foto: © SECURITY MEDIA, autor foto: kontraktor/Mise kontraktora na Středním východě
EXKLUZÍVNĚ / Pokračování článku z 28. srpna. Přinášíme autentickou a neupravenou výpověď bývalého policisty (jeho identitu má redakce k dispozici), který se v oboru pohybuje už několik let. Pohled do zákulisí práce bodyguarda.
Pokračování:
......A jaké to je s místními?
Ufffff... odmlka ... Takhle, pokud si uchazeč o tuto práci myslí, že zvládne například dva měsíce dělat ve stacionáři pro mentálně postižené, o víkendech zaskakovat v cikánském děcáku a dokáže trpělivě vysvětlovat například zavazování tkaniček mentálně postiženému děti, byť i na desetkrát neúspěšně, tak je to ten pravý, vydrží to i s Araby nebo s Afghánci. Je to hodně těžké, je to úplně jiná mentalita, jiný způsob života, jiné hodnoty. Nechci je všechny házet do jednoho pytle, ale ty co jsem poznal, znali maximálně korán, auto se učili řídit sami, nedodržovali žádná pravidla, byli hluční, neuvěřitelně lhali a podváděli. Nedochvilnost hlavním rysem jest. Takhle bych mohl pokračovat. Je to opravdu zkouška trpělivosti. Je pravdou, že když to s nimi vydržíš několik let, doma tě nic nemůže rozhodit.
A jaká je s nimi spolupráce? Musí to být dost obtížné, podle vašich slov…
Víte, já jsem je přirovnal k počítačové ROM ze staré 386, kdy tato paměť uměla udržet jen omezené množství informací. Nahrajete mu, jak má držet volant, chcete po něm, aby uměl zacouvat, musíte vymazat informace o volantu a nahrát o couvání, jenže pak potřebujete jet rovně a zase musíte nahrávat několikrát to s volantem, ale co rozhlížení na křižovatkách, zastavení, aby je neprojížděli vabank? Opět musíte něco vymazat, aby si pamatoval jednu jednoduchou věc. Alespoň do další křižovatky. Navíc, když mají příležitost, okamžitě usnou. Celý den jsou schopni prospat. Někam jedeme, vyložíme klienta, doprovázíme ho pěšky, třeba něco vyměřuje a místní místo, aby byli v pohotovosti a připraveni k okamžitému odjezdu, hned usnou. Nedá se s tím nic dělat, není si kam stěžovat, nejdou vyhodit, nejde jim snížit plat. Protože když to uděláte, dotáhnou celý klan o sto a více lidech a hrozí vyvražděním. To si firma nemůže dovolit, takže veškeré chyby „lokálů“ odnášíte my, ať už pokutou, vyhozením, přeřazením atd. Nejkurióznější situace jsou, kdy jsme někde úplně na jiném místě nebo na pokoji, náš „lokál“ něco provede, aniž bychom to tušili a nás chtějí vyhodit nebo nám dají zaplatit rozbitý materiál.
Co místní obyvatelstvo nebo státní ozbrojené složky?
Přes kopírák! Navíc cítíte tu závist, že vy máte ty peníze a oni ne. Jste „bílej“, nevěřící nebo stačí, že nejste muslim. Místní policisté nám neuvěřitelně „nakládají“. Co check point, to kontrola dokladů, zbraní, papírů, licencí… dělají naschvály.
Jak vypadá běžný pracovní den kontraktora?
Vstávám ráno v 04:30, v 05:00 hod si ve zbrojnici vyzvednu zbraně, potom snídaně, a kolem 06:00 už jedu pro klienta. Dále plním misi podle plánu. Jedná se nejčastěji o vyměřování v terénu, inspekce nebo testování ropovodu, ropných zařízení nebo sloupů vysokého napětí někde na poušti. Během mise se najím, pokud tedy mám čeho a vracím se kolem 17:00, často ale až v 19.00 hod. Vrátím zbraně, dobiju radiostanice, jdu do fitka a potom padnu do postele. A tak to probíhá celou rotaci, pořád stejně.
A co třeba výcvik?
Tak to je taky kapitola sama pro sebe. Zažil jsem kontrakt, kde jsme něco málo drilovali, alespoň jednou týdně jsme měli půl dne volna. Nicméně když jsou za ten týden všichni fakt unavení, tak je nechci jako team leader poštvat proti sobě. Raději jim dám volno, aby se dospali, zacvičili si ve fitku atd. Pokud to ale nařízené, tak to musím já i oni plnit. Většinou ale nemám čas, ani zajít na záchod, takže výcvik?! Musím samozřejmě vyplnit plán výcviku a jeho plnění za měsíc, podle něj jsme třeba trénovali s týmem přibližně osmkrát. Pokud to tam totiž neuvedu, pozvou si mě šéfové na „kobereček“, proč můj tým neprocvičuje. A nemám odvahu oponovat, kdy máme cvičit, když jsme neustále na misi. Já jsem ostatně jeden z těch šťastnějších kontraktorů, protože jsem v průběhu tří let mohl třikrát trénovat na střelnici. Sice se střílely strašné věci pod vedením koho jiného, než Britů, ale alespoň jsem zjistil, že mi zbraň střílí bez závad a mohl jsem si vynulovat mířidla. Teď si představte ty Jugoslávce nebo Rumuny, kteří u ozbrojené složky nikdy nebyli. Jejich první výstřel ze zbraně bude právě v reálném kontaktu anebo spíš při náhodném výstřelu, u vybíjení. Britové ale na tom nejsou o nic lépe; i když třeba byli v armádě, odešli před deseti a více roky, a od té doby ani jednou nezmáčkli spoušť. Strašný! Když už máme „suchý“ výcvik se zbraní nebo přímo střelecký výcvik, tak tam se člověk opravdu nasměje. Když mám chvilku čas, snažím se naučit naše „lokály“ alespoň základní zdravotnickou přípravu. Protože až se mi něco stane, snad bude vědět, jak použít škrtidlo nebo obvaz.
Když vás tak poslouchám, tak na misích spolupracujete s lidmi, kteří nemají pro takovou práci žádný výcvik ani dispozice.
Ano, je to tak! Jsou tu ale světlé výjimky. Pár dobrých „kusů“ jsem tu poznal, ale z 80 procent byste ani nevěřili, že ten člověk byl v armádě nebo u policie. No, on spíš nebyl, vylhal si to. Nemusíte tomu věřit. Druhá věc je, že se většina kolegů snaží práci nějak „odrbat“. Někteří se třeba smějí, proč jsem s klientem venku na slunci, když oni mají stejné prachy za to, že sedí v klimatizovaném autě a hrají si s mobilem.
Jaké vám hrozí nebezpečí při misích?
Jak už jsem už říkal minule, občas se něco mimořádného stane, ale není to tak časté. Spíš nás z dálky „pokropí kalachem“, když projíždíme kolem, ale auto ustojí naštěstí dost. Tu a tam to někde „řachne“, ale je to o štěstí a smůle. Ale popravdě největší nebezpečí úrazu nebo smrti plyne z řidičských schopností „lokála“ za volantem. Podle mého názoru, smrt mi hrozí spíš z naprosté neschopnosti řidiče, než vinou nástřelu nebo výbuchu.
Jak je to s vybavením, všechno fasujete nebo si i něco vlastního musíte přivézt?
Je to jak kde, v některých firmách vám pošlou přímo kit list, co si máte dovézt, zbytkem vás vybaví. Ale čím déle tu práci děláte, tím rychleji pochopíte, že to je pořád stejné, jako to bylo kdysi ve výdejně v armádním nebo policejním skladu. Tedy úplně celý pytel vybavení můžete dát pod postel a nakoupit si vlastní. Doporučuji si koupit kvalitní vestu nebo alespoň prázdný obal, rozhodně hodně dobré boty, kvalitní kalhoty, vynikající ponožky a vůbec spodní prádlo, které dobře saje pot. Na těchto věcech se nesmí šetřit. Je tu jen jediný problém, něco z kitu si už nikdy nepřivezete domů, na letišti vás s tím chytí a jednoduše to vyloučí z přepravy, ačkoliv na to nemají žádné nařízení, zákony, pokyny. Prostě to chtějí ukrást, tak řeknou, že si to vzít nesmíte. Vy máte jen dvě možnosti: buď si jít sednout do vězení za neuposlechnutí policisty anebo mu dát „dárek“.
O zbraních jsme se bavili už v předchozím rozhovoru, ale jak to s nimi opravdu je? Jaké zbraně konkrétně používáte, a existují nějaké zákazy?
Velkou mýlkou je fakt, že si kontraktor může zbraně vybrat podle sebe nebo si je dokonce dovézt. Nesmysl, ty časy jsou dávno pryč. Dnes sloužíte s tím, co vám firma poskytně. Když přihlédnu k faktu, že takový „kalach“ stojí i 5000 USD a M4 10.000 USD, asi je jasné, čím vás firma vybaví. Nebude to rozhodně nový Kalašnikov za 5000 USD, ale rezavý starý, někdy i bez mušky nebo hledí, za takových 2000 USD. Pistole nejvíce Zastavy, kopie Sigu 226. Já mám štěstí, ze starých dob nám ve firmě zůstaly M4ky, ten den je hned příjemnější. K těm restrikcím. Samozřejmě musí být všechny zbraně na licenci, ke všem techničák, musí být skladované ve zbrojnici mimo službu atd. Ale k tomu všemu je nutné přičíst fakt, že většina kontraktorských firem je z Velké Británie. Tenhle národ se bojí více vlastních zbraní, než nepřítele. Nedovolí vám natáhnout náboj do komory, nosit odjištěno a někdy vidím i borce chodící s praporkem v nábojové komoře. Takže pro člověka, který je špičkový střelec, je tahle práce utrpením. Popravdě hned první den u vybíjecího zařízení poznáte, co máte v týmu za „materiál“.
Jaké je na misi počasí? Na co by se měl kontraktor připravit?
V Afghánistánu jsem řadu let nebyl, dost dobře si to nepamatuji, ale vím, že tam jsou slušné výkyvy teplot a počasí, co se ročního období týče. V Iráku je poměrně příjemným a zeleným obdobím podzim a jaro, tedy říjen a březen. V zimě tam bývá i na nule, hodně prší, takže všechny cesty a půda jsou rozbahněné. Příšerný! V létě se dočkáte na sluníčku padesátek. Berte si proto oblečení na sezóny.
Nějaká rada či rčení na závěr?
Často jsem přemýšlel nad jednou věcí. Hodně lidí by se chtělo stát kontraktorem, dělat to, co děláme my, všichni by chtěli vycestovat do Iráku nebo Áčka (Afgánistán). My, co tu skutečně děláme, sháníme příležitost práce doma, abychom se sem už nikdy nemuseli vrátit! Každý návrat je totiž těžší a těžší. Přirovnáváme to k nástupu do vězení. Jestli se sem někdo těší, je nemocný! A ještě moje vlastní rčení: "Irák je země, kterou člověk miluje a zároveň nenávidí. Miluje ji, když ji opouští a nenávidí, když se musí vrátit."
Díky za rozhovor a hodně štěstí a vraťte se ve zdraví do Česka :-)
Tagy