O zdánlivé zdvořilosti aneb proč by se pálení vlajek trestat nemělo

O zdánlivé zdvořilosti aneb proč by se pálení vlajek trestat nemělo
Autor: pixabay.com
18 / 05 / 2020, 09:00

Novela německého trestního zákona hrozí vězením těm, kdo spálí vlajky jiných států nebo EU.

U našich západních sousedů bude pálení vlajek EU trestné až třemi roky vězení. Totéž se bude týkat i vlajek cizích států, pokud s nimi SRN udržuje diplomatické vztahy. Pro srovnání, řízení auta v opilosti je trestáno nanejvýš jedním rokem a vytváření ozbrojených skupin nanejvýš dvěma roky.

Původním impulsem pro změnu zákona se podle všeho stala propalestinská demonstrace roku 2017, na které účastníci spálili ručně kreslenou izraelskou vlajku. (Vyjádření sociálně demokratického poslance Fechnera na Deutsche Wellezpráva o původním incidentu.) EU není stát, ale do novely byla stejně zahrnuta. Jedinou stranou, která hlasovala proti, byla opoziční AfD.

Považuji toto za velmi špatný nápad a hned řeknu proč.

„Pálení vlajek na veřejnosti nemá s pokojným protestem co do činění,“ citovala stanice Deutsche Welle ministryni spravedlnosti Christine Lambrechtovou. Takový akt rozdmýchává „nenávist, zlobu a agresi“ a uráží city mnoha lidí, dodala s odkazem na případy pálení tureckých či izraelských vlajek při demonstracích v Německu.

IROZHLAS.CZ

Celé to směřování dnešní Evropy k „potlačování projevů nenávisti“ se mi jeví jako mimořádně krátkozraké a autoritářské zároveň.

 

Moje první námitka: jakmile začneme akceptovat myšlenku, že vyspělost či dospělost jedince má být předmětem vyšetřování a represe, ocitáme se na cestě k antiutopii. Na jejím konci stojí klasická ideopolicie po sovětském či čínském vzoru, i když se k tomu vzoru třeba hlásit nebude. Jaký byl váš záměr, když jste řekl XY? Nechtěl jste tím ve skutečnosti říci Z?

Není to jen teoretická obava. „Musím prověřit vaše myšlení,“ jak pravil anglický policista se seznamem „závadných“ tweetů. Jiní policisté v té samé zemi pozatýkali pravicové aktivisty za vylepování nálepek „Hranice otevřené, hospody zavřené“. Zde neexistuje žádná přirozená mez, za kterou by už zájem orgánů z principu nesahal. Víceméně cokoliv, co je aspoň trochu kritické, může být jednoho dne vnímáno jako projev nenávisti. Laťka se bude posouvat.

Samozřejmě se – jako vždycky, když chceme utahovat šrouby – začíná u zjevných excesů typu pálení vlajek, ale ono to u nich neskončí. Jestli je znakem vyspělé společnosti vyšetřovat a trestat lidi za to, že veřejně vyjádří svoje myšlenky a pocity – jakkoliv třeba odpudivé – tak to bych raději bych žil ve společnosti méně vyspělé, ale svobodnější.

Mimochodem, všimněte si jedné věci. Ani zastánci těchto nových represí se nesnaží tvrdit, že by snad zákaz pálení vlajek vedl k tomu, že se vztahy mezi lidmi zlepší. Těžko začnou nějací fandové Hamásu či Hizballáhu mít respekt vůči Izraeli jen proto, že nesmějí v Berlíně nadále pálit izraelskou vlajku. To, co německá politická vrstva nechce, je vidět tuto realitu na vlastní oči.

Je prostě příjemnější si zachovávat pokrytecké iluze o tom, že nově vybudovaná multikulturní společnost – jejíž složení ti samí politici významně ovlivnili svojí činností (či spíš nečinností) – funguje přátelsky, harmonicky, tolerantně a vzájemně se obohacuje. Kdyby se vlajky pálily příliš veřejně a příliš často, možná by to některé voliče mohlo znejistit a vyvolat to v nich pochybnosti o moudrosti nastoupené cesty. A odtamtud by už nebylo daleko k politické zodpovědnosti příslušných činitelů.

Tím se dostáváme k druhé námitce. Vědět, že vás někdo nenávidí, je sice nepříliš příjemná, ale zároveň velmi užitečná a důležitá informace. Lidé mají už tak dost schopností se přetvařovat, proč je k tomu ještě nutit shora?

Vezměme si třeba náš vlastní stát a případ teroristického imáma Samera Shehadeha. Ten se svého času tvářil dost umírněně na to, aby jej zvali do Českého rozhlasu a on nám řekl, že „Češi prostě nechápou, co je to islám“.

Možná by to naše kolektivní pochopení bylo větší a hlubší, kdyby si Shehadeh nemusel ze zákona dávat „pozor na hubu“, a kdyby mohl beztrestně přiznat rovnou, že je příznivcem Islámského státu.

Takhle, pod takzvanou „ochranou“ zákona potírajícího nežádoucí verbální projevy, jsme od něj zažili několik let sladkých řečí vedených navenek, zatímco v zákulisí s jeho pomocí vznikala struktura pro finanční a personální podporu teroristické organizace. To je opravdový úspěch, že?

Zákonem vynucená zdvořilost je sebeklam – a sebeklamy skoro vždycky škodí tomu, kdo se jim oddává. Je daleko lepší vědět, co jsou lidi skutečně zač a co si myslí. Příjemné to není, ale příjemná není ani návštěva zubaře. Současná Evropa ovšem řeší problém vzniklých kazů tím, že ty díry natírá nabílo, aby nebyly vidět.

 

Autor: Marian Kechlibar

kechlibar.net

 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace