Ondřej Benešík (KDU-ČSL): „Turecko? Je třeba se ptát, jestli potřebujeme takového spojence“

Ondřej Benešík (KDU-ČSL): „Turecko? Je třeba se ptát, jestli potřebujeme takového spojence“
24 / 10 / 2019, 17:00

Security magazínu poskytl rozhovor předseda sněmovního Výboru pro evropské záležitosti, poslanec za KDU-ČSL Ondřej Benešík. Ptali jsme se na evropské možnosti řešení krize vyvolané tureckou invazí do Sýrie, na Erdoganovo vyhrožování „vpuštěním“ migrantů přes turecko-evropské hranice, a také na charakter budoucích vztahů evropských států a spojenců v rámci NATO s Erdoganovým Tureckem.

  • Pane předsedo, jsou ekonomické sankce proti Turecku jedinou možností, jak mohou členské státy EU prosadit zastavení bojů? Je embargo na vývoz zbraní dostatečné?

Embargo na vývoz zbraní považuji z pohledu České republiky vzhledem k objemu vývozu zbrojního materiálu do Turecka spíše za politický signál a principiální krok. Ten  ovšem sám o sobě dostatečný není. Členské státy EU si ponechaly suverenitu v zahraniční a bezpečnostní politice, takže jedním z mála efektivních nástrojů Unie k vytvoření tlaku na Turecko jsou ekonomické sankce. My ovšem neříkáme, že EU má zavést sankce okamžitě a plošně. Chceme ale, aby Evropská rada, která zastupuje na unijní úrovni členské státy, zaúkolovala Komisi k vypracování seznamu politicko-ekonomických opatření, které by mohli být použity. Do této kategorie patří samozřejmě i ekonomické sankce. A ty mohou být cílené na důležitá odvětví, personálně, do finančního sektoru nebo na vývoz technologií. Přednost ale musí mít politické jednání a diplomacie.     

  • Bude Evropská rada koordinovat či konzultovat svůj postup se Spojenými státy?

Nevím jestli bude všechny členské státy v postupu proti turecké bojové operaci v Sýrií jednotné, jsem ale přesvědčen, že koordinace se Spojenými státy je velmi žádoucí.

  • Jak vnímáte vyhrožování tureckého prezidenta týkající se vpuštění syrských uprchlíků do Evropských zemí? Je EU schopná takové hrozbě čelit? Může tato hrozba otupit přijatá evropská opatření?

Takové vyhrožování považuji za nepřijatelné, nota bene když EU Turecku na řešení migrace štědře přispívá. Navíc z pohledu zvýšení migračních toků je to "vytloukání klínu klínem". Prohlubování konfliktu v Sýrii a jeho restart na donedávna pacifikovaném kurdském území může způsobit další uprchlické vlny. Pokud by z Turecka opravdu začali masově odcházet uprchlíci do Evropy, tlak na hraniční státy jako je Řecko by byl enormní. K zabránění takového přílivu není Unie dostatečně vybavena. Neříkám, že neexistují právní i technické nástroje, ale obávám se, že kdyby hypoteticky došlo k neřízené masové migraci, má Unie velmi vážný problém.            

  • Pokud by turecké síly zastavily operaci a stáhly se zpět do Turecka, kdo by měl garantovat bezpečnost a obnovu oblasti?

Ta otázka bude spíš stát, ne kdo bude, ale kdo už kontroluje situaci. Především díky turecké agresi a rozhodnuti americké administrativy nebránit jí, výrazně stoupla role Ruska v tomto regionu. Chci přitom zároveň zdůraznit dvě věci. Za prvé, prezident Trump neměl příliš na výběr. Jednak neměl v oblasti dostatečný počet sil. USA tam měly deklarovaných 50 až 100 příslušníků speciálních sil. Ve skutečnosti může být toto číslo o něco vyšší, protože počty vojáků speciálních sil se zpravidla nesdělují. Rozhodně to ale nebyla síla, který by mohla Turky zastavit. Často se uvádí, že by tam bývali mohli sloužit jako jakési „živé štíty“ odrazující Turky.  Říká se tomu v odborné terminologii „Trip-Wire Forces“. To je ale možné učinit ve prospěch smluvního Spojence, ne proti němu. Turecko, ať se nám to líbí či nikoliv, smluvním spojencem je.  Taktika Trip-Wire forces je použita k ochraně Pobaltí v rámci tzv. posílené předsunuté přítomnosti /eFP/. Právě proto, že baltské státy jsou smluvním spojenci v rámci NATO. Kurdové byli spojencem „pouze taktickým“, nikoliv smluvním.

Za druhé, zisky Ruska mohou být momentálního, spíše taktického charakteru. Jinak ale současné Rusko prostě nemá na to, aby na Blízkém Východě získalo nějako strategickou pozici. Nyní mu ale zisky takříkajíc spadly do klina, díky nedohodě US a TR, resp. díky postupu TR proti zájmům US, Západu a třeba i Izraele.

Je otázkou, jestli se TR stáhne. Historická zkušenost ukazuje, ze turecké ozbrojené síly se nestahují z území, které jednou obsadí. Je ale možné, ze za své stažení něco dostanou od RU, třeba nějaké ústupky v Idlíbu. Ta otázka však bude o tom, jaké budou záměry Ruska a jestli bude Rusku vyhovovat nějaká dohoda mezi Asadem a Kurdy. Velkou otázkou je, jak se bude Kurdům na těchto územích nadále žít.  Zda jim Asad pod patronátem Ruska umožní nějakou omezenou autonomii. Jejich situace je značně oslabena a Západ o jakoukoliv podstatnou roli v SY v podstatě přišel. Proti Turecku sice Asadovy síly s Kurdy spolupracuji, ale i Asad považoval do nedávna SDF a YPG za zrádce, separatisty a „teroristy spolupracující s US“. Nebude to tedy asi žádný med.

  • Jak vnímáte do budoucna perspektivu vztahů České republiky, potažmo Evropské unie s Erdoganovým Tureckem? Může být v horizontu několika let ještě vůbec na stole otázka jeho členství v EU?

Současné Turecko je z našeho velmi často neracionálním agresivním hráčem, který není loajální vůči svým západním partnerům. Podle mého názoru je to také země s maximalistickými požadavky, neschopná kompromisu. Často jedná velmi agresivně a nezodpovědně, nedovedu si takovou zemi představit v EU. S Tureckem tak, jak vypadá nyní, by to v EU prostě nefungovalo. Byť Turecko má v novodobé historii  určité demokratické tradice, obávám se, ze většina tureckých politických stran zastává hodnoty, které nemají s našimi hodnotami mnoho společného. Je to země, kde se dá těžko hovořit o vládě práva, kriminalizuje disent, téměř jakýkoliv nesouhlas s bezpečnostní politikou vlády je považován za teroristickou propagandu a šíření nenávisti (sic). Vůbec mě nepřekvapuje, že všechny turecké strany, až na opoziční, prokurdskou HDP, podpořily invazi do severní Sýrie. Není rozhodující, že je to země většinově muslimská, problémem je neschopnost kompromisu, maximalistické pozice, vypjatý, až hysterický nacionalismus a to ze v současné době se jedná o autoritářský režim bez vlády práva.

Z krátkodobého hlediska je ale ve vztahu k EU podstatná jiná věc. Pokud chce mít EU jakoukoliv „páku“ na problematicky se chovající Turecko, musí postupovat tak, že bude využívat svého ekonomického potenciálu strategickým způsobem. Turecko je závislé na obchodu s Evropu ještě více něž na obchodu s Amerikou. EU přitom nedokáže využít, byť jen hrozbu sankcemi, zdaleka tak, jak to umí Spojené státy. Nyní USA zavedly personální vůči tureckým ministrům a naplánovaly dvojnásobné (!) zvýšení celních tarifů na dovoz Turecké oceli. Kongres a ministerstvo financí navíc intenzivně pracují na dalších případných sankcích. To je ten bič, se kterým jel vice-ministr Pence do Ankary. Turecko velmi rychle pochopilo a  dalo, alespoň pro tento moment, přednost cukru. Souhlasilo s příměřím.

Mimochodem premiér Babiš nesplnil to, k čemu ho Poslanecká sněmovna vyzvala. V Turecku došlo k pouhému přerušení palby na pět dní. Nebyl tedy žádný důvod k tomu, aby Evropská rada nepověřila Evropskou komisi k práci na návrhu sankčních opatření. Jestli nakonec zavedeny budou nebo nebudou je jiná věc, je potřeba na nich ale pracovat, aby EU měla podobně silnou vyjednávací pozici vůči Turecko, jako mají Spojené státy. (Omezení zbrojního obchodu ze strany několika evropských zemí je sice fajn, ale je to spíše symbolický vzkaz evropskému obyvatelstvu. Reálný význam to nemá.)

Proč premiér Babiš na výzvu Sněmovny nereagoval, na to je třeba se ho ptát. Já tak učiním a budu rád, pokud tak budou činit i novináři.  

  • Má smysl spojenectví s Tureckem v rámci Severoatlantické aliance? Měly by členské státy Turecko vyzvat k odchodu z NATO?

Byla to Česká republika a další menší země střední Evropy, které byly vždy názoru, že primárním úkolem NATO je kolektivní bezpečnost (vedle dalších úkolů jako je krizový management a kolektivní bezpečnost). Koncept kolektivní obrany, jako hlavní princip NATO, nijak akcemi Turecka narušen nebyl.

NATO stojí ale také na hodnotách. Jak je uvedeno v odpovědi na předchozí otázku, má s jejich dodržováním Turecko problém. A nejenom to. Má problém i s dodržováním závazků. Článek jedna Severoatlantické smlouvy zavazuje členské státy k tomu, aby se zdržely se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

Myslím, že je třeba otázku přínosů a nevýhod Turecka pro Severoatlantickou alianci nastolit již nyní.  Takovou diskusi může iniciovat generální tajemník NATO. Je třeba se ptát, jestli potřebujeme takového spojence, bez ohledu na jeho mimořádný strategický, geopolitický a vojenský význam, který hází svým spojencům klacky pod nohy.

Turecko za prezidenta Erdogana je opravdu velkým zklamáním. Ukazuje se, ze rozumí jen hrubé síle, opět jsme se museli poučit, ze appeasement nemá žádný smysl.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace