O otrokářství psát nesmíš aneb antiomluva

O otrokářství psát nesmíš aneb antiomluva
07 / 02 / 2019, 11:00

Jak aktivisté šikanují jednu mladou Číňanku a co jim k tomu napsal autor Larry Correia.

Amélie Zhao je dívka z Pekingu, která nyní žije ve Spojených státech amerických. Od dětství toužila stát se spisovatelkou a podle všeho psát umí. Nakladatelství Delacorte Press s ní uzavřelo smlouvu na tři romány v hodnotě 500 000 dolarů. První z nich, „Dědic krve“ (Blood Heir) měl vyjít letos v červnu.

Jenže v románu, odehrávajícím se ve fiktivním světě, funguje otrokářství. Nikoliv na bázi barvy pleti, ale jiné. A to pekelně rozzuřilo černošské aktivisty, kteří autorku obvinili z rasismu a znevažování černé historie. Pod jejich nátlakem se rozhodla, že knihu raději nevydá. (Ještě jeden článek na toto téma, trochu podrobnější.)

To, že aktivisté preventivně dávají jednohvězdičková hodnocení knihám, které ještě ani nevyšly, bohužel není ojedinělé. Výše odkazovaný článek v New York Times popisuje například kauzu autorky Laury Moriarty, jejíž dystopický román „Americké srdce“ se stal terčem několik měsíců trvající šikany za to, že propaguje koncept „bílého zachránce“ – a to jen na základě předběžných recenzí, když kniha samotná ještě nebyla dostupná.

Jak se v článku říká dále:

„Mnoho vydavatelů a autorů si nyní platí „citlivé čtenáře“, kteří prověřují knihy a identifikují v nich škodlivé stereotypy.“

Fuj.

Proč to ale píšu; nejenom kvůli tomu, aby měl český čtenář představu o tom, jak moc řádí v anglosaském světě oni takzvaní SJWs (Social Justice Warriors). Také kvůli tomu, že tentokrát se jim dostalo epické odpovědi od Larryho Correii, amerického autora fantasy, který už má se SJWs hodně zkušeností, patří k jejich oblíbeným terčům, a klade jim systematický odpor, třeba při rozdávání literárních cen.

Correia je opravdový kovář slov a tentokrát vzal na SJWs velmi těžké kladivo. Jeho text se jmenuje „Antiomluva“ a s  radostí jsem jej přeložil. Sám jsem vcelku slušňák, ale Correia nikoliv a tentokrát to kvituji s tichým potěšením.

Dejme tedy slovo Larrymu Correiovi. Je to delší, ale věřte, stojí to za přečtení.

Larry Correia (zdroj: Wikipedia)

 

Poslyšte, Knižní Komunito: Polibte si prdel.

Nejste žádná „komunita“, jste zkurvená rakovina.

Kdo je knižní komunita? Lidi, kteří rádi čtou knihy. Kdežto tyrani, kteří existují ve stavu permanentní uraženosti a jen se třesou na to, umlčovat umělce, jsou odpad.

Kdybyste měli aspoň špetku sebekritiky, styděli byste se za sebe. Ale nemáte. Takže místo toho si navzájem poplácáváte po ramenou za to, že jste zničili kariéru dalšího umělce, umlčeli další hlas, rozdrtili další sny.

Běžte do prdele. Běžte do prdele i se svými citečky. Běžte do prdele se svými směšnými požadavky. Běžte do prdele se svým stavem věčné uraženosti. Vezměte si svoji namyšlenou, arogantní pitomost a nacpěte si ji do zadnice naširoko, vy blbé žoky sraček. Idioti jako vy by měli zkusit nějaké knihy přečíst, místo toho, aby je pálili.

Lidi se občas podivují nad tím, proč kriticky rozebírám „sociálně progresivní“ autorské rady z webových stránek, jako je Huffington Post nebo Tor. Jsou to vždycky rady typu „Nedělejte tohle“, „Nedělejte tamto“ a „Pište, jak chceme, jinak uvidíte.“ Jsou to všechno kraviny. Jsou to červi hodující na zdechlině dinosaura jménem „mainstreamová vydavatelství“.

Kritizuji tyhle články s hloupými radami proto, že pokud dokážu zachránit aspoň jednoho mladého nadějného autora před tím, aby vlezl do vaší mizerné, duši drtící pasti, má to cenu. Mým cílem je odhalit vaše podvody, ukázat, že vy, kteří se snažíte stanovit standardy, jste mamlasi bez koulí a že vaše Každodenní Uraženost je příběh vyprávěný idiotem, se spoustou křiku a zuřivosti, ale bez jakéhokoliv smyslu. Naštěstí už to pochopilo dost lidí. Zjistili, že tyrani nad vámi mají moc jen tehdy, když jim to dovolíte.

Bohužel se zdá, že paní Zhao to nepochopila a nechala vás blbečky, abyste zničili její sny.

Nic nevytváříte. Umíte jenom ničit. Jste mizerní loseři a jako démoni chcete do své mizérie stáhnout všechny ostatní. Dáváte jednohvězdičkové recenze knihám, která ani nevyšly, což daleko více vypovídá o vašich vnitřních problémech než o knihách, které údajně recenzujete.

Tyhle sviňárny vám procházejí jen proto, že většina umělců jsou citlivé duše. Nechtějí urážet lidi, nechtějí urážet jejich city. Jenomže vy jim lžete. Manipulujete jim a zneužíváte je. Jejich umění je vám ukradené, nezáleží vám na tom, pobavit lidi. Je vám jedno, jestli děti čtou, nebo lidé prožívají příjemné chvíle. I tu skupinu, kterou údajně hájíte, máte v paži.

Jediné, o co vám jde, je moc.

Právě proto ta vaše pravidla nedávají smysl. Chcete, dokonce potřebujete, aby je lidé porušovali. Vaše pravidla jsou kupa blábolů, která se mění ze dne na den. Pak nezáleží ani na tom, jestli se vám lidé pokoušejí vyjít vstříc, stejně máte nový materiál k uražení se.

Vy prokletí komunističtí puritáni, polibte si prdel. Čím dříve si společnost uvědomí, že vy, bojovníci za sociální spravedlnost (SJWs), jste jenom sebevražedná slepá ulička, stejně jako hipíci, a všichni se vašim vzteklým scénám začnou smát, tím lépe.

Váš

Larry Correia – autor bestsellerů, který si psaním dobře vydělává na živobytí. Na rozdíl od vás, bezcenní paraziti.

P.S.: Jděte zpátky na Goodreads a napište mi další jednohvězdičkovou recenzí, podělané zombie. Pokaždé, když to uděláte, slušní lidi, kteří vás mají plné zuby, si koupí další moje knihy.

Autorům: S teroristy se nevyjednává.

Bratři a sestry, prosím, neskočte na tenhle podfuk.

Umělci by nikdy neměli dovolit tlupě gaunerů, aby jim říkala, jak mají tvořit. Tímhle směrem leží šílenství a nezáživné, pitomé, nudné knihy, které nikdo nečte.

Těmhle lidem nejde o to, udělat ze světa lepší místo k životu. Nesejde jim na žádné z těch marginalizovaných skupin, které údajně tento týden zrovna reprezentují. Prostě vás chtějí honit jak nadmutou kozu.

Tvrzení, že někdo se baví nevhodným způsobem, je zdrojem jejich síly. Vždycky budou schopni najít někoho, kdo se „baví špatně“.

Jejich pravidla nemají logiku a jsou náladová. Bezpochyby je porušíte.

A TO JE DOBŘE. NASRAT JIM.

Pokud píšete o své kultuře, budou tvrdit, že tím zneviditelňujete jiné. Pokud píšete o jiné kultuře, odsoudí vás za „kulturní apropriaci“. Budou požadovat, abyste při psaní použili nějaký typ postavy, ale když tomu vyhovíte, nevyhnutelně vás osočí, že jste ji napsali „špatně“. „Dobře“  je v tomhle případě pohyblivý terč.

Abych uvedl příklad, v jedné z mých knih byl padouchem charismatický psychopatický kriminálník, který byl zároveň gay. Eddie se stal velmi populární postavou a čtenáři jej zbožňují. Ale Vyjící Opice Sociální Spravedlnosti po mně samozřejmě začaly vřeštět, že mám homosexuálního padoucha a bla bla bla… O pár let později ti samí lidé zorganizovali petici, ve které požadovali, aby z Jokera – charismatického psychopatického kriminálníka – byl gay. Protože prý „reprezentace“.

Nebo jiný, začali na mě útočit, protože jeden z mých románů se odehrával ve světě založeném volně na Indii a jak je to ta strašná „kulturní apropriace“. Až na to, že ta kniha se prodávala velmi dobře a byla populární … v INDII.

Navíc jsou SJWčka neuvěřitelně blbá. Jeden z nich mě péroval za to, že v knize Syn černého meče někdo pojídá rýžové koule a JAK SI LARRY CORREIA DOVOLUJE PŘEDPOKLÁDAT, ŽE VŠECHNY ASIJSKÉ KULTURY JSOU STEJNÉ A MAJÍ RÝŽOVÉ KOULE, FŇŮŮŮŮŮŮŮŮK!!! Našel jsem si pomocí Googlu „indické rýžové koule“ a ukázalo mi to asi dvacet stran lahůdek. Protože, popravdě, každá kultura, která pěstuje rýži, dříve nebo později zjistí, že se ta rýže dá zmáčknout do koule.

Nazvali mě rasistou, protože některé mé postavy z imperiálního Japonska ve 30. letech 20. století byli zloduši (no to by člověk nečekal). Křičeli po mně, protože jsem stvořil postavy, které se v roce 1932 chovaly netolerantně (i když hrdina té části byl černoch, který musel jíst u odděleného stolu). Ale garantuji vám, že kdybych předstíral, že segregace nebo Masakr v Nankingu nikdy neexistovaly, sesypou se na mě taky.

A tak dál, a tak dál, nezáleží na tom, co jste napsali, protože řev nemusí mít hlavu a patu. Budou ječet, ať napíšete cokoliv, i když přitom dělají věcné chyby, i když si vaše hříchy vymysleli, a cokoliv je nasírá dnes, bude je zítra nasírat pravý opak.

Pokud máte takhle nefér hru, jediná vítězná strategie je vůbec se do ní nepouštět.

Sociálně spravedliví blbečci jsou jako malí fracci, kteří sebou hodí na zem v obchodním domě a kopají a řvou a brečí, protože jim máma nechce koupit nějakou hračku.

Nesmíte jim ji koupit, protože příště to udělají znovu. S hysterickým dítětem nemá cenu mluvit. Pokud to není vaše dítě, prostě ho ignorujte a jděte dál. Pokud jej máte na starost, řeknete mu, sklapni, rozmazlenče, nedostaneš nic, protože víš, že kdybych ti ustoupil, příště to schytám zas.

Paní Zhao jim bohužel právě koupila půlku hračkářství.

V tomhle případě řvaly harpyje s fialovými vlasy, že O OTROKÁŘSTVÍ VE FIKTIVNÍM SVĚTĚ SE NESMÍ PSÁT! A autorka řekla, vždyť je to založeno na historii mé vlastní kultury a současných událostech, ale bylo to jedno, hrozný spratek prostě řval NE A NE A NE.

Pokud dáte právo veta každému, kdo se cítí uražený, stoprocentně se někdo urazí. V situaci, kdy „být obětí“ zvyšuje vaše společenské postavení a dodává vám to moc, bude lidí, kteří pokřikují, že jsou uraženi, přebytek. Na faktech nezáleží. Prostě jste náhodné množině blbců dali právo dělat si s vámi, co se jim zachce, a oni to dělat budou, protože jsou to blbci.

Ublížit vám můžou jen tehdy, pokud jim dáte tu možnost, nebo pokud váš vydavatel je bezpáteřní zbabělec, což je zcela jiný problém.

Toto se netýká jen politiky. Nezáleží na tom, kdo po vás ječí, sprostý tyran je sprostý tyran. Nedovolte sprostým tyranům, aby řídili vaše životy. To neplatí jenom v psaní, ale obecně.

Chcete tvořit? Fajn. Tak tvořte. Vytvářejte umění. Dělejte lidem radost. Vyprávějte příběhy, které chcete vyprávět. A pokud se budou lidem líbit, zaplatí vám za to. Což je úplně skvělé.

Váš

Larry Correia, živý důkaz toho, že se nemusíte bát hysterických lynčovacích davů, protože i když o mně fňukali a křičeli ostošest, pořád prodávám knihy.

Konec Correii, už jsem to zase já, Marian Kechlibar.

Amen. K tomu výše psanému není co dodat. Snad jen jedno: postřeh o tom, že podobné taktiky na umělce fungují právě proto, že jsou to citlivé duše, je naprosto přesný.

Correiova odpověď je jediná, které jsou jedinci tvořící twitterový dav hodni.

 

Autor: Marian Kechlibar

kechlibar.net

 

 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace