrně často. Advokát Tomáš Gawron vysvětluje: „V současnosti se setkáváme s dvěma druhy nežádoucích situací. V prvním případě může mít držitel tendenci zbraň před vstupem schovat například v automobilu, kde hrozí její krádež a následný přesun do kriminálního prostředí. V druhém může jít o situaci úschovy u samotného orgánu způsobem, který je nesouladný se zákonem, což s sebou taky nese specifická rizika. Samozřejmě, oboje je v současnosti protizákonné, ale pokud například držitel cestoval déle než hodinu na smluvenou schůzku na úřadě a najednou zjistí, že nemá jak zbraň uložit v souladu se zákonem, je v neřešitelné situaci. V praxi už 90% dotčených orgánů tento „nový“ požadavek splňuje, změnu to bude představovat jen pro ty zbývající.“
David Karásek dodává: „Řeší to určitou zvláštní situaci, kdy úřad zákazem vstupu se zbraní a současnou nemožností legálního uložení vlastně brání občanovi ve vstupu do veřejné budovy, což by neměl. To může způsobit problémy nejen občanu, ale ostatně i tomu úřadu – například když je občan předvolán jako svědek k soudu, na výzvu se dostaví v určený čas... a pak se zjistí, že vlastně nesmí dovnitř.“
Citlivý a výborem nepřijatý byl poslední pozměňovací návrh poslance Růžičky, který, zjednodušeně řečeno, chtěl umožnit rodičům, držitelům zbrojního průkazu, aby mohli bez kolize se zákonem učit své děti bezpečné manipulaci se zbraněmi a střelivem bez ohledu na obecnou zákonnou hranici deseti let. Zatímco na výboru se proti návrhu velmi razantně postavili poslanci ODS, již o pár hodin později se na poslance Pavla Růžičku sesypali novináři a prezentovali jej bezmála jako člověka, který chce vychovávat mladistvé lupiče.
Podle Tomáše Gawrona všichni vědí, že řada rodičů v současnosti „desetiletou“ hranici porušuje: „Ostatně to ani správce střelnice nemá jak zkontrolovat, přece nebude po rodičích chtít, aby na střelnici chodili s rodným listem. Víme, že se to ustanovení porušuje, a víme, že je nevymahatelné. A konečně také víme, že je kontraproduktivní. Stejně jako většina rodičů, kteří mají na zahradě bazén, dbá na to, aby děti uměly co nejdřív plavat, rodiče, v jejichž domácnostech jsou zbraně, by měli mít legální možnost je dětem „odtabuizovat“ a tak předcházet nebezpečí případných nehod.Rodiče přece ví lépe než stát, jak své dítě vychovávat, a zda-li je ta správná chvíle v 9. roku nebo 11. Nynější desetiletá hranice v zákoně má asi stejný smysl, jako desetiranné omezení zásobníků – tedy naprosto žádný.“
David Karásek podotýká k potenciálním rizikům učit děti zacházet se zbraněmi dvě věci:
„Za prvé, toto ani žádné jiné ustanovení v zákoně o zbraních nedovoluje rodiči svěřit dítěti zbraň bez dozoru. I když rodič dítě naučí se zbraní bezpečně zacházet, stejně mu nesmí umožnit se zbraní samostatně nakládat. Takže dítě asi těžko někoho přepadne se zbraní, když se k ní samo nedostane.
Za druhé, nejde o výcvik se zbraní, ale výslovně o výcvik v bezpečném zacházení. Analogicky to lze přirovnat k tomu, když rodiče učí dítě zacházet s nožem – také ho neučí, jak někoho pořezat, ale právě jak s tím nožem zacházet tak, aby se nepořezalo.“
Malá novela zákona o zbraních bude v plénu Poslanecké sněmovny projednávána ve středu. Téma zajímá nejširší střeleckou komunitu, která vývoj zbraňové legislativy v návaznosti na přijetí kritizované zbraňové směrnice, ale také například ohledně snah omezit a dokonce zcela zakázat olověné střely, sleduje ve vlastním zájmu velmi pozorně. Pozměňovací návrhy Pavla Růžičky jsou velmi dobrým příkladem konstruktivní poslanecké iniciativy, a pozornost jejich principům bude dobré věnovat také během budoucího procesu přijímání zcela nového zákona o zbraních a souvisejících předpisech.