foto: Institute for Political Studies and Research / Wikimedia/Jeden z nejhlasitějších podporovatelů šáha v rámci převratu Shaban Jafari
Mezi lety 1941 a 1953 zažil Írán nevídaný experiment. Země, zvyklá na bič autokratů, se nadechla k relativní svobodě. V Teheránu se za těchto hektických dvanáct let vystřídalo neuvěřitelných 17 vládních kabinetů a ulice žily politickým bojem. Jenže pod povrchem této křehké demokracie probíhal souboj o to nejdůležitější: o ropu a o to, zda bude Írán patřit svému lidu, nebo zůstane soukromým majetkem panovníka a západních mocností.
Období po odchodu spojeneckých vojsk z Íránu po roce 1946 bylo sice časem částečné stabilizace, ale to nic nemění na skutečnosti, že za sebou nechalo hluboké šrámy v podobě důsledků hladomorem zbídačené společnosti. Íránci se sice mohli konečně svobodně nadechnout, ale současně se země potýkala s extrémní nestabilitou. Mocní vlastníci půdy a konzervativní politici s tichou podporou duchovenstva ovládali zemi a zatím ne příliš zkušený mladý šáh Mohammad Rezá na nich byl přímo závislý.
Psali jsme
Trauma z cizího vměšování není v Íránu jen prázdným politickým heslem, ale hlubokou ranou, která hnisá už dvě století. Než se v teheránských...
Mladý šáh, staré praktiky sultanismu
Nedávno dosazený šáh sice navenek sliboval, že bude konstitučním monarchou, ale tyto sliby byly jen falešnou maskou. Ve skutečnosti už tehdy budoval šáh svou moc skrze armádu a hledal zahraniční spojence, aby mohl obnovit „sultanismus“ svého otce. Sultanismus v íránském podání nebyl jen běžnou diktaturou, ale systémem totální osobní libovůle, kde neexistovala hranice mezi státní pokladnou a panovníkovou peněženkou.
Podle historika Homy Katouziana šlo o režim, ve kterém absentovalo právo v moderním slova smyslu. V podstatě tedy vůbec neexistovaly smlouvy ani zvyky, které by panovník musel respektovat. Vše, od majetku až po lidské životy, bylo vnímáno jako dočasné privilegium „půjčené“ od šáha, které mohl panovník kdykoliv bez udání důvodu odebrat. Tento styl vlády, který dovedl k dokonalosti Mohammadův otec Rezá Šáh, proměnil Írán v zemi bez stabilní aristokracie nebo právních jistot. Společnost byla sice díky tomu neuvěřitelně mobilní, ale za cenu absolutní nejistoty a strachu, což v lidech místo loajality pěstovalo hluboký oportunismus a skrytou nenávist k režimu, který se k nim choval jako nepředvídatelný predátor.
Pevná ruka šáha nebyla to, co by Írán potřeboval
Právě tento „starý pořádek“, založený na šáhově absolutním monopolu na moc i majetek, se stal terčem rostoucího odporu. Zatímco se mladý Mohammad Rezá snažil po roce 1946 vzkřísit otcovy praktiky skrze budování loajální armády a vyhledávání mocných spojenců na Západě, íránská společnost už byla jinde. Proti starému pořádku, který se šáh mermomocí snažil zavést, se totiž začal formovat odpor. Na levici sílila strana Tudeh, koalice marxistů a socialistů, která požadovala rozdání půdy občanům Íránu. Tato radikalizace však nebyla pouze ve společnosti a brzy se začala přelévat i do armády, kde se objevovaly hlasy volající po moderní vojenské diktatuře, která by se šáhem už vůbec nepočítala.
Mosaddek: Muž, který se nebál Britů
V tomto chaosu vystoupil Mohammad Mosaddek, politik, který se stal národním hrdinou. Od roku 1951 jako premiér usiloval o něco, co bylo pro Západ nemyslitelné: o znárodnění íránského ropného průmyslu, který do té doby ovládali Britové. Mosaddek nechtěl jen ropu; chtěl skutečnou parlamentní demokracii, kde by šáh jen „panoval“, ale „nevládl“.
Jenže taková odvaha a ještě k tomu jedné z největších mocností na Blízkém východě se v době studené války tvrdě trestala. Britové na Írán uvalili drtivé ekonomické embargo a Spojené státy, které se bály, že se Mosaddek spojí se Sověty, se rozhodly jednat. Mosaddek se ocitl v pasti. Na jedné straně čelil ekonomickému kolapsu a intrikám v paláci, ale proti sobě měl i duchovenstvo, které se děsilo levicového vlivu. Spojenci však plánovali něco mnohem horšího, rozvrat země zevnitř.
Operace Ajax: Demokracie pod koly tanků
V srpnu 1953 se rozjela Operace Ajax, tajný převrat v Íránu zorganizovaný špionážními agenturami CIA a MI6. S pomocí peněz, které do ulic vháněly zaplacené davy, a za podpory šáhovy armády předseda Mosaddek tlak neustál a nakonec byl svržen. Šáh, který v panice na pár dní uprchl ze země, se vrátil jako vítěz, ale byla to hořká výhra. Zatímco Mosaddek skončil v domácím vězení, šáh se ujal moci naplno. Už to ale nebyl ten „konstituční král“, kterého lidé kdysi vítali. Od roku 1953 se stal autoritářem podporovaným majiteli půdy, armádou a především Spojenými státy.
Padesátá léta se v Íránu nesla ve znamení nového, užšího propojení s USA. Americké granty, technická pomoc a především miliardy z ropy, které teď tekly přímo do šáhovy pokladny, mu umožnily posílit moc na úkor všech svých poradců a spojenců. Šáh už nepotřeboval lidi: měl ropu a Washington. Tato závislost mu sice zajistila stabilitu, ale zároveň mu v očích vlastního národa vlepila cejch cizí loutky. Právě zde, v troskách Mosaddekovy demokracie, se zrodil hněv, který o čtvrt století později smetl celou monarchii z povrchu zemského.
Zdroje:
CHEHABI, H. E. a LINZ, Juan J. Sultanistic regimes. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1998.
Tagy