Autor fotografie: redakční databáze|Popisek: válka
Korejská válka byla první vážnou válečnou konfrontací ve studené válce.
25. června 1950 začala korejská válka vpádem severokorejců na území svého jižního souseda. Severní Korea chtěla násilně sjednotit obě Koreje pod vedením Kim Ir-sena. Válka byla důsledkem rozděleného poloostrova po druhé světové válce, jenž byl rozdělen podle 38. rovnoběžky na severní část, kterou okupovali Sověti, a na jih pod kontrolou Američanů.
Před rozbřeskem pod dělostřeleckým krytím překročila severokorejská vojska hranici s jižním sousedem s cílem silou opětovně sjednotit obě země pod vedením Strany práce. Pozemní uskupení vojsk podle sovětských vojenských poradců sestávala ze 175 tisíc lidí se 150 tanky T-34 a 172 vojenskými letadly.
Na straně Jižní Koreje bylo pozemní vojsko vycvičené americkými specialisty a vyzbrojené americkými zbraněmi čítající na začátku války 93 tisíc osob prakticky bez obrněné techniky a disponovala sotva tuctem lehkých výcvikovo-bojových letounů. Vláda KLDR oznámila, že „zaprodanec“ Li Syn-man věrolomně vpadl na území Severní Koreje. Tažení severokorejské armády bylo v prvních dnech vesměs úspěšné.
Již 28. června, po pouhých třech dnech, severokorejci obsadili jihokorejské hlavní město Soul. Soulské letiště Kimpcho bylo zcela zničeno, přesto však nebyl splněn hlavní cíl-blesková válka se nekonala a Li Syn-manovi a významné části jihokorejské reprezentace se podařilo zachránit a opustit město. Všeobecné povstání, na které spoléhalo severokorejské vedení, také nenastalo. Nicméně v půli srpna bylo 90 % území Jižní Koreje obsazeno armádou KLDR. Bylo jasné, že do hry musejí vstoupit Američané a OSN, aby byla naděje na zvrat ve prospěch Západu. Právě na apel OSN vznikla koalice států vedená Američany. Armáda Severní Koreje se poprvé s vojsky USA (a Jižní Koreje) střetla v bojích u Osanu 5. července. Američané se pak museli stáhnout.
Koncem léta vojska OSN zahájila nekoordinovaný ústup k jihokorejskému přístavu Pusan, kde se měla znovu zformovat pro následující útok. 15. září pak proběhlo vylodění u přímořského města Inčchon. Odtud pokračovaly na sever k Soulu. Při postupu přerušily severokorejské zásobovací a komunikační trasy. Na jihu ve stejné době prorazily jednotky z Pusanského perimetru nepřátelskými liniemi a mířily taktéž na sever. Následné dobývání Soulu 10. sborem si vyžádalo velké ztráty. I když koaliční vojska měla před nepřátelskými jednotkami značnou převahu, Severokorejci fanaticky bojovali až do totálního zničení svých jednotek.
1. října žádala OSN Severní Koreu o okamžitou kapitulaci Kim Ir-sen ji však rezolutně odmítl. Generál MacArthur 7. října dostal (po výhradách socialistických zemí) od OSN povolení k útoku na Severní Koreu. Vojska OSN začala postupovat nepřátelským územím na sever k hranicím Severní Koreje s Čínskou lidovou republikou (ČLR), přestože ČLR pohrozila, že takový postup by ji přiměl vstoupit do války. To se pak také skutečně stalo.
25. října se koaliční jednotky dostaly k hraniční řece Ja-lu. Ten den začaly přicházet první nejasné zprávy o potyčkách s čínskými vojáky. Američané s čínskými útoky vůbec nepočítali, a tak v jejich řadách zavládl zmatek. Teprve po dvou týdnech na nátlak OSN podala Čína prohlášení. Podle čínské strany se prý jednalo o dobrovolné vojáky, za něž Čína nemá zodpovědnost, ale v osvobozeneckém boji jim bránit nebude. To bylo klamné gesto, ve skutečnosti se jednalo o vojáky z řad čínské lidové armády a dokonce i vojáky SSSR ve funkcích poradců.
Generál MacArthur nakonec vydal 24. listopadu rozkaz k útoku na řeku Ja-lu. Domníval se, že tím zasadí ČLA konečný úder a ukončí tím válku. V následujících dvou dnech na jednotky OSN zaútočila celá početná čínská armáda ukrytá v horách a naprosto je zdecimovala. 28. listopadu vydal MacArthur rozkaz k ústupu. Mezitím se ale jednotky OSN dostaly do obklíčení a za cenu těžkých ztrát si musely probojovat cestu zpět
Koncem prosince se po velmi nelítostných bojích uprostřed zimy jednotky OSN stáhly pod 38. rovnoběžku. Generál MacArthur se nemohl smířit s blížící se porážkou a navrhoval použití atomových zbraní proti ČLR, nebo mohutně bombardovat ČLR. Všechny jeho návrhy však byly zamítnuty a značně přispěly k jeho pozdějšímu odvolání.
Na nový rok naplánovala ČLR obnovit ofenzivu a dobýt celý Korejský poloostrov. Za tímto účelem byly do Severní Koreje poslány další početné jednotky. Na silvestra roku 1950 podnikly jednotky Severní Koreje a ČLR–o síle téměř miliónu mužů–druhý útok na Jižní Koreu. Mezitím zahynul velitel koaličních pozemních vojsk Walton Walker a jeho nástupcem se stal Matthew Ridgway. Čínským jednotkám se podařilo proniknout hluboko za 38. rovnoběžku a 4. ledna dobýt Soul. Situace se pro vojska USA začala stávat kritickou. Hovořilo se o stažení koaličních vojsk z Koreje. Číně a KLDR bylo nabídnuto příměří, ale bylo odmítnuto.
Obě strany válečného konfliktu navíc začínaly být vyčerpány a čím dál častěji se začalo hovořit o jednání o příměří. Ta byla zahájena 10. července 1951, ale protáhla se ještě na dva další roky. Nakonec bylo příměří podepsáno 27. července 1953, když jej podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny. Protože nebyl uzavřen mír, ale jen příměří, trvá tak válečný status vlastně nepřetržitě.
Výsledkem první z řady ,,nesmyslných" válek (druhou byla vietnamská válka) bylo 2,5 milionu zabitých Korejců, přes 33 tisíc mrtvých Američanů a 3 000 zahynuvších příslušníků OSN.
Zdroj: wikipedia