foto: Se souhlasem RAILTARGET/Pavel Tůma (PRO)
Security Magazín přináší rozhovor s Pavlem Tůmou, náměstkem primátora města Chomutov a kandidátem do PSP za PRO na kandidátce SPD v Ústeckém kraji, o legálním držení zbraní, nutné obraně, a také o snaze zakázat olovo ve střelivu.
Otázky vnitřní bezpečnosti úzce souvisejí s otázkami nutné obrany a krajní nouze a legálního držení střelných zbraní. Mezi tématy, která jsou diskutována, patří i koncept „můj dům, můj hrad“, jehož smyslem je rozšířit práva obránce napadený ve vlastním obydlí. Co na něj říkáte?
Jako člověk, který věří v právo na sebeobranu, plně tento koncept podporuji. Jeho princip vychází ze základní lidské potřeby chránit sebe, svou rodinu a svůj domov, což je v souladu s přirozeným právem na bezpečí. Pokud je člověk napaden ve svém vlastním domě, kde by měl být v bezpečí, neměl by být nucen ustupovat nebo zvažovat úměrnost své obrany, a to zejména v situaci, kdy jde o život jemu, nebo jeho blízkým. Koncept posiluje postavení obránce a jasně stanovuje, že narušitelé, kteří vniknou do cizího domova, nesou plnou odpovědnost za důsledky svého jednání. V České republice je tento princip částečně zakotven v právu na nutnou obranu, ale považuji za důležité jej dále posílit, aby byly jakékoli pochybnosti o právu bránit se doma jednoznačně vyloučeny.
Na druhou stranu chápu i obavy, že rozšíření tohoto konceptu by mohlo vést k potenciálnímu zneužití, například v případech, kdy by někdo mohl záměrně eskalovat konflikt. Nicméně věřím, že česká justice je schopná takové případy posoudit a odlišit skutečnou sebeobranu od jejího zneužití. Klíčové je, aby zákon stál na straně poctivého občana, který chrání svůj život a majetek, a ne na straně agresora. Jasně definovaný koncept „můj dům, můj hrad“ by navíc mohl působit preventivně – potenciální zločinci by věděli, že narušení cizího domova přináší vysoké riziko. Tento přístup by tak mohl přispět k větší bezpečnosti občanů, aniž by bylo nutné přehnaně lpět na byrokratických omezeních.
Jsou v České republice dnes podle Vašeho mínění správně nastavena pravidla pro nutnou obranu a krajní nouzi?
Ano, pravidla pro nutnou obranu a krajní nouzi považuji za relativně dobře nastavená. Zákon o nutné obraně umožňuje použít zbraň, pokud je člověk bezprostředně ohrožen, a to je správné. Oceňuji, že v České republice není příliš přísně vyžadována úměrnost prostředků obrany v situacích, kdy je někdo napaden, protože když jde o život, není čas na složité úvahy. Nicméně stále vidím prostor pro zlepšení, zejména v praxi, kde se někdy stává, že oběť útoku čelí zdlouhavému vyšetřování nebo dokonce obvinění, což může odrazovat od použití legitimní sebeobrany. Jasnější právní záruky pro obránce by tedy byly žádoucí.
Problémem je také to, že někteří lidé, kteří nejsou obeznámeni se zbraněmi nebo zákonem, mohou mít strach bránit se kvůli právní nejistotě. Například krajní nouze, která se vztahuje na ochranu majetku, je někdy příliš vágně interpretována, což může vést k nejednoznačným soudním rozhodnutím. Jako člověk, který podporuje právo na sebeobranu, bych uvítal větší důraz na prevenci zneužívání těchto ustanovení ze strany státních orgánů a jasnější podporu pro ty, kdo se brání v souladu se zákonem. Občan by měl mít jistotu, že když se brání, nebude automaticky považován za agresora.
Jak vnímáte snahy Evropské komise na zpřísnění podmínek pro legální držení zbraní po teroristických útocích, jako byly ty v roce 2015 v Paříži?
Tyto snahy nejen Evropské komise o zpřísnění podmínek pro legální držení zbraní považuji za nesmyslné a kontraproduktivní. Teroristické útoky, jako ty v Paříži v roce 2015, byly provedeny nelegálními zbraněmi, které se na černý trh dostaly mimo rámec legálního držení. Zpřísňování pravidel pro poctivé občany, myslivce či sportovní střelce nijak neřeší problém terorismu, ale naopak omezuje práva těch, kteří zbraně používají legálně a odpovědně. Tyto restrikce jsou spíše politickou reakcí, která má vytvořit dojem, že se něco dělá, než skutečným řešením bezpečnostních hrozeb. Místo toho by se měly orgány zaměřit na boj proti nelegálnímu obchodu se zbraněmi a lepší výměnu informací mezi bezpečnostními složkami.
Navíc tato opatření často ignorují specifika jednotlivých zemí, jako je Česká republika, kde je držení zbraní tradičně spojeno s kulturou myslivosti a sportovní střelby. Zpřísňování podmínek znamená zbytečnou byrokracii, vyšší náklady a omezování svobody pro lidi, kteří nejsou hrozbou. Jako střelec a myslivec vidím v těchto snahách spíše snahu o odzbrojení občanů než o zvýšení bezpečnosti. Legální držitelé zbraní nejsou problémem – naopak, v krizových situacích mohou být přínosem. Například v USA ukazují statistiky, že ozbrojení občané často pomáhají zastavit útočníky. EU by měla respektovat právo na sebeobranu a zaměřit se na skutečné zdroje nebezpečí, nikoli na poctivé občany.
Snahu o problematické reakce na masovou střelbu jsme ale ze strany státu viděli i u nás. Po vraždách na Filozofické fakultě volali někteří politici pro mě zcela nepochopitelně po zákazu tlumičů. Naštěstí, a snad ne jen „prozatím“, neuspěli. Zločinů se nedopouštějí zbraně, ani užitečné doplňky na zbraně, ale lidé. Tlumiče velmi usnadňují život lidí v okolí střelnic. Nikoli zločincům – dotyční politici zřejmě znají jejich účinky jen z televize, kde je velmi přehnaný.
Jak se jako myslivec díváte na snahu zakázat olovo ve střelivu?
Zákaz olova ve střelivu považuji za nebezpečný a špatně promyšlený krok, který ohrožuje nejen myslivost, ale i bezpečnost a efektivitu střelby. Olovo je z hlediska balistiky a dostupnosti ideálním materiálem pro střelivo, zejména pro myslivecké účely. Alternativy, jako ocel nebo slitiny, mají horší balistické vlastnosti, jsou dražší a mohou způsobit větší škody na zbraních, což zvyšuje náklady pro myslivce a střelce. Navíc nejsou tyto náhražky vždy dostatečně testovány z hlediska dopadu na životní prostředí – například některé alternativy obsahují toxické látky, které mohou být stejně nebo více škodlivé než olovo. Argumenty o ochraně přírody jsou často přehnané a postrádají vědecký základ, protože množství olova z mysliveckého střeliva je v porovnání s průmyslovými zdroji zanedbatelné.
Jako myslivec vidím v těchto snahách další pokus omezit práva legálních držitelů zbraní pod záminkou ekologie. Zákaz olova by dramaticky zvýšil náklady na myslivost a sportovní střelbu, což by mohlo odrazovat mladé lidi od těchto aktivit a oslabit tradice, které jsou v ČR hluboce zakořeněny. Navíc, pokud by se střelivo stalo méně dostupným nebo méně spolehlivým, mohlo by to ohrozit bezpečnost při sebeobraně nebo při mysliveckých činnostech, kde je přesnost a účinnost klíčová. Místo plošného zákazu by se měly podporovat lokální opatření, jako je sběr olověného střeliva na střelnicích, a vědecky podložená diskuse, nikoli ideologicky motivované restrikce.
Tagy