Prohibice ve Spojených státech: zakázat, co lidé chtějí, můžete, vzít jim to nemůžete

Prohibice ve Spojených státech: zakázat, co lidé chtějí, můžete, vzít jim to nemůžete
Autor: Youtube|Popisek: Alkohol v rakvi, film Někdo to rád horké
20 / 02 / 2020, 14:00

20. února 1933 schválil Kongres Blain Act, neboli Společné rozhodnutí navrhující 21. dodatek k Ústavě Spojených států. Ten rušil dodatek číslo 18. A dodatek číslo 18 zaváděl na území Spojených států prohibici. Zákaz výroby, dopravy, importu, exportu a prodeje alkoholických nápojů. Absudní opatření, nadto navržené v prosinci 1917, zatímco miliony mužů hnily v zákopech první světové války, dobří lidé doma v teple a bezpečí vymýšleli, jak udělat svět ještě lepší. Zkušenosti, které prohibice přinesla, by se měly stát navždy pádným důvodem, aby se nekompetentní lidé bez povědomí o souvislostech a dopadech nesnažili řídit životy dospělých spoluobčanů. Bohužel žijeme v době, kdy jsme svědky závodů ze řetězu utržených zlepšovačů světa. A bude hůř.

Alkohol je metla lidstva. Jistě. Nebo spíše metlou lidí, kteří s ním neumějí zacházet, a jejich okolí. Je důvodem rozpadu osobnosti, rodin, vztahů. V důsledku alkoholismu trpí nejen tělo a mysl postiženého slabocha, ale jeho blízcí. A v neposlední řadě samozřejmě veřejné rozpočty. To všechno je pravda, stejně jako je pravda, že opilý člověk někdy řekne něco ošklivého. A proto je třeba to zakázat, a pak už bude na světě dobře a lépe.

Vedeni ušlechtilou snahou zachránit člověka (byť tedy lidí bylo již tehdy na světě jako... much), nadchli se příznivci tzv. Temperance movement in the United States představou, že nestačí jejich vlastní "střídmost", ale že všichni musejí být střídmí. Ze zákona, a pod sankcemi. Už žádné přípitky, žádné bujaré oslavy. A také žádné (legální) pracovní příležitosti v oblasti, která je atraktivní, protože ji mnoho dospělých lidí prostě chce, a naopak příležitosti pro ilegální uspokojování potřeb či chtění.

Když člověk čte příběh alkoholové prohibice ve Spojených státech, nemůže se zbavit dojmu, že to vlastně všechno dobře zná. Na prvním místě svaté nadšení aktivistů, které lze rozdělit na dvě základní skupiny. Převažující, relativně velikou, skupinu lidí, kteří z různých důvodů více či méně veřejně podpoří "dobrou věc" a odnášejí si z manifestace dobrý pocit, což jsou zhruba hranice jejich skutečného aktivismu a jeho plody. A relativně velmi malou skupinu důsledných aktivistů, přesvědčených o tom, že problémy (celkem libovolné) lze vyřešit několika odstavci zákazů či omezení. Pokud možno s co nejmenší znalostí problému a nejlépe s ignorováním důsledků nebo varováním před důsledky. Dobro za každou cenu.

Kdo není aktivistou (někdo by řekl "obyčejný člověk") a věnuje se běžné lidské existenci (probudit, obstarat děti, do práce, z práce, chvilka pro sebe, nechodit k doktorovi, dokud není třeba hospitalizace, apod.) a nemá čas na nesmysly, se nad ranými fázemi libovolného aktivistického projektu pousměje, pokud už se k němu tedy zvěst o něm vůbec dostane. A podobně byli schovívavě vysmíváni i protialkoholoví nadšenci v USA. Hip, hip, Arizóna. Jenže tichá voda břehy mele. Zatímco lobbovat za zachování něčeho, co je zcela obyčejné a každodenně normální, dělá málokdo, soustavná snaha věci změnit je něco jiného. A když je věc správně uchopena a položena tak, že jde o obecné dobro, veřejné zdraví a štěstí lidstva, časem se těm vytrvalejším týmům aktivistů může urodit.

V případě dodatku číslo 18 se urodilo. Kromě formálních nedostatků při jeho formulování a schvalování, které však přes Nejvyšší soud nakonec prošly, obsahoval výraz "intoxicating liquor", tedy "omamný likér" - a odpůrci si mohli říkat, že jde tedy „jen“ o likéry, o destiláty. Chyba lávky. Ukázalo se, že se dodatek vztahuje i na víno a na pivo, což tedy dosud nepříliš vzrušenou veřejnost překvapilo a vzrušilo. Jenže bylo pozdě, resp. náprava trvala skoro patnáct let.

Pozoruhodné na prosazení prohibice, a znovu se vtírá dojem o aktuální povědomosti situace, bylo, že se na tématu dokázaly spojit aktivisté jinak celkem různého až protichůdného zaměření. Přilepili k základnímu požadavku zákazu alkoholu své agendy, a našli společnou řeč. Byli mezi nimi rasisté, sufražetky, populisté, socialisté, a samozřejmě tehdejší pokrokáři.

Odnesli to nejen producenti a prodejci destilátů, ale vinaři, pivovary, hospody, obchody, jejich dodavatelé, odběratelé. A samozřejmě stát, který přišel o daňové příjmy, a naopak si vypěstoval velmi úspěšnou nejen italskou mafii, která pak nejen v ulicích Chacaga zásobovala tajné kluby konzumentů alkoholu kontrabandem za rachotu samopalů Thompson. Prosazování nesmyslného zákazu bylo nákladné a neefektivní. Jen methanolem se podle odhadů v době prohibice otrávilo na 10 tisíc lidí. A co aktivisté ve své slepé víře v lejstro nečekali: míra alkoholismu v období prohibice... ano, vzrostla. Lidé si své zdroje totiž našli.

Konec experimentu přinesla v důsledku hospodářská krize pozdních 20. a raných 30. let; nezaměstnanost prudce vzrostla, a tím zřetelnější byla absurdita zákazu legálně pracovat v odvětví, které existovalo a mělo odbyt. A 20. února 1933 tedy Kongres schválil návrh dodatku, který celý nesmysl ukončil. Shodou okolností to bylo ve stejný den, kdy se Adolf Hitler, jiný zapřísáhlý abstinent, tajně v sídle předsedy Reichstagu (tou dobou Hermanna Göringa) sešel se zástupci německého průmyslu, aby získal prostředky na volební kampaň nacistické strany a dostal pro ni přes 2 miliony Říšských marek.

A v naší době se tedy nekouří ani v kuřáckých hospodách. Zakazuje se vjezd aut s dieslovým motorem do části města, do níž jinak vesele vplouvají obrovské zaoceánské lodi. Ale zákazy aut se spalovacími motory zatím Česko nechystá, zatím dobré. Klátí se les, aby se mohlo betonovat a vyrábět elektroautomobily. V lese se nesmí stanovat. Zakazují se "nadkapacitní" zásobníky, čemuž nadšení politici říkají "zákaz kulometů", zkoušejí se zakazovat vzduchovky, rybářská olůvka nebo drezůra zvířat v cirkuse. Nařizuje se čipovat psa, ač s tím stát ani neumí pracovat. Zakazuje se na kelímek psát pomazánkové máslo, ale různá kvalita výrobků se povoluje. Ve městě moc nezaparkujete. Je to totiž zhusta zakázáno. Přirozně pro naše dobro. A alkohol? Seznam míst, kde ho je zakázáno pít, je pomalu delší než seznam míst, kde to zakázáno není. A nejnověji se chystá ministerstvo zdravotnictví prosadit zákaz reklamy na alkohol, který se bude týkat i propagace vína.

V žádném z těchto a dalších případů nejde o tak drastický řez, jakým byl 18. dodatek v USA. Svoboda má tendenci se z okamžitých zákazů vysmeknout. Postupně šněrovaná křížem krážem to ale jen tak nezvládne. Šmodrchá se kolem ní gordický uzel.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace