Popisek: Ilustrační foto
Říká europoslankyně Dita Charanzová v rozhovoru pro LEX - Sdružení na ochranu práv majitelů zbraní.
Server gunlex.cz zveřejnil 27. července rozhovor s europoslankyní Ditou Charanzovou, která se jako stínová zpravodajka podílela na přípravě přijatého návrhu Směrnice o nabývání a držení zbraní a v závěrečném hlasování se zdržela.
Mezi naší střeleckou veřejností to vzbudilo velký ohlas a nevoli. Přestože je tento návrh Parlamentu rozhodně lepší než původní text Komise z loňského roku a určitě přijatelnější než návrh holandského předsednictví schválený v Radě, stále obsahuje několik omezení, která nejsou pro Českou republiku přijatelná.
Zveřejňujeme část tohoto rozhovoru.
Paní poslankyně, jak ta jednání vlastně probíhala?
Směrnice má velkou podporu v celé řadě zemí. To se ukazuje už od samého začátku všech jednání a potvrdilo se to nakonec i při nedávném hlasování v Radě. Nutno říct, že to není jen kvůli politické objednávce, ale i proto, že teroristické útoky ve Francii opravdu odhalily nedostatky uvnitř Unie, černému trhu se zbraněmi se nám tu daří určitě víc, než bychom si přáli. Nemyslím samozřejmě zbraně legálně držené, ty při útocích nefigurovaly, tam problémy opravdu nejsou.
Kde jsou tedy ty problémy, které by směrnice řešit měla?
Například útok v redakci časopisu Charlie Hebdo byl spáchán útočnými puškami, které byly předělané na slepé náboje tak ledabyle, že k jejich zpětné aktivaci na ostré stačilo teroristům pár minut práce s vrtačkou. Patrně totéž se stalo v případě útočníka, který střílel minulý týden v obchodním centru v Mnichově. Masakr v klubu Bataclan byl zase spáchán zbraněmi, které se před lety ztratily z vojenských skladů. Jedna byla dokonce legálně vyvezena z EU do USA a nějakými pokoutnými cestičkami se vrátila zpět. Z toho je naprosto zřejmé, kudy by se měla ubírat naše snaha, aby to mělo smysl: za prvé na technické provedení zbraní znehodnocených a poplašných, aby se zabránilo jejich nelegální konverzi na ostré, a za druhé na zlepšení přehledu o pohybu zbraní, aby nám prostě neunikaly do černé sféry.
Nebylo by lepší se celý návrh pokusit shodit ze stolu a začít znovu?
V téhle fázi projednávání už to bohužel není úplně reálné. Jak jsem říkala, politická vůle přijmout nějaká opatření je opravdu velmi silná. V takové situaci bouchat pěstí do stolu a říkat na všechno „NE, NE, NE“ - to vypadá dobře v médiích, ale skutečné výsledky bývají žalostné. Pravidelně to končívá tak, že když ostatní vidí, že se s vámi nedohodnou, tak se jednoduše dohodnou bez vás. Prostě vás přehlasují. Ve výsledku sice máte u veřejnosti body za tvrdý a charakterní postoj, ale k vyřešení samotného problému nepomůžete. Odhlasované znění je obvykle legislativní paskvil, s kterým pak už nikdo nic nenadělá. Samozřejmě, že pokud finální text, k němuž se po všech dalších jednáních dopracujeme, nebude odpovídat mým představám a budu mít pocit, že může poškozovat české majitelé zbraní či jiné skupiny, ruku pro směrnici nezvednu. Udělat to ale v této fázi jednání by bylo jednak zbytečné a jednak politicky nemotorné, abych tak řekla.
Jak tedy takový návrh přepracovat?
Mnohokrát bylo řečeno, že český zákon o zbraních je mezi nejlepšími na světě a že Evropa by se od nás v tomhle směru měla spíš učit. Pro mne byla pozice stínového zpravodaje výbornou možností to uvést do praxe. Právě proto většina úprav vypadá tak, že se České republiky v podstatě netýkají. Hodně mi v tomhle pomohla hlavní zpravodajka směrnice Vicky Ford, která je z britské strany konzervativců. Preferuje změny co nejmenší, a pokud možno vyzkoušené a ověřené. Když jsem třeba tvrdila, že poloautomatické zbraně vyrobené z automatických není potřeba zakazovat, protože ta přeměna jde udělat tak, aby byla nevratná, a že u nás to máme už přes deset let a funguje to – tak na takové argumenty zpravodajka hodně slyšela.
Takže žádné vyjednávání o kompromisech?
Ale ano, samozřejmě že to bylo vyjednávání o kompromisu. Vždycky je to vyjednávání o kompromisu. Ale držela jsem se toho, že ideální kompromis má vypadat jako náš zákon o zbraních, a v tomto smyslu jsem ústupky nabízela i požadovala. Třeba když se řešilo, že by se mělo omezit držení zbraní kvůli masakrům, které páchají duševně narušení lidé, tak jsem tlačila na to, že by se to mělo řešit zavedením požadavku na zdravotní způsobilost, který u nás už máme.
Nakonec tam ale stejně zůstaly ty dva problematické body – zákaz některých zbraní se sklopnými opěrkami a zákaz samonabíjecích zbraní s kapacitou přes dvacet nábojů.
Ano, a hodně mne mrzí, že mne lidé podezřívají a obviňují, že jsem to odsouhlasila nebo za něco vyměnila. Není to pravda, v těchto dvou bodech jsem byla proti. Totiž, abych to vysvětlila. V některých bodech (a tyto k nim patřily) jsem já a někteří kolegové trvali na odděleném hlasování, byla to cesta, jak zvýšit šanci na to, že neprojdou. Názory tu byly velmi vyostřené i mezi zpravodaji - například Ital a Francouz se drželi zuby nehty toho, že se to musí zakázat, a na druhé straně já a polský kolega jsme trvali na tom, že pro naše země je to nepřijatelné a že se proto jedná o naprosto zásadní pozici. Bohužel, byli jsme přehlasováni. Ale zabojovali jsme.
Ve finálním hlasování jste se ale zdržela.
Ano, a stojím si za tím, že je to takticky správně. Ke schválení stejně musí být většina pro, takže „zdržet se“ je v praxi totéž jako „hlasovat proti.“ Vysílá to ale odlišný signál. Hlas 'proti' obvykle znamená, že dotyčný je rozhodnutý a nemá smysl se s ním dál bavit. Jako stínová zpravodajka jsem v pozici, že povedu další jednání o konečné podobě směrnice. Pro mne tohle byla jediná možná cesta, jak si vytvořit prostor pro prosazování dalších bodů v následných jednáních. Navíc jsem přesvědčena o tom, že tento návrh je o 80 % lepší než ten původní návrh, který v listopadu předložila Komise.
David Karásek
člen představenstva LEX z.s.
.....celý rozhovor zde.