Autor fotografie: Airwolfhound|Popisek: Ilustrační foto Spitfire
4. března 1936 poprvé vzlétla legendární britská stíhačka sloužící v RAF a v letectvech dalších spojeneckých armád během druhé světové války. Letoun spolu s Hurricany zastavil nacistickou Luftwaffe během bitvy o Británii.
Spitfire se časem stal, i díky úspěšné propagandě, legendou bitvy o Británii. Spitfire byl určitě jedním z nejlepších stíhacích strojů své doby. Během roku 1940 měl svou nezastupitelnou úlohu při ochraně britského vzdušného prostoru a při ochraně ustupujících britských a francouzských vojsk u Dunkerque. V době bitvy o Británii ale ještě nebyly perutě RAF vybaveny dostatečným počtem strojů tohoto typu, a tak se dělil o úspěchy se svým kolegou od firmy Hawker. RAF totiž v té době disponovala dostatečným počtem robustní stíhačky Hawker Hurricane, která se ukázala být vhodnou pro ničení nepřátelských bombardérů, ale kvůli nižším výkonům byla slabší v porovnání s německou nejrozšířenější stíhačkou Messerschmitt Bf 109E.
Tento stav vedl k tomu, že po relativně dlouhý čas měly obě stíhačky při německých náletech úkoly rozdělené (pokud to okolnosti dovolily). Výkonnější a obratnější Supermarine Spitfire zaměstnávaly stíhačky nepřítele a odolné Hawker Hurricane rozbíjely svazy bombardérů. Oba typy byly v tomto období pro Brity určitě nenahraditelné.
Verze Mk.I a Mk.II byly bojově nasazené v Evropě do konce roku 1941, kdy začaly být nahrazovány verzí Mk.V. Letadlová loď HMS Eagle dopravila několik těchto strojů i na Maltu, na jejíž obraně se v roce 1942 ve velké míře podílely v celkovém počtu kolem 275 strojů. Vybavené velkým prachovým filtrem byly verze Mk.V a Mk.VIII nasazeny také do bojů v severní Africe i v rámci amerického letectva. O něco později následovaly spojenecká vojska jako vzdušné krytí na Sicílii a do Itálie. Jejich krátký dolet je ale předurčoval jen na doprovod bombardérů na krátké vzdálenosti a na akce typu „sweep“ nad letišti v okupované Francii. Dálkový doprovod amerických bombardérů měly zajišťovat americké P-47, P-38 a později i P-51.
Na bojištích v Tichém oceánu byly Spitfiry nasazeny nejprve v Austrálii. Zpočátku hlavně jako průzkumné stroje, později i jako stíhačky. Koncem roku 1942 létaly na strojích Mk.V v severoaustralském Darwinu už dvě perutě. První stroje Mk.V byly v bojích v Barmě nasazeny v září 1943. Spojenečtí piloti byli nemile zaskočeni, že ani Spitfire nevymanévruje ve vzdušném souboji japonské stíhačky Mitsubishi Zero.
Technické údaje (Spitfire LF Mk.IXC)
Posádka: 1 (pilot)
Rozpětí: 11,23 m
Délka: 9,54 m
Výška: 3,84 m
Plocha křídel: 22,48 m2
Hmotnost prázdného letounu: 2 630 kg
Vzletová hmotnost: 3 450 kg
Pohonná jednotka: 1× Rolls-Royce Merlin 66
Max. výkon motoru (v nominální výšce): 1 580 hp (1 178 kW)
Výkony
Maximální rychlost (ve výšce 6 400 m): 662 km/h
Dostup: 12 900 m
Počáteční stoupavost: 24,0 m/s
Čas výstupu do výšky 6 096 m: 6,40 minuty
Dolet: 698 km
Max. dolet (s příd. nádrží): 1 580 km
Výzbroj
Dva kanóny British Hispano Mk.II ráže 20 mm (120 nábojů na zbraň)
Čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm (350 nábojů na zbraň)
Zdroj: Wikipedie